Mám rád jarní tání. Ten den, kdy teplý vítr z jihu rozfouká mlhavou inverzi a ukáže krajinu pokrytou bílými pruhy tajícícho sněhu, halícími ji stejně nedokonale a stejně vyzývavě, jako spodní prádlo modelku z módního časopisu, má v sobě ještě jedno ukryté poselství: ledová ostří, broušená zimním mrazem, tu nikdy nezůstanou napořád. Snad to dopadne stejně i s ostřími, která mezi sebou brousíme sami.
Letošní zima jedno takové ostří vybrousila na maximum. Jde o Británii, která jakoby najednou ztělesňovala pro zbytek Evropy nepřítele, jenž musí být potrestán. Je snad v ostrovní zemi nějaká infekce, od které se musíme nekompromisně odříznout? Cožpak už nemáme s tímto státem společné zájmy a hodnoty, nesdílíme odpovědnost za kontinent, představující v mnoha ohledech stále ještě vzor pro zbytek civilizovaného světa? Jaký důvod může mít nenadálá vyhraněnost vůči trvalému partnerovi a přirozenému spojenci?
Jakobychom neměli zájem vidět problém na druhé straně. Ať chceme nebo nechceme, legitimními cestami (nikdo se nepokusil je zpochybnit) byla vyjádřena ne moc silná, ale přesto - podle všech dosavadních pravidel - rozhodující vůle většiny Britů ,jít svou cestou. To se nám nemusí líbit, ale měli bychom chápat, že britským představitelům tím vyvstal úkol, který - ať už si myslí cokoli - se nyní čestně pokouší splnit. Mají s tím řadu problémů, což je i vzhledem ke zmíněným okolnostem pochopitelné, ale pochopitelné už pro mne není, proč se jim s tím my, ostatní Evropané, partneři a spojenci, nesnažíme pomoci, jak nejlépe umíme. Vždyť jde o problém společný - aspoň pokud nám jde o to, zachovat Evropu silnou a stojící na dosavadních základech. Kdo proboha vymyslel a kdo s čistým svědomím naplńuje ten nesmyslný nápad, založený na myšlence, že je přípustné a dokonce snad žádoucí posílit soudržnost národů, tím, že předvedeme ukázku exemplární tvrdosti v případě odlišné volby?
Nezájem vidět problém druhé strany, ústící v podivně vyhrocený souboj, však potkáte i mnohem blíž - stačí se vydat po D1. Komunita novodobých kočovníků, ve které mám se svými čtyřiceti tisíci kilometry ročně trvalé místo, vytváří na dálnicích své vlastní hodnoty a pravidla. Jedno z nich zní: kdo je za tebou, je soupeř, který se tě snaží porazit. Nedovol to! Ustoupit z levého pruhu za situace, která může alespoň vzdáleně připopmínat předjíždění pomaleji jedoucího vozidla v pravém pruhu (zpravidla však vzdáleného několik stovek metrů), je hodnoceno jako slabost, prohra, podlehnutí nepříteli. Jakému nepříteli? No přece tomu, který jede za vámi! Nemá žádné právo dostat se před vás, a pokud o to usiluje, je nutno ho vytrestat, třeba exmplárně dlouhými předjížděcími manévry. Jen ať si počká, vás také nikdo jen tak před sebe nepustí...
Vidíte... v autě za vámi sedí člověk, který má nejspíš k rychlé jízdě pádný důvod. Když ho pustíte před sebe, bude zřejmě více než vy motivován drát se dopředu a pravděpodobně v tom bude úspěšnější, když vy dnes zrovna nijak nespěcháte. Neustupujete nepříteli, ale pomáháte kolegovi. Dnes pomůžete vy jemu, příště on vám... Na D1 jsme přece všichni ve stejné bryndě.
Tak jako v Evropě, chce se mi říci. A doba tání v nedohlednu...
(napsáno pro jarní vydání CAFIN News)