Tři sudičky šly krajem. Kdykoli se na zámku nebo podzámčí narodilo dítě, přispěchaly ke kolébce, aby svými dary předurčily jeho životní dráhu. Ty tři dámy v nejlepších létech byly sudičkami odnepaměti, široko daleko nebylo komnaty ani chalupy, jejíž práh by alespoň jednou nepřekročily. Není divu, že je práce trochu nudila. Poslední dobou – nějakých dvě stě let – už nad kolébkou ani nepřemýšlely, které vlastnosti mohou nejlépe naplnit osud novorozeněte. Stačí se přece zeptat. Ze svých toren ochotně vytahovaly, o co si rodiče právě řekli. Žádné překvapení - „BOHATÍ“, „MOCNÍ“, „OBDIVOVANÉ“, „ŠLECHETNÉ“ šli na dračku. Našim sudičkám to vyhovovalo. Žádané vlastnosti se zpravidla vyčerpaly do oběda a odpoledne tak mohly trávit v kavárně nad šlehačkou a zákusky. Onoho dne se již vracely do města, když je dohnal zadýchaný muž. Právě se stal otcem a žádný odklad nepřipadá v úvahu, matka je na tom špatně, kdoví, zda se vůbec dočká rána. Varování sudiček, že to nejlepší už mají rozdáno, rozrušen...