pátek 30. dubna 2021

Kontrola rozpočtů není (jen) hodnocením minulosti

Ohledávání mrtvoly je pointou otřepaného bonmotu, který se vyjadřuje k práci účetních. Účetní jako patolog, dokáže přesně stanovit diagnózu, ale pacientovi už nijak nepomůže. Obvinění z přehrabování minulosti padá čas od času i na controllery; zejména, když je řeč o posuzování odchylek v plnění rozpočtových limitů. Co bylo, to bylo, příležitosti jsou ztraceny, vědět, k čemu přesně došlo, nám dnes nepomůže. Je třeba  zaměřit pozornost k věcem zítřejším…

Upozornění na chyby málokdo přijímá s radostí. Nejlépe se tomu úplně vyhnout. Odkaz k mrtvole na pitevním stole vypadá jako silný argument. Pokud ovšem…

Pokud nezvážíte, jak málo věcí víme o budoucnosti. Kdybychom dokázali cestovat časem, jistě by dávalo větší smysl pořádat takové výlety namísto srovnávání minulého plánu s minulou skutečností. Bohužel, až delší praktické zkušenosti vás dokáží přesvědčit, že vynechání tohoto zpátečnictví vede u budoucích příležitostí a hrozeb spíše k jejich ignoraci, namísto očekávaného posílení pozornosti.

Proč tomu tak je? Obtížně si připouštíme, že naše oči jsou směrem k budoucnosti vlastně slepé, nevidoucí. Platí to v globalizované ekonomice více než dříve. Budoucnost nemá podobu plánu, který si sami stanovíme – což možná platilo kdysi – ale je dána situací, jak ji vytváří mnoho hráčů hrajících s mnoha figurami. Mávnutí netopýřích křídel u Žluté řeky může způsobit černý pátek na newyorské burze. Nastavení plánu na příští období je pak jakýmsi hádáním slepce,  do čeho se opřela určitým směrem namířená hůl – potvrdila očekávání svého majitele, jde o průchod, nebo hrozí náraz do zdi? Dotyk s překážkou se odehraje a patří do minulosti – kdo se nenamáhá slyšet klepnutí, neví nic o budoucnosti.

Tento fakt hraje zásadní roli také v kalkulacích: průběžně vyhodnocované a na základě aktuálního poznání revidované rozpočty signalizují pravděpodobnou budoucnost – a pokud neumíte získat jistotu jinou cestou, určitě se vyplatí poslouchat jejich ozvěnu.