čtvrtek 5. prosince 2019

Majitelé firem, před očima vám mizí miliony!

Téma, kterému se chci dnes věnovat, není na FINBLOGu nové - stačí nahlédnout třeba sem: Opět o odpisech. Pravda je, že problém z odepisováním se mi náhle ukázal v úplně jiné perspektivě - o co že se vlastně jedná?

Je to paradox: Odpis jako vyjádření spotřebované hodnoty stálého aktiva, tedy jeho opotřebení, bude fungovat správně jen tehdy, když při jeho stanovení prokážete nadpřirozenou schopnost vidět do budoucnosti. Má li odpis fungovat, musí být doba odepisování shodná s obdobím, po které bude příslušná položka pro vás ekonomicky využitelná, jinými slovy: kdy dokáže uspokojit vaše (budoucí!) potřeby způsobem, na kterém - ve srovnání s jinými alternativami - nebudete prodělávat. Kdo o tom, ksakru, může dnes něco vědět?

Základní problém nastává, když se skutečná ekonomická použitelnost investice ukáže ve skutečnosti kratší, než jste čekali (takoví IT manažeři o tom jistě ví svoje). Rozdíl, vlastně to, co jste měli odepsat navíc po období zbývající do původně předpokládaného termínu, představuje zůstatkovou hodnotu aktiva, které jako nepoužitelné musí být vyřazeno z majetku - zároveň je to část jeho ceny, kterou jste nepromítli jako náklad do svých kalkulací, aby vám ji platící zákazníci postupně vrátili na účet (a tyto peníze přece potřebujete, abyste nefunkční řešení nahradili novým). Má-li dojít k obnově, musíte přihodit něco ze svého. Do třetice: díky příliš nízkým odpisům (rozprostřeným na více let) jste možná v uplynulých létech vykazovali zisk, který vůbec ziskem nebyl: teď dojde ke zpětné korekci, když hodnota vašeho majetku klesne o vyřazenou položku s nenulovou hodnotou.

Příliš mnoho průšvihů najednou? Asi ano, protože většinou jednáme tak, aby podobná situace vůbec nemohla nastat. Odepisujeme, jak nejrychleji umíme - při výpočtu odpisu použijeme pro ekonomickou použitelnost velmi krátkou lhůtu. Zdánlivě nic špatného: peníze budou rychleji doma, všichni přece musí být spokojeni. Náklady v jednotlivých letech odepisování budou o něco vyšší, peníze se vrátí rychleji a také akcionáři ocení, když snížený zisk dodatečně vylepšíte výrobou na odepsaném zařízení, které určitě ještě nějakou sezónu vydrží.

A jsme u jádra problému: Zisk navíc, o kterém je nyní řeč, je vlastně jen splátkou dluhu. Jak to? Pokud jste zákazníkům účtovali v prvních létech o něco více, než by být mělo, pak při cenách určených trhem jste vlastně jen snížili svoji ziskovou přirážku (tlak konkurence by vám nejspíš nedovolil prodávat dráž jen kvůli tomu, že máte nadstandardně vysoké odpisy). Vyděláno na nové zařízení tedy nemáte proto, že byste vybrali více peněz od svých zákazníků, ale proto, že jste si z tržeb na obnovu odebrali více - na úkor nižšího zisku. A tuhle půjčku byste nyní měli akcionářům vracet - ziskem vyšším, než je obvyklé.

Příležitost tu je: ke svým faktickým účetním nákladům (nyní nezahrnujícím odpisy, protože předmětné dále sloužící aktivum je již odepsáno do nuly) přičtete kromě obvyklé ziskové přirážky ještě něco navíc. Prostor k tomu máte, a to až do výšky standardních odpisů, které jste nyní neuplatnili v nákladech. Trh to umožní, neboť na podobnou úroveň finální ceny se dostane i vaše konkurence - pokud tedy vyrábí na strojích, které účetně odepisuje. Takovou proceduru byste si koneckonců mohli odpustit, pokud by účetní vaše do nuly odepsaná aktiva znovu ocenili (což by ostatně byl "true and fair" obraz jejich aktuálního stavu) a znovu odepisovali. Jak prosté: přecenění odepsaných aktiv (hodnota navíc) vrátí do zisku společnosti  to, co jste si předtím "vypůjčili", a další odepisování zajistí, že si na splátku dluhu skutečně vyděláte. Bohužel, tento postup (tedy svévolné znovuocenění již odepsané položky aktiv) účetní standardy většinou vylučují. Jednou odepsané aktivum se tedy nadále ponechá "ve službě" s účetní hodnotou nula (!!!) a s nulovým odpisem, a pokud obchodníci využijí příležitost počítat standardní marži k fakticky účtovaným nákladům bez odpisů (což jim dá možnost prodávat levněji), nevracíte nic - půjčka zůstane nesplacená už navždy.

Dnes a denně potkávám mnoho podniků, které vyrábějí na odepsaném zařízení s nulovými odpisy. Hodnota (aktuální, časová) takto charakterizovaného výrobního zařízení je vlastně hodnotou dluhu, který by měl být někomu (akcionářům) vrácen. Místo toho se hodnota zařízení zvolna rozpouští v produktech levnějších, než by bylo zdrávo - vždyť se tak dobře prodávají. Desítky, stovky milionů, určitě pár miliard.

Až uvidím bezmocně ležet tající sníh - doufám že tuto zimu nějaký napadne -, nejspíš už víte, na co budu myslet...