FINblog Tomáše Nekvapila

V průběhu času roste komplexita nabízených produktů a firemní procesy se tak stávají složitějšími. Do popředí vystupuje otázka správného ocenění – „kolik má zákazník zaplatit za to, co  prodáváme, abychom neprodělali?“ Hledat odpověď v účetnictví se jeví jako logické a přirozené. A účetní? Nějak si s tím poradí. Všeobecně zavedený způsob vedení účetnictví je bohužel jen málo vstřícný vůči účelové evidenci nákladů (evidenci zaměřené na zjištění „kolik jsme spotřebovali  pro tento účel?“). Sami účetní to mohou napravit jen těžko. V pozadí stojí tradiční uspořádání dokumentů – nejčastěji faktur, které o nakoupených položkách zasílají dodavatelé při požadavku na zaplacení. Právě ony mají dokládat skutečnost – jsou prvotními účetní doklady. Pro dodavatele je účel spotřeby vedlejší – aspoň ve chvíli, kdy už existuje závazná objednávka. Na faktuře figuruje vedle ceny adresa, na kterou má být dodáno, a samozřejmě také dodávané množství – v určité dávce nebo celkem za určité období. Př...

Konec kalendářního měsíce hraje při zachycení aktuální situace firmy mnohem silnější roli, než si většina vašich kolegů ve firmě myslí. Příčina je vlastně banální a souvisí především s fakturami dodavatelů: kolegové nejspíš netuší, že žádný zákon nestanoví dodavateli povinnost posílat fakturu v každém jednotlivém případě dodávky. Ať už jde o materiál, zboží nebo službu, intervalem, který je všeobecně akceptován, dochází-li k opakovanému plnění,  je právě kalendářní měsíc. Jde o nepsané pravidlo, odpovídající dlouhodobě ustáleným zvyklostem, respektovaným prakticky po celém civilizovaném světě (v Česku jej převzala i legislativní úprava: plátci DPH mají povinnost vykazovat daň v tzv. kontrolním hlášení právě v měsíčních obdobích). Tvrzení, že informační systémy nástroje dokážou informace o hospodaření firmy poskytovat on-line, obvykle není nepravdivé. Co ovšem on-line není, jsou právě dodavatelské faktury – a také podstatná část informací o tom, co bylo spotřebováno, tedy o firemníc...

  Současné kalkulace vesměs nemají problém se správným oceněním těch položek produktu, které tvoří většinu jeho nákladů. Kupříkladu, správný způsob stanovení hodnoty materiálových vstupů je stejný jako v minulosti – pokud konstruktér navrhne produkt, z dokumentace se převezme množství spotřebovaného materiálového vstupu na jeden kus a ocení předpokládanou cenou. Jde o korektní postup, chybu ve výsledku může způsobit pouze chyba ve vstupních datech. Zásadním problémem kalkulací, pokud vycházíte z konceptu většinově uznávaného již desítky let, je použití průměrné hodnoty režijních přirážek . Režie je v tradičním postupu přiřazena průměrem na jednotku některé z dostupných hodnot, která nejlépe charakterizuje nákladovou náročnost v konkrétním případě – nejčastěji spojovanou s velikostí nebo složitostí produktu. Může jít o množství materiálu v produktu nebo jeho výrobní čas. Použití průměru místo přesné hodnoty bylo víceméně tolerovatelné, dokud zákazníci nemohli v podstatné míře rychle...

Zcela prvotní a neoddiskutovatelná role účetnictví připadá  potřebě poskytovat všeobecně respektovaný kontrolní obraz poskytovatelům kapitálu – typicky společníkům, investičním fondům, bankám. Účetní evidence, kterou ve své firmě vedete, se proto řídí pravidly – standardy, které reflektují tuto potřebu s jasnou prioritou.  Většina z těchto pravidel má podstatný vedlejší efekt a kultivuje celkovou úroveň účtování  se zásadním pozitivním dopadem pro  vnitřní řízení a controlling vaší firmy.  To ostatně přispívá k názoru, že výstupy ve formě účetních výkazů jsou optimálním nástrojem i pro tento sekundární účel. Překvapivě  tomu tak není – uveďme jeden příklad za všechny: