Přeskočit na hlavní obsah

Proč nám to dělají?

Také vám připadá, že hodnoty výkonostních ukazatelů, které od nás vyžadují nadřízení jsou vždy - v poměru k našim možnostem - příliš tvrdé?
 
A pokud ano - proč nám to stále dělají?
 
Představte si situaci, kdy jedete po úzké horské cestě, vytesané do strmé skalní stěny. Napravo od vás díra, propast, dokonce chybí jakékoli zábradlí - zkrátka pád do hloubky několik set metrů a jistá smrt. Nalevo kamenná hradba, o kterou auto dost možná odřete, ale hlasitý zvuk kontaktu s pevnou překážkou vám včas zamezí pokračovat špatným směrem.  Vžijte se co nejhlouběji do pocitů řidiče... Cítíte mrazení, kdykoli otočíte hlavu směrem k jasnému nebezpečí? Nesnažíte se  jet co nejvíce ke středu vozovky?  Nestáčíte podvědomě volant od propasti, tedy doleva? Někam, kde to sice nemá valný smysl, ale - ve srovnání s hrozbou na druhé straně -  jde o náraz na kámen, tedy za dané situace jednoznačně preferovanou variantu, pokud si už budete muset vybrat? 
 
Jak to souvisí s nastavováním cílů metodou shora dolů (top/down), od nadřízených k podřízeným? Přejme jen dobré našim šéfům - nic tak nebezpečného, jako je pád z horského srázu, jim snad nehrozí. Podobnost hledejme jinde: nastavování cílů podřízeným, tedy cílů odpovídajících předpokládané výkonosti, představuje podobně jako jízda po horské silnici hru s asymetrickými pravidly. Při nesprávném tahu jedním směrem (jste-li příliš nároční) uslyšíte nejspíš stížnosti, nebo přinejmenším odmluvy a nářky. Druhým směrem - jste-li v zadávání příliš měkcí a vaši podřízení by hravě mohli zvládnout i více - si sotvakdo bude stěžovat. Žádný pád do propasti to není, ale nevyužitý potenciál a ztracená sezóna (ve vztahu ke konkurenci), jde-li například o plán pro příští rok - to určitě ano.
 
Přirozená, možná podvědomá reakce? Raději doleva! Raději to s požadavky přežeňme - a to spíš hodně, než málo, Prostě proto, že za určitým pásmem tolerance získáme ve formě naříkání podřízených uklidňující jistotu: nechtěný scénář  se tentokrát nekoná. Odřít blatník o skálu? Nevadí. Být tak trochu za mimoně, nevnímajícího nejrůznější omezení?  Nevadí. Zažít skrytý výsměch těch, kterým jsme umožnili další rok pohodlného přežívání? Jó, to vadí. 
 
Raději tvrďákem, než kašpárkem...  Už jim trochu rozumíte?  

Komentáře

Okomentovat

Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Na špatné časy jsme připraveni. Nebo ne?

Plavba v klidných vodách s občasnými komplikacemi, kterou české firmy zažívaly předchozí tři dekády, neposkytla mnoho příležitostí otestovat, zda naše schopnosti řídit hospodaření firmy a také nástroje, na které přitom spoléháme, obstojí ve skutečně těžkých časech. Jakkoli bych si přál úplně jinou prognózu, uspokojit se tím, že jste určité problémy již řešili a vyřešili, připomíná úsudek lyžaře začátečníka, který právě dojel na hranu, za níž nabírá sjezdovka nebezpečný spád.  Může se to týkat i vaší firmy?
Okomentovat
Read more »

O fundamentu

Když ještě na zemi vládly kmeny, měl každý kmen svého šamana. Na úrovni odpovídající poznání v dobách minulých byl právě on studnicí moudrosti, ze které mohl celý kmen čerpat. Věděl prakticky všechno o půdě, o chování lovné zvěře, orientaci podle hvězd a věděl také co dělat, když se někdo roznemohl. Věděl prakticky všechno. Udělat si názor vyžadovalo jediné: zeptat se šamana. Učenci staro- a středověku převzali roli šamanů. Byli už mistři svých disciplín, význační lékaři, matematici nebo dějepisci – přesto by si jen málokterý z nich dovolil odpovědět „nemám zdání“, když jste se zeptali na otázku z jakéhokoli vědního oboru. V jejich hlavách se potkával dějepis s filozofií, matematika s fyzikou, chemií a medicínou. Třebaže byl rozsah vědění z dnešního pohledu sotva patrný, bylo to vědění celistvé, uplatňující všechno podstatné z toho, čeho již civilizace dosáhla. Vědění mělo svůj fundament. Nebylo třeba říkat: „Z lékařského hlediska…“, „Čistě filozoficky…“ nebo „Na základě našich výpočtů...
Okomentovat
Read more »

Posuzovat ziskovost výroby bez vlivu prodeje má smysl – díky nedokonalosti účetní evidence

Výroba odjakživa vyrábí, prodej odjakživa prodává. Abych vydělal jako výrobce, musím nejen vyrobit, ale i prodat. Mám-li prodáno, mám vyděláno – nejen jako prodejce, ale také jako výrobce. Požadavek vědět, kolik jsem jako výrobce po realizaci prodeje vydělal, případně kolik vydělám, je veskrze oprávněný. Přesto existuje několik argumentů proto, abych se zamyslel ještě předtím, než se budu snažit tento ukazatel spočítat. Informace, k jejichž získání potřebuji vyvinout určité úsilí, by neměly být samoúčelné. Je určitě důležité vědět, jak jsem bohatý, tedy kolik jsem doposud vydělal celkem, ale k tomu přece slouží finanční výkazy. Možná vám připadá stejně účelné zjišťovat, kolik jsem vydělal právě realizovanou zakázkou (mimochodem, právě to obvykle vyžaduje značné úsilí, zejména v evidenci). Proč ta snaha? Přirozeně, chcete získat povědomí o tom, co se vyplatí nebo nevyplatí realizovat, půjde-li o nějakou zakázku budoucí. A právě tady narazíte na zásadní problém. Příslušná informace, ales...
Okomentovat
Read more »