S podobným názorem se setkávám tak často, že to snad nemůže být náhoda. Výrobní podniky třídí své účetní náklady na variabilní a fixní, podle toho, zda s rostoucím objemem produkce tyto náklady narůstají (jako třeba spotřeba materiálu, který je součástí produktu) nebo zůstávají neměnné (mzda skladníka, který dostane zaplaceno každý měsíc stejně, nezávisle na tom, kolik materiálu vydal). Činí tak proto, že je zajímá jejich pozice z hlediska bodu zvratu (angl. Break-Even-Point), tedy, zdali je jejich produkce dostatečná k tomu, aby fixní část jejich nákladů byla zaplacena: prodáte-li pouze jeden produkt měsíčně, těžko vám jeho cena vydělá na celé fixní náklady firmy, včetně již zmíněné mzdy skladníka, který sice nemá co na práci, ale zaplaceno dostat musí. Bod zvratu je právě takové (matematicky spočitatelné) množství prodaných produktů, při kterém nejen odměna skladníka, ale i všechny další fixní náklady vaší firmy budou uhraditelné z inkasovaných tržeb. ...