úterý 16. června 2015

Proč nám to dělají?

Také vám připadá, že hodnoty výkonostních ukazatelů, které od nás vyžadují nadřízení jsou vždy - v poměru k našim možnostem - příliš tvrdé?
 
A pokud ano - proč nám to stále dělají?
 
Představte si situaci, kdy jedete po úzké horské cestě, vytesané do strmé skalní stěny. Napravo od vás díra, propast, dokonce chybí jakékoli zábradlí - zkrátka pád do hloubky několik set metrů a jistá smrt. Nalevo kamenná hradba, o kterou auto dost možná odřete, ale hlasitý zvuk kontaktu s pevnou překážkou vám včas zamezí pokračovat špatným směrem.  Vžijte se co nejhlouběji do pocitů řidiče... Cítíte mrazení, kdykoli otočíte hlavu směrem k jasnému nebezpečí? Nesnažíte se  jet co nejvíce ke středu vozovky?  Nestáčíte podvědomě volant od propasti, tedy doleva? Někam, kde to sice nemá valný smysl, ale - ve srovnání s hrozbou na druhé straně -  jde o náraz na kámen, tedy za dané situace jednoznačně preferovanou variantu, pokud si už budete muset vybrat? 
 
Jak to souvisí s nastavováním cílů metodou shora dolů (top/down), od nadřízených k podřízeným? Přejme jen dobré našim šéfům - nic tak nebezpečného, jako je pád z horského srázu, jim snad nehrozí. Podobnost hledejme jinde: nastavování cílů podřízeným, tedy cílů odpovídajících předpokládané výkonosti, představuje podobně jako jízda po horské silnici hru s asymetrickými pravidly. Při nesprávném tahu jedním směrem (jste-li příliš nároční) uslyšíte nejspíš stížnosti, nebo přinejmenším odmluvy a nářky. Druhým směrem - jste-li v zadávání příliš měkcí a vaši podřízení by hravě mohli zvládnout i více - si sotvakdo bude stěžovat. Žádný pád do propasti to není, ale nevyužitý potenciál a ztracená sezóna (ve vztahu ke konkurenci), jde-li například o plán pro příští rok - to určitě ano.
 
Přirozená, možná podvědomá reakce? Raději doleva! Raději to s požadavky přežeňme - a to spíš hodně, než málo, Prostě proto, že za určitým pásmem tolerance získáme ve formě naříkání podřízených uklidňující jistotu: nechtěný scénář  se tentokrát nekoná. Odřít blatník o skálu? Nevadí. Být tak trochu za mimoně, nevnímajícího nejrůznější omezení?  Nevadí. Zažít skrytý výsměch těch, kterým jsme umožnili další rok pohodlného přežívání? Jó, to vadí. 
 
Raději tvrďákem, než kašpárkem...  Už jim trochu rozumíte?