Mám rád jarní tání. Ten den, kdy teplý vítr z jihu rozfouká mlhavou inverzi a ukáže krajinu pokrytou bílými pruhy tajícícho sněhu, halícími ji stejně nedokonale a stejně vyzývavě, jako spodní prádlo modelku z módního časopisu, má v sobě ještě jedno ukryté poselství: ledová ostří, broušená zimním mrazem, tu nikdy nezůstanou napořád. Snad to dopadne stejně i s ostřími, která mezi sebou brousíme sami. Letošní zima jedno takové ostří vybrousila na maximum. Jde o Británii, která jakoby najednou ztělesňovala pro zbytek Evropy nepřítele, jenž musí být potrestán. Je snad v ostrovní zemi nějaká infekce, od které se musíme nekompromisně odříznout? Cožpak už nemáme s tímto státem společné zájmy a hodnoty, nesdílíme odpovědnost za kontinent, představující v mnoha ohledech stále ještě vzor pro zbytek civilizovaného světa? Jaký důvod může mít nenadálá vyhraněnost vůči trvalému partnerovi a přirozenému spojenci? Jakobychom neměli zájem vidět problém na druhé straně. Ať chceme nebo nechceme, ...