S kapacitou je to jasné

S kapacitou je to jasné. Bez kapacity - zastřené.

Vztah podnikových ekonomů ke slovu kapacita ovšem vyjasněný není. Kapacitu vnímáme, ale nic vážného si s ní začít nechceme. Podobně jako v případě nákladů obětované příležitosti. Od prvního k druhému ostatně není daleko, tedy pokud se zaměříme na kapacitu nevyužitou.

Ještě jeden pojem je s kapacitou úzce svázán, a tentokrát jde o pojem velmi používaný: fixní náklady. Fixní náklady jsou prakticky vždy spojené s nějakou kapacitou, přesněji s kapacitní mezí. Náklady na výrobní prostory, typicky fixní, zůstávají neměnné - až po onu kapacitní mez, kdy jsou stroje rozmístěny beze zbytku volné plochy a výroba běží v nepřetržitém provozu. Každý další požadavek na výrobu navíc už nutně povede k nové nebo rozšířené kapacitě - a tady pohádka o neměnnosti fixních nákladů končí. Jen v opravdu výjimečných případech je kapacitní mez v nekonečnu - takový poplatek za členství v hospodářské komoře se vám opravdu nenavýší, ať už vyrostete do jakékoli velikosti.

Vazba fixních nákladů na kapacitu formuje podobu křivky fixních nákladů v diagramu bodu zvratu: není to vodorovná čára, jak se obvykle kreslí, ale křivka schodovitá, kde výška i šířka schodu souvisí s velikostí kapacitní jednotky: tedy kapacity navíc, kterou v daném případě získáme po kapacitním rozšíření. Čím vyšší schod, tím také širší "nášlapná plocha", tedy vodorovná hrana, vymezující úsek, kdy další růst požadavků na výrobu vykryje právě získaný kapacitní přírůstek.

Vyšší schod, paradoxně, zde zajišťuje vyšší pohodlí - pro delší období růstu máte jistotu, že kapacita bude dostačující. Vyšší schod ale znamená také delší dobu, než se vám takovým růstem podaří celou získanou kapacitu zaplnit - a tedy delší období ekonomické neefektivity: platíte za něco, co byste mohli zužitkovat, ale v danou chvíli nedokážete. A také větší riziko, že vám zaplacená, ale neprodaná kapacita "zůstane na krku", protože předpokládaný růst se vůbec nedostaví. Majitelé hotelů a leteckých společností by teď mohli vyprávět...

Mimochodem: "neprodaná" nebo "nevyužitá"? Na termínu zde opravdu záleží. Nevyužité kapacity bude více (pokud tedy tu využitou dokážete prodat): nevyužití označuje, že "máme prázdno", ale to ještě neznamená, že někdo nečerpá související užitek - a ten někdo by vám měl zaplatit. Potřebujete-li posekat obilí, zaplatíte majiteli kombajnu poměrnou část z dvanácti měsíců jeho kapacity a je to tak v pořádku - jinak by těžko někdo do kombajnu investoval, když je užitečný jen jeden nebo dva měsíce v roce. Potřebujete-li odčerpat stoletou vodu z přízemí vašeho domu s jistotou, že pro vás zůstane nějaké čerpadlo volné, měli byste se připravit na to, že cena bude vysoká - nebude to ovšem ve stonásobcích, protože poměr mezi cenou za získání čerpadla a majiteli objektů, které zvýšení ceny neodradí od rozhodnutí vody se rychle zbavit, nastolí tržní rovnováhu někde "uprostřed".

Prodaná nevyužitá kapacita se paradoxně neliší od kapacity neprodané v tom, co je ekonomicky významné: v možnosti alternativního (druhotného) využití. Dává vám tak skvělou příležitost - můžete dostat zaplaceno dvakrát. Když se vám podaří obilní kombajn na podzim levně přeplavit do Austrálie a tam absolvovat druhou sklizeň, nikdo v tuzemsku v příští sezóně protestovat nebude, že mu účtujete stále stejnou cenu - cena se začne snižovat až v důsledku případného následování vašeho kroku konkurencí (k čemuž po jisté době určitě dojde, pokud váš nápad ekonomicky dává smysl - třeba s ohledem na náklady zaoceánské přepravy).

Ještě jeden použitý termín si zaslouží pozornost: v úvodu předešlého odstavce se hovoří o "druhotném využití". Připomíná to... ano, správně, využití odpadu. Nevyužitá kapacita ostatně jakýmsi odpadem skutečně je: podobnost se zbytkem barvy v plechovce (kterou je často zákazník ochoten zaplatit celou) se víc než nabízí. Měli bychom si proto také uvědomit: druhotné využití jakéhokoli odpadu nepřichází samo od sebe. V případě nevyužité produkční kapacity jde navíc o hodně drahé zbytky (zejména, když je cena utvářena náklady pokročilých technologií nebo kvalifikovaných zaměstnanců), takové odřezky zlatého plechu. I slovo "odřezky" sem dobře zapadá - navzdory kombajnové analogii většina nevyužité kapacity nemá podobu souvislého úseku: typicky půjde o "hodinu tady a dvě hodiny támhle...". Druhotné využití je tedy podmíněno minimálně třemi aktivitami, které podobně jako u jiných ušlechtilých odpadů musíme aktivně prosadit:

1. vyhledávat všechna místa, kde nějaká nevyužitá kapacita vzniká, byť by šlo o malé části (spolupráce lidí přímo v produkčním procesu a tedy i jejich motivace je nevyhnutelná),

2. snažit se předcházet zbytečně malým zbytkům, které jsou špatně druhotně využitelné, nebo takové zbytky nějakým způsobem "zcelovat" (část Frantovy práce převedu na Jardu, aby měl Franta celé dva dny v měsíci k dalšímu využití),

3. aktivně hledat druhotné zhodnocení, kdy prodej mimo podnik (Frantu pošlu na výpomoc k sousedům) bude zřejmě až druhá varianta z pohledu výhodnosti. Co kdyby se třeba elektrikář Franta kvalifikoval na revizního technika a nahradil tak doposud nakupovanou službu?