Za tvůrce teorie podvojného účetnictví bývá nejčastěji označován Luca Pacioli, jehož traktát Particularis de computis et scripturis, vydaný v roce 1494, se stal základem dnešního účetnictví (viz www.wikipedia.org, heslo "dějiny účetnictví").
Vilfredo Federico Damaso Pareto byl italský ekonom, sociolog a politolog, působící na počátku dvacátého století jako profesor na univerzitě v Lausanne. Jeho odborná práce zasáhla mnoho oborů, troufám si však odhadnout, že podvojné účetnictví mezi nimi nebylo. Pareto je dnes znám především v souvislosti s tzv. Paretovým pravidlem. Podle tohoto pravidla pramení 80 % důsledků z 20 % příčin. Pareto se prý inspiroval při pěstování fazolí (zhruba čtyři pětiny úrody pochází z jedné pětiny rostlin).
Pacioli i Pareto svým odkazem nepochybně ovlivňují myšlení dnešních manažerů, i když každý svým - do jisté míry protichůdným - způsobem (bez jednoho i druhého se zároveň při řízení firmy neobejdete). Ten účetnický akcentuje význam úplného souboru informací. Úplnost je předpokladem validace, ztráta jediného záznamu nevýznamné hodnoty znemožňuje využití všech záznamů zbývajících. Účetní bilance miliardové firmy, jejíž strany se v důsledku drobného opomenutí liší třeba jen o deset korun, nemá žádnou informační hodnotu. Chcete-li jedno procento nebo sto procent důsledků, je indiferentní - vždy musíte vynaložit stoprocentní úsilí.
Čím většímu tlaku je rozhodování manažerů éry globální konkurence vystaveno, tím větší komplikace přináší Pacioliho absolutno a tím lákavější variantu představuje Paretovský pragmatismus. Přítažlivost tohoto typu myšlení v dnešních složitých podmínkách je tak silná, že žádnou další propagaci vlastně nepotřebuje. K Paretovu pravidlu se otevřeně hlásí špičky světového byznisu - například společnost ITW, která zaměstnává v 57 zemích světa více než 49 tisíc osob (http://www.itw.com/about-itw/how-we-work/) - stejně jako progresivní myslitelé (Institut 2080, Petr Robejšek - viz např. časopis Reflex 27/2015). Podlehnout iluzi, že Pareto poráží Pacioliho na všech frontách, by bylo docela snadné. Existuje však výjimka: Pacioliho pevnost, která má hradby nepochybně dostatečně silné nato, aby odolaly jakémukoli nátlaku - finanční účetnictví.
Síla základů účetnických hradeb může být pro někoho fascinující: jeden po druhém ztrácí smysl "nevýznamné detaily", kterým jsme ještě donedávna mohli věnovat svůj čas a pozornost - v žádném případě však nejde o detaily účetní. V novinách čtete sotva první stránku a čas na pracovních cestách rozdělujete jen mezi hotel a jednání - ale po návratu musíte vyúčtovat cestovní náklady do posledního centu, ať to trvá jakkoli dlouho. Změna? V nedohlednu.
Co je však ve vztahu k Pacioliho síle ještě podivnější - pragmatismus dobrovolně odhazujeme i v jiných oblastech, jakmile zjistíme sebemenší vazbu k účetním knihám. Nejlepším příkladem je bezpochyby plánování.
Musí mít každá položka nákladů svůj řádek v budgetu a svoji samostatně naplánovanou cílovou hodnotu? Vlastně ne, ale nějak jsme si na to zvykli. Že schopnost vnímat a rozumět, vyčerpaná okrajovými položkami, bude zcela jistě chybět tam, kde je to skutečně důležité? Ať, - udělejte to i přesto "tak, jak se účtuje". Že v případě plánu žádnou validaci, a tudíž ani přesnost na haléř, z principu nepotřebujeme? Nevadí.
Umíte si představit, že plán prodeje je rozepsán položkově jen pro pětinu nejvýznamnějších zákazníků nebo produktů? A že investiční rozpočet odbývá 80% akcí jediným řádkem "ostatní celkem"? Že ne? A proč by to nešlo?
Že by se profesor Vilfredo Federico Damaso Pareto mýlil?