Institut „nespolehlivého plátce“,
který se ministerstvo financí pokusí zavést od nového roku, uvalí na poctivé
plátce DPH další břemeno. Budou si ověřovat pověst svých dodavatelů stejně, jak
to nejspíš dělají u svých dlužníků. Pokud by totiž dodavatel neodvedl jimi v ceně
dodávky zaplacenou částku DPH, přicházejí v případě ministerstvem
označených nespolehlivých plátců na řadu jako ručitelé právě oni samotní.
To mi tedy vysvětlete…
Systém DPH se svými nadměrnými
odpočty, které nás stály už pěkných pár miliard, má totiž jeden hlavní účel,
skrytý v označení nepřímá daň. Jde o to zdanit konečného
spotřebitele, což je přece jen něco jiného než zdanit každého
spotřebitele jako v případě daní spotřebních. Zdanění však musí navíc
proběhnout způsobem, který skutečný subjekt daně téměř nepostřehne. Jedině tak
bude možno sazbu daně zvyšovat bez negativní odezvy na volebních preferencích.
Dlouhou dobu to může vycházet – zvýšení sazby DPH považují občané tradičně za
záležitost plátců daně, tedy podniků. Prostřednictvím sofistikovaného systému
pak jednotlivé podniky - účastníci systému - odvádějí státu po částech daň (nikoli dobrovolně, nařizuje to zákon),
kterou posléze zaplatí státu zákazník na konci řetězce. Aby to nevzbudilo přílišnou nevoli, platí se jen
prostředky, které předtím dostanete v platbách od svých zákazníků (daň si
připočítáváte k ceně). Platíte jednak svým dodavatelům, aby v systému
mohli pokračovat, a zbytek potom státu. Právě institut nadměrného odpočtu je
toho důležitým doplňkem: pokud byste jako spolupachatelé v důmyslném
spiknutí měli utrpět škodu (dočasně máte málo zákazníků s ohledem na to,
co stát potřebuje dostat „pod střechu“ od vás nebo vašich dodavatelů), velký
kmotr vás na holičkách nenechá: přichází na řadu vratka, kterou stát uhradí to, co jste dočasně do systému
vložili z vlastních prostředků.
Taková výzva nemůže v Česku
projít bez povšimnutí. Nárokovat vratku, zatímco platba dodavateli zmizí
společně se spřízněnou firmou kdesi v třetím světě, se stalo oblíbeným sportem
s hrdým sponzorstvím ministerstva financí. A právě proto přichází na řadu
ručení. Jsem jen zvědav, zda uplatnění nároků z něj vyplývajících proběhne
rychleji, než v daňovém ráji zmizí i druhá sestra v hříchu.
To mi tedy vysvětlete…
Vybrat daň od konečných
spotřebitelů poctivým způsobem by bylo možné dvěma transparentními postupy: Za prvé:
roční přiznání toho, co jste jako konečný spotřebitel do domácnosti nakoupili,
a odvedení příslušné částky daně (asi byste se divili, kolik ..). Za druhé: dvojí ceny v obchodě, vyšší o sazbu
daně tehdy, pokud neprokážete jiný účel než konečnou spotřebu. Daň by odváděli
majitelé obchodů z toho, co obdrží, s případnou složenou kaucí. Oba
postupy – daň odváděná najednou v ročním přiznání zákazníka, nebo dvojí
ceny v každém butiku, hypermarketu nebo benzínové pumpě – jsou však
mimořádně nápadné zdůrazněním dopadů na konečného spotřebitele. A proto se
zvolí způsob třetí, absurdně složitý (kdo nevěří, zkuste se podívat na znění
zákona) jehož účelem je především zakrýt skutečnou podstatu věci. Bohužel, má
jednu slabinu, kterou se v našich zeměpisných šířkách nevyplácí
podceňovat: vratky nadměrných odpočtů…
A tak mi tedy vysvětlete…
Ve snaze zakrýt, kolik nás stojí
na daních, jde stát v případě DPH cestou absurdní anonymizace odvodů. Výsledný systém je sice složitý, ale ve své účinnosti se příliš neliší od
řešení, kdy by zdaňovaný subjekt odkládal částky k zaplacení daně na temné
místo v městském parku, aby nebylo vidět, kdo si je tam vyzvedne. Proč ne,
aspoň by odpadlo nesmyslné vedení daňové evidence nucenými spolupachateli
z řad podnikatelů. Teď však přichází závěrečná perla: pokud se
z překladiště něco ztratí, platíte znovu, namísto toho, kdo tak hloupý a
rizikový systém vymyslel.
To mi tedy vysvětlete…
