Poštovní služby máme zpravidla rádi. Upřímný vztah k údělu poštovního doručovatele se v Česku buduje už od dětství - díky pohádkám Karla Čapka. O to smutnější je v přímém přenosu sledovat, kam Česká pošta spěje.
Česká pošta je státní podnik. Když zchudne nebo zbankrotuje, nebude mi líto jen následníků pana Kolbaby. Zchudneme totiž všichni. Bohužel, naše schopnosti ovlivnit, co se v České poště děje, jsou minimální. Máme na to volené zástupce. A co přijde úplně normální dědovi Komárkovi ze samoty u lesa, totiž uvažovat s ohledem na budoucnost ("No tak že bych ještě sklidil, na zimu bych prodal kravku, a na jaře už nezaseju..."), volení zástupci zpravidla nezvládají ani s pomocí všech poradců světa.
Když už to platíme (poštu i volené zástupce), zkusme aspoň něco dostat nazpátek. Třeba poučení. Myslíte si opravdu, že příběh o postupné, ale zcela předvídatelné a nevratné ztrátě trhu (v případě České pošty vyprávěný třeba u listovních zásilek zcela srozumitelně již od časů prvních e-mailů a textového editoru T602...) se vás nebo vaší firmy nemůže týkat?
Na pozadí smutného vyprávění stojí přitom lidem z financí dobře známý pojem: fixní náklady. Vodorovná přímka v grafu, ať už je na ose x množství prodejů nebo jen plynoucí čas - fixní je prostě fixní, nedá se s tím nic dělat. A právě tahle dedukce, dodejme, že nesprávná, bude mít na svědomí Českou poštu, a nejen ji.
Definice (nikdo ji přesně nevyslovil) "fixní náklad se nemění" je v jádru milosrdná - omlouvá a nenutí k práci. Snad proto jsme si ji osvojili bez velkého rozmýšlení. Pokud si manažer myslí, že fixní náklad je ve své hodnotě dán jednou provždy, možná by si občas měl poslechnout své podřízené - ve chvíli, když práce přibývá: "...nezvládneme to bez dalších lidí, aut, prostor...". Kdeže vlastně jsou, ty fixní náklady?
Zabýváme-li se růstem společnosti, situace se brzy vyjasní: fixní náklady jsou zafixovány jen do té míry, dokud nám vystačí stávající kapacita (nějakého vstupu). Kapacita člověka ve velkém týmu - třeba poštovního doručovatele - je relativně malá. Kdyby internet přestal fungovat, musela by Česká pošta doručovatele rychle nabírat - možná by osobní náklady přeřadila do kategorie "variabilní". V dalších případech (pobočková síť, zaměstnanci ústředí a pod.) lze již dříve zaplacenou kapacitu naplňovat poměrně dlouho - náklad zůstane fixní, pokud tedy někdo nemá zájem na jeho navýšení (ve státním podniku to nelze nepřipustit).
Opačným směrem, při poklesu poptávky, jsou signály zastřenější. Poštovní doručovatelé si sami na nedostatek práce stěžovat nezačnou a při dlouhodobějším poklesu nemůžeme takové jednání očekávat ani od těch, kteří mají prosperitu společnosti ve svém popisu práce - tedy managementu. Snižovat zaplacenou kapacitu nejenže vyžaduje aktivní přístup, ale navíc trvá déle - zaměstnanci absolvují výpovědní lhůty, majetek musí nalézt svého kupce. A co je horší: Pošta v Horní Dolní, má-li přežít, potřebuje nový formát: přepočteno na klesající objem práce, uživí sotva čtvrtinu doručovatele a třetinu vedoucího. Důvod nezačít? Naopak - důvod začít co nejdříve, s notnou dávkou předvídavosti. Tou by měl přece vrcholový manažer (pečlivě vybraný námi volenými zástupci) určitě disponovat - právě proto ho pošta platí, ačkoli nechodí s obálkami od dveří ke dveřím. V sousedních zemích to zvládli - mikropošta funguje třeba jako frenšíza, o zaměstnance i prostory se tak může podělit s hornodolní benzinkou nebo konzumem.
Poštovní příběh jednadvacátého století není pohádkou. Dobrý konec přijít nemusí. Ostatně - ruku do ohně bych za něj nedal už od první věty.
