Bylo to někdy v létě roku 1980. Měl jsem čtrnáct a přijali mne na gymnázium. Svět se zdál být plný příležitostí, které stačí jen uchopit. Tehdy jsem si do svého deníku poznamenal: Je škoda, že doba, ve které žijeme, nepřinesla žádný zásadní objev: můj otec si postavil první rádio a poprvé koupil do naší rodiny televizi, uslyšel o prvním letu do vesmíru, děda obdivoval kino, auta, letadla,… a my? Dlouho jsem v tom letním odpoledni přemýšlel, jestli je vůbec něco, co mohu položit na pomyslnou misku vah mne a mých vrstevníků. Tryskový motor? Jaderné reaktory? Polovodiče? Byly už dřív. Barevná televize? Příliš banální změna. Kalkulačka? Snad. Nenápadná věc na stole, která umí pět početních operací s devíticifernými čísly mi najednou zastupovala veškeré objevy, učiněné ve prospěch celé jedné generace. Předmět každodenní potřeby, který můj otec do školy nenosil. Jedna jediná věc, pomyslel jsem si. Celkem nuda, a nejspíš to tak zůst...