Spuštěné závory jsem spatřil na poslední chvíli. S tichou rezignací jsem otočil klíčkem a vypnul zapalování. Bručení motoru poslušně uvolnilo prostor dalším zvukům v okolí. Rytmické údery vagónových kol však mezi nimi slyšet nebylo. Jako obvykle, pomyslel jsem si. Než se závory opět zvednou, potrvá několik minut - tři, čtyři, možná i víc. Pro bezpečné přejetí vlaku by stačilo třicet sekund. Pět cest do práce a pět zpátky domů, které musím tudy absolvovat každý týden, znamená vždy alespoň dvě taková zdržení. Osm minut nedobrovolného vězení týdně, čtyři sta minut, tedy skoro sedm hodin za rok… Odhadem tisíc dalších řidičů, odkázaných na tuto cestu jako já, představuje ročně celkem sedm tisíc hodin ztraceného času kvůli jediným špatně seřízeným závorám nebo neexistujícímu nadjezdu. Nejsou mimochodem i tohle vedlejší náklady železniční dopravy? Dnešní čekání se opravdu vleče. Mé myšlenky se vydají ještě jiným sm...