Zbořte tu zeď!

Letošní setkání výrobních ředitelů, pořádané Controller Institutem, se opravdu vydařilo. V centru pozornosti povstalo téma, které léty uzrálo: automatizace, robotizace, průmysl 4.0. I pochybovači a nevěřící Tomášové – skupina do které často patřím, nejspíš nejen díky křestnímu jménu – museli na základě toho, co bylo prezentováno, uznale pokývat hlavou. Na rozdíl od spousty jiných dlouhodobě zdůrazňovaných priorit (autonomní řízení ve vašem autě nebo ochrana hranic Schengenu), mají změny s přídomkem 4.0 reálné výsledky. Jsou vidět, můžete o nich uslyšet a dokonce si na ně i sáhnout – k tomu všemu na setkání výrobních ředitelů skutečně došlo.

Uprostřed vize robotizovaného podniku však zároveň přežívá něco, co se moderním trendům nápadně vymyká: způsob, kterým zachycujeme hospodářskou realitu. Zápisy do podivně organizovaných účetních knih, jakkoli interpretované moderními softwarovými prostředky, vypadají jako pozůstatek dávno opuštěného světa: perníková chaloupka mezi mrakodrapy, koňský povoz na dálnici.

Důsledků v uvnitř firem je mnoho, ale některé opravdu  bolí:  Umíme sestavit digitální dvojče jako 3D model nebo model výrobní kapacity. Mimořádnou zakázku můžete jejich prostřednictvím předem otestovat, zda se na stroje vejde rozměrově a zda ji stihnete v termínu. Jde-li ovšem o to, kolik vás taková zakázka bude stát (celkem, tedy včetně veškeré potřebné součinnosti napříč podnikovými procesy), žádnou simulaci k dispozici nemáte. Kalkulační vzorec, i při zapojení veškeré fantazie, jako nákladové dvojče skutečně nevypadá. Ani se o to nesnaží. Idea kalkulace, oceňující jednotlivé činnosti (ABC) – poctivá cesta k nákladovému dvojčeti – se po počátečním nadšení nachází v hlubokém kómatu. Účetním určitě nechybí. Rozdělovat nákladové položky podle toho, čemu slouží, je náročné už ve svém principu.

Nemít za sebou několik uplynulých let, asi bych zůstával v klidu: moderní metody si potřebné změny vynutí. Není přece možné, abychom mluvili o přínosech nových řešení, a jednu z jejich nejdůležitějších dimenzí, tu nákladovou, posuzovali způsobem starým stovky let. Díky průmyslovým inovátorům je propast mezi primitivním určováním nákladů a sofistikovaným měřením v ostatních oblastech stále hlubší.  V samotných prezentacích řečníků,  vystupujících na setkání, byla absence přesných čísel o nákladech (nebo dosažených úsporách) dobře patrná.  Účetnictví ani účetní to ovšem nijak moc netrápí – paradoxně si nadále užívají všestranné pozornosti díky  potřebám globálních investorů, vědomě abstrahovaným od všech rušivých detailů. Postiženým jsou manažeři podniků, vyžadující informace pro stále obtížnější rozhodování.

Podnikové finance zjevně stůňou, ale kolem kanceláří finančních útvarů se nadále chodí po špičkách. Případné kritiky drží  v uctivém odstupu váženost paní účetní/pana účetního, podpořená autoritou statutárního auditora společnosti (která by nejspíš silně utrpěla, pokud by si kdokoli z nezasvěcených přečetl jeho závěrečnou zprávu). Bariéra je neprostupná i v případech všeobecně respektovaného významu -  přesné vyčíslení nákladů nevyjímaje.

„Tear down this wall!“ zní slavný citát z projevu Ronalda Reagana u Brandenburské brány v roce 1987. Od uvědomění a výzvy k faktické realizaci to tenkrát trvalo něco přes dva roky – podotýkám, že šlo o věc zásadně složitější, než je změna v podnikovém myšlení.

O podniku éry 4.0 máme už zcela jasnou představu. Navzdory selhání tradičních ABC projektů není  ani transformace podnikových financí pro podnik 4.0 něčím, o čem bychom měli pochybovat. Cesta je známá – popisují ji rovněž články na téma nákladového modelování v letošních číslech CAFIN News.  Stihneme překonat zbývající překážky do konce roku 2025?

Přeji vám mnoho úspěchů do nového roku – a to nejen při bourání zdí.

(Poprvé publikováno v CAFIN News 2023/4)

K čemu je audit?

Zákon o auditorech definuje tzv. povinný audit jako "ověření účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky, zda podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví v souladu s právními předpisy a příslušným rámcem účetního výkaznictví, na jehož základě je účetní závěrka nebo konsolidovaná účetní závěrka sestavena". 

Konec, tečka. Zbývající část druhého paragrafu stejně jako padesát šest dalších paragrafů, ze kterých sestává zákonná úprava auditorské činnosti v České republice, řeší v podstatě jen technické záležitosti: kdo se může stát auditorem, jakou zkoušku musí absolvovat a jaká pravidla by měl dodržovat.

Nejspíš jste už přivykli kritickému tónu na těchto stránkách: můžete mne podezírat z přílišného lpění na detailech nebo i jisté zaujatosti, ale základní fakta si můžete sami ověřit.

Stav některých účetních výkazů, které prošly povinným auditem, je alarmující, pokud se věrného a poctivého obrazu týká (stačí si uvědomit, jak se mnohde "věrně a poctivě" odepisuje majetek, což je téma v tomto blogu již tradiční). Možná  proto, že si s faktickým obsahem  této obecné fráze dal zákonodárce tak málo práce. Ano, obsáhlé výklady jsou  častým tématem vědeckých časopisů, ale ti, kteří je čtou, zpravidla nepatří ke skupině, nekvalitním výkonem auditorské činnosti především postižené – totiž k majitelům společností. V Česku si ostatně většina z nich myslí, že audit je povinný ze stejného důvodu, jako jsou povinné daně, a nejdůležitějším úkolem každý rok je získat příslušné kulaté razítko a výrok "bez výhrad".

Dovolme si být chvíli nekorektní a většinu odborných aspektů nechat stranou. Úkolem auditu v roce nula, tedy někde na samém počátku, bylo potvrdit majitelům společnosti - investorům, zda čísla prezentovaná managementem vypovídají o skutečném stavu společnosti – pokud možno věrně, a pokud to nelze prokázat, tak alespoň s poctivou snahou o dosažení věrnosti. Potřeba informovat investory stojí v popředí – svou přítomností ve společnosti sází část svého bohatství ve prospěch budoucnosti, a o svých šancích mají právo vědět co nejvíce. Další část bohatství pak obětují ve prospěch motivace manažerů – v přesvědčení, že jsou čísla ve výkazech objektivní, řečeno prostě, že si vyplacené bonusy management skutečně zaslouží. V podnikovém prostředí totiž panuje nebezpečná asymetrie: míra schopnosti manažerů vykázaná čísla ovlivnit ve svůj prospěch přesahuje o několik řádů schopnost majitele společnosti případnou manipulaci odhalit – právě pro ten případ si majitel úplatně najímá specialistu – auditora. 

Má-li zákon upravit okolnosti poskytování placené služby, musí také vymezit, za co přesně plátce své peníze utrácí. Především on bude totiž poškozeným, pokud nebude zaplacené plnění v pořádku. V případě auditu je potřeba přesného vymezení zásadní: těžko si lze představit, že by si majitel společnosti outsourcoval další službu - aby ověřila kvalitu ověření. Zaměstnanci uvnitř společnosti to udělat nemohou: jejich zájmem jsou korektní vztahy s tím, kdo může jediným výrokem způsobit jejich chlebodárci vážný problém. A zájmové sdružení (hospodářská nebo auditorská komora)? V některých zemích snad ano – příkladem mohou být  lékařské komory. Ani v medicíně totiž pacient objektivně neposoudí kvalitu lékařského zákroku. Zájem na tom, aby majitelé věděli, resp. auditoři neztratili dobré jméno, musí být ovšem všeobecný, jasný a nezpochybnitelný – a tady jsme zpět u role zákona a určitě také osvěty, resp. vzdělávacích institucí.

Finanční gramotnost není jen o počítání procenta úroků. Stejně tak se finančně gramotným nestanete automaticky, když vyděláte první milion.