Výsledná kalkulace v opakované výrobě: špatný sluha, zlý pán…

Spuštěné závory jsem spatřil na poslední chvíli. S tichou rezignací jsem otočil klíčkem a vypnul zapalování.  Bručení motoru poslušně uvolnilo prostor dalším zvukům v okolí.  Rytmické údery vagónových kol však mezi nimi slyšet nebylo.
 

Jako obvykle, pomyslel jsem si.  Než se závory opět zvednou, potrvá několik minut  - tři, čtyři, možná i víc. Pro bezpečné přejetí vlaku by stačilo třicet sekund.  Pět cest do práce a pět zpátky domů, které musím tudy absolvovat každý týden, znamená vždy alespoň dvě taková zdržení.  Osm minut nedobrovolného vězení  týdně, čtyři sta minut, tedy skoro sedm hodin za rok… Odhadem tisíc dalších řidičů, odkázaných na tuto cestu jako já, představuje ročně celkem sedm tisíc hodin ztraceného času kvůli jediným špatně seřízeným závorám nebo neexistujícímu nadjezdu. Nejsou mimochodem i tohle vedlejší náklady železniční dopravy?
 

Dnešní čekání se opravdu vleče. Mé myšlenky se vydají ještě jiným směrem. Jak to je, pokud některý den projedu bez zdržení? Mám mluvit o štěstí? Získávám něco navíc? Je takový den lepší než ty ostatní?  Chvíli se nechávám unést představou, že závory zůstávají nahoře mojí zásluhou a v duchu počítám skóre za několik minulých dní.  Bohudík, železničáři ještě stále prohrávají. Co je ale mou výhrou? Kdybych mohl vstávat o  pár minut později pokaždé, když hladce projedu, odměna by byla zřejmá.  Na nejistý výsledek však spoléhat nemohu, budík  proto nastavuji stejně každý den, tedy s  rezervou na prodlevu u závory. Prémii vítězi si tak vyberu v práci - neproduktivním čekáním, než na poradu dorazí ostatní.  Cestou domů je to ještě horší. Když se zadaří, strávím několik minut navíc v chodbě zimního stadionu. Dětem kvůli mému „úspěchu“ trénink nijak nezkrátí…

Paradoxně, výhra, kterou se zabývám, nemá v podstatě žádný pozitivní dopad. Alespoň tehdy, pokud nedokážu vyhrát s jistotou. V určitém případě, který ale neumím předpovědět, ušetřím čas - úsporu však v důsledku pevného denního programu nemohu efektivně zužitkovat. Jestli u  závor čekám jednou, nebo dvakrát denně, nebo nečekám vůbec, v podstatě nehraje roli. To ale není všechno: i kdybych několik minut, získaných navíc, dokázal strávit produktivně, třeba psaním knihy, nemá půl stránky navíc žádnou spojitost s jedním konkrétním dnem ani s mým počínáním v době mezi zazvoněním budíku a příjezdem ke kolejím. Co mi to připomíná?  

 

V praxi docela běžná snaha o kalkulaci ex post, výslednou kalkulaci, může být často právě jen pošetilou snahou přičítat podíl na celkovém výsledku něčemu, co z měřených veličin nelze vyloučit, ale co se zpravidla vyvíjí dle svého vlastního, nejčastěji nahodilého plánu. Aby bylo jasno, nechci říkat, že vás nemá zajímat, kolik nákladů skutečně spotřebuje určitý produkt – náklady  kalkulované předem jsou odhadem, který nic nezaručuje.  Nijak nezpochybňuji ani sčítání hodnoty spotřebovaných zdrojů v případě individuální, zakázkové výroby nebo projektů. Jde však o to, že velmi pracné a často jen těžko představitelné zjišťování konkrétní spotřeby v konkrétním případě výroby, která probíhá opakovaně (tak, jako se opakují moje cesty do práce), poskytne využitelných informací mnohem méně, než bychom očekávali. A těch několik zbývajících lze popravdě získat jinde a levněji. To si zaslouží vysvětlení.

Tak jako nikoli jedna konkrétní změřená cesta, ale celkový čas strávený na těchto cestách za nějaké období vypovídá reálně o využitelných i nevyužitelných úsporách, má lepší vypovídací schopnost v případě opakované výroby stejného produktu výsledná kalkulace celkové spotřeby za určité období. Navíc vyžaduje méně detailní evidenci a stojí proto méně peněz. (Poznámka na okraj: jakou cenu skladované položky přiřadit v konkrétním případě právě vyráběné položce? LIFO? FIFO? Průměr? – o tom někdy příště). Opustím-li požadavek znát konkrétní výsledek v každém případě výroby, mohu se dokonce soustředit vždy jen na určité vybrané testovací období. To co je důležité, tedy klesající nebo rostoucí trendy mi neuniknou. Jednotlivé těžko identifikovatelné a obtížně ocenitelné – často nahodilé - odchylky však naštěstí ano.

Upřímně řečeno, máte jeden důvod, proč je představa on-line znalosti přesného výsledku tak přitažlivá. „Mít věci pod dohledem“, tedy včas zjistit negativní odchylky jako včasné varování před trvalým zhoršením. Takový požadavek  bez jakýchkoli pochybností zní rozumně. Ve většině případů lze však zvýšení spotřeby jakéhokoli zdroje plnohodnotně identifikovat jednoduše tam, kde je spotřebováván, tedy v příslušném odpovědnostním místě, bez propojení na konkrétní produkt: při výdeji ze skladu nebo ve mzdových výkazech útvaru (pokud skutečná celková spotřeba neodpovídá propočtu přes normy za všechny vyrobené produkty). Vazba na konkrétní produkt se zdá být užitečná z titulu rychlého odhalení příčiny: je-li vyšší spotřeba propojená s určitým artiklem, musí být  příčinou právě tento artikl. To však platí jen omezeně – tehdy, pokud se ukáže, že odchylka je s konkrétním artiklem (a nikoli s žádným jiným) propojena trvale, jinými slovy, pokud je odchylka dlouhodobá.  K tomu však postačí dříve popsaný postup spotřeby na produkt za období. Jediná okamžitá odchylka na konkrétním výrobním příkazu (například v případě poruchy stroje nebo kolísajícího napětí v elektrické síti) bude spíše nahodile spuštěnou závorou – příště se vyskytne na jiné cestě, tedy u jiného produktu. Přiřazení příčiny právě jedinému „odchylce nahodile přiřazenému“ artiklu by jistě nebylo správné.

Právě projíždějící vlak mne nutí k závěru: Ve snaze zjistit přesný výsledek jiného případu plýtváme často úsilím na něco, co ze zjevných příčin poskytuje nepřesné nebo mylné informace. Naše úsilí může být poctivé, to však nic nemění na skutečnosti, že učiněné závěry mohou být zavádějící. A v konečném důsledku také zbytečně drahé. Stejně jako představa o výsledné kalkulaci jako „dobrém sluhovi“ v opakované výrobě.

Závory jsou nahoře, kolona se rozjíždí. Kdybych se nemusel věnovat řízení, začnu přemýšlet na téma úspěšného využití nenadále uvolněné kapacity…