Zákon o auditorech definuje tzv. povinný audit jako "ověření účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky, zda podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví v souladu s právními předpisy a příslušným rámcem účetního výkaznictví, na jehož základě je účetní závěrka nebo konsolidovaná účetní závěrka sestavena".
Konec, tečka. Zbývající část druhého paragrafu stejně jako padesát šest dalších paragrafů, ze kterých sestává zákonná úprava auditorské činnosti v České republice, řeší v podstatě jen technické záležitosti: kdo se může stát auditorem, jakou zkoušku musí absolvovat a jaká pravidla by měl dodržovat.
Nejspíš jste už přivykli kritickému tónu na těchto stránkách: můžete mne podezírat z přílišného lpění na detailech nebo i jisté zaujatosti, ale základní fakta si můžete sami ověřit.
Stav některých účetních výkazů, které prošly povinným auditem, je alarmující, pokud se věrného a poctivého obrazu týká (stačí si uvědomit, jak se mnohde "věrně a poctivě" odepisuje majetek, což je téma v tomto blogu již tradiční). Možná proto, že si s faktickým obsahem této obecné fráze dal zákonodárce tak málo práce. Ano, obsáhlé výklady jsou častým tématem vědeckých časopisů, ale ti, kteří je čtou, zpravidla nepatří ke skupině, nekvalitním výkonem auditorské činnosti především postižené – totiž k majitelům společností. V Česku si ostatně většina z nich myslí, že audit je povinný ze stejného důvodu, jako jsou povinné daně, a nejdůležitějším úkolem každý rok je získat příslušné kulaté razítko a výrok "bez výhrad".
Dovolme si být chvíli nekorektní a většinu odborných aspektů nechat stranou. Úkolem auditu v roce nula, tedy někde na samém počátku, bylo potvrdit majitelům společnosti - investorům, zda čísla prezentovaná managementem vypovídají o skutečném stavu společnosti – pokud možno věrně, a pokud to nelze prokázat, tak alespoň s poctivou snahou o dosažení věrnosti. Potřeba informovat investory stojí v popředí – svou přítomností ve společnosti sází část svého bohatství ve prospěch budoucnosti, a o svých šancích mají právo vědět co nejvíce. Další část bohatství pak obětují ve prospěch motivace manažerů – v přesvědčení, že jsou čísla ve výkazech objektivní, řečeno prostě, že si vyplacené bonusy management skutečně zaslouží. V podnikovém prostředí totiž panuje nebezpečná asymetrie: míra schopnosti manažerů vykázaná čísla ovlivnit ve svůj prospěch přesahuje o několik řádů schopnost majitele společnosti případnou manipulaci odhalit – právě pro ten případ si majitel úplatně najímá specialistu – auditora.
Má-li zákon upravit okolnosti poskytování placené služby, musí také vymezit, za co přesně plátce své peníze utrácí. Především on bude totiž poškozeným, pokud nebude zaplacené plnění v pořádku. V případě auditu je potřeba přesného vymezení zásadní: těžko si lze představit, že by si majitel společnosti outsourcoval další službu - aby ověřila kvalitu ověření. Zaměstnanci uvnitř společnosti to udělat nemohou: jejich zájmem jsou korektní vztahy s tím, kdo může jediným výrokem způsobit jejich chlebodárci vážný problém. A zájmové sdružení (hospodářská nebo auditorská komora)? V některých zemích snad ano – příkladem mohou být lékařské komory. Ani v medicíně totiž pacient objektivně neposoudí kvalitu lékařského zákroku. Zájem na tom, aby majitelé věděli, resp. auditoři neztratili dobré jméno, musí být ovšem všeobecný, jasný a nezpochybnitelný – a tady jsme zpět u role zákona a určitě také osvěty, resp. vzdělávacích institucí.
Finanční gramotnost není jen o počítání procenta úroků. Stejně tak se finančně gramotným nestanete automaticky, když vyděláte první milion.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.