pátek 7. září 2012

To mi tedy vysvětlete...

Institut „nespolehlivého plátce“, který se ministerstvo financí pokusí zavést od nového roku, uvalí na poctivé plátce DPH další břemeno. Budou si ověřovat pověst svých dodavatelů stejně, jak to nejspíš dělají u svých dlužníků. Pokud by totiž dodavatel neodvedl jimi v ceně dodávky zaplacenou částku DPH, přicházejí v případě ministerstvem označených nespolehlivých plátců na řadu jako ručitelé právě oni samotní. 
 
To mi tedy vysvětlete…
 
Systém DPH se svými nadměrnými odpočty, které nás stály už pěkných pár miliard, má totiž jeden hlavní účel, skrytý v označení nepřímá daň. Jde o to zdanit konečného spotřebitele, což je přece jen něco jiného než zdanit každého spotřebitele jako v případě daní spotřebních. Zdanění však musí navíc proběhnout způsobem, který skutečný subjekt daně téměř nepostřehne. Jedině tak bude možno sazbu daně zvyšovat bez negativní odezvy na volebních preferencích. Dlouhou dobu to může vycházet – zvýšení sazby DPH považují občané tradičně za záležitost plátců daně, tedy podniků. Prostřednictvím sofistikovaného systému pak jednotlivé podniky - účastníci systému - odvádějí státu po částech daň (nikoli dobrovolně, nařizuje to zákon), kterou posléze zaplatí státu zákazník na konci řetězce. Aby to nevzbudilo přílišnou nevoli, platí se jen prostředky, které předtím dostanete v platbách od svých zákazníků (daň si připočítáváte k ceně). Platíte jednak svým dodavatelům, aby v systému mohli pokračovat, a zbytek potom státu. Právě institut nadměrného odpočtu je toho důležitým doplňkem: pokud byste jako spolupachatelé v důmyslném spiknutí měli utrpět škodu (dočasně máte málo zákazníků s ohledem na to, co stát potřebuje dostat „pod střechu“ od vás nebo vašich dodavatelů), velký kmotr vás na holičkách nenechá: přichází na řadu vratka, kterou  stát uhradí to, co jste dočasně do systému vložili z vlastních prostředků.
 
Taková výzva nemůže v Česku projít bez povšimnutí. Nárokovat vratku, zatímco platba dodavateli zmizí společně se spřízněnou firmou kdesi v třetím světě, se stalo oblíbeným sportem s hrdým sponzorstvím ministerstva financí. A právě proto přichází na řadu ručení. Jsem jen zvědav, zda uplatnění nároků z něj vyplývajících proběhne rychleji, než v daňovém ráji zmizí i druhá sestra v hříchu.
 
To mi tedy vysvětlete…
 
Vybrat daň od konečných spotřebitelů poctivým způsobem by bylo možné dvěma transparentními postupy: Za prvé: roční přiznání toho, co jste jako konečný spotřebitel do domácnosti nakoupili, a odvedení příslušné částky daně (asi byste se divili, kolik ..).  Za druhé: dvojí ceny v obchodě, vyšší o sazbu daně tehdy, pokud neprokážete jiný účel než konečnou spotřebu. Daň by odváděli majitelé obchodů z toho, co obdrží, s případnou složenou kaucí. Oba postupy – daň odváděná najednou v ročním přiznání zákazníka, nebo dvojí ceny v každém butiku, hypermarketu nebo benzínové pumpě – jsou však mimořádně nápadné zdůrazněním dopadů na konečného spotřebitele. A proto se zvolí způsob třetí, absurdně složitý (kdo nevěří, zkuste se podívat na znění zákona) jehož účelem je především zakrýt skutečnou podstatu věci. Bohužel, má jednu slabinu, kterou se v našich zeměpisných šířkách nevyplácí podceňovat: vratky nadměrných odpočtů…
 
A tak mi tedy vysvětlete…
 
Ve snaze zakrýt, kolik nás stojí na daních, jde stát v případě DPH cestou absurdní anonymizace odvodů. Výsledný systém je sice složitý, ale ve své účinnosti se příliš neliší od řešení, kdy by zdaňovaný subjekt odkládal částky k zaplacení daně na temné místo v městském parku, aby nebylo vidět, kdo si je tam vyzvedne. Proč ne, aspoň by odpadlo nesmyslné vedení daňové evidence nucenými spolupachateli z řad podnikatelů. Teď však přichází závěrečná perla: pokud se z překladiště něco ztratí, platíte znovu, namísto toho, kdo tak hloupý a rizikový systém vymyslel.
 
To mi tedy vysvětlete…