pátek 23. března 2012

Čtyři chyby v účetním odepisování

Účelem odpisu je především správně zahrnout do úvah o výhodnosti / nevýhodnosti jednotlivých firemních aktivit náklady související s využitím dlouhodobého majetku. Příliš nízký nebo žádný odpis dovoluje prodávat za ceny, které nepřinesou zpět do firmy peníze potřebné z dlouhodobého hlediska. Bohužel, v řadě případů jsou účetní systémy málo pružné vůči interním potřebám podnikatele. Proto je důležité korigovat odpisy na správnou hodnotu alespoň v kalkulacích (většinou úpravou režijních sazeb, i když nejde rozhodně o nejlepší řešení).

Nejčastější chyby jsou následující:

1. Využíváme majetek s nulovou zůstatkovou hodnotou. Může jít o položky s delší než původně předpokládanou životností (mimořádný zisk z tohoto důvodu musí být do firmy skutečně přiveden, neboť v jiných případech, kde jsme naopak odhadli životnost v náš neprospěch, může být ztráta eliminována jen z těchto zdrojů) nebo majetek po finančním leasingu (v leasingových splátkách jsme zřejmě v minulosti odepisovali více, než bylo třeba, a tím si vytvořili tichou rezervu – to však nemá žádný vztah ke dnešním a především budoucím obchodním případům).

2. Odepisujeme historickou pořizovací cenu místo ceny, kterou budeme muset zaplatit za budoucí náhradu. To ostatně nařizuje legislativní úprava. Existují však položky, které v budoucnu za historickou cenu nekoupíme: pozor zejména na zařízení, jejichž cena se zvyšuje v důsledku nutnosti vyhovět stále náročnějším ekologickým předpisům a pozor také na auta, nakoupená jistě výhodně v období finanční krize !

3. Majetek pořízený s využitím dotací se odepisuje jen z části „nedotované“ pořizovací ceny – jde vlastně o momentálně aktuální variantu předchozího případu. Dotaci tak vlastně získají místo vás vaši zákazníci – vy jste jejím dočasným správcem do té doby, než bude nutná obnova dotovaného zařízení za plnou cenu.

4. Zapomínáme na častou variabilní povahu odpisu. Variabilní odpis se týká veškerých položek majetku, u kterých se očekává (jakkoli vzdálené) budoucí vyřazení z majetku v důsledku fyzického opotřebení. Náklad použití takového majetku vzniká s každou jednotkou jeho činnosti – měl by být účtován podobně jako spotřebovaný materiál přímo podle spotřeby jednotlivým zákazníkům. Variabilní odpis uplatněný „účetnicky“ do režií vytváří dojem fixního nákladu, který musí být především pokryt dostatečným objemem zakázek, přijímaných často „za jakoukoli cenu“. Zvariabilnění části odpisů (čím více jich naleznete, tím silněji) vám v tomto smyslu rozváže ruce, naopak umožní uvažovat o vyřazení nerentabilních zakázek a – v neposlední řadě - v době krize – také ukáže váš hospodářský výsledek v lepším světle !

pondělí 19. března 2012

Malý a velký podnik

Drtivá většina podniků v tuzemsku, které jsem měl příležitost poznat, jsou ve světovém měřítku podniky malými. To platí jistě i o firmách, kde počet zaměstnanců dosahuje několika stovek, případně i jeden nebo dva tisíce, jakkoli se rády označují za velké.

Metody řízení, o kterých se nejčastěji píše, jsou zpravidla přizpůsobeny potřebám firem velkých. Opravdu velkých. Takových, kde každá změna vyvolá náležitou publicitu. Korporací s desítkami poboček na několika kontinentech. Jejich potřeby jsou ovlivňovány především složitostí komunikace, které nutí volit postupy odolné vůči nejrůznějším vlivům prostředí, limitované ve své účinnosti často právě vědomím, na kolika místech a v kolika národních a kulturních mutacích musí přinést v relativně krátkém čase svůj užitek. Jak málo stačí k tomu, aby tým tvořený několika málo inteligentními jedinci, si pro sebe stanovil racionální a přiměřená pravidla fungování, je proto zcela pochopitelně víceméně irelevantní.

Ve firmách zmíněných v úvodní větě to zpravidla vyvolá rozčarování. Namísto slibované pomoci se s velebenou metodou dostaví rozčarování, pocit nepříslušnosti a frustrace, z toho, že deklarovaný užitek se jaksi míjí se skutečnými potřebami. Jak tomu předejít ?

Zapomeňte na velikost firmy, o které byste rádi byli ujišťováni. Zamyslete se nejprve nad tím, zda běžet v tretrách o několik čísel větších je skutečně tím nejlepším způsobem, jak v závodě stačit Goliášům. Zda jednoduchost, přiměřenost a použití zdravého rozumu není lepší taktikou, takovou, o které Goliášové většinou mlčí, ale jejímž prostřednictvím Davidové zpravidla nad Goliáši vítězí.

Alespoň pokud si nenechají namluvit, že bez velkých bot nemají šanci.

čtvrtek 1. března 2012

Doživotní záruka, doživotní aktualizace

Trik, který se objevil zhruba před třemi léty, mne zprvu naplnil úžasem: Jak kvalitní musí být zboží (sluchátka k mobilu), když je výrobce ochoten poskytnout „Lifetime Guarantee“ ! V dalších měsících se z nejrůznějšími doživotními závazky roztrhl pytel. Magická formule, novodobé „dokud nás smrt nerozdělí“, se stalo marketingovou zbraní obzvláštního významu. Možnost doživotní aktualizace map k navigaci, vše v ceně nijak předraženého přístroje, vypadá skutečně jako zázrak: ostrov jistoty, přítel, se kterým se už nikdy neztratíte.

Jde o ekonomickou sebevraždu ? Budou poskytovatelé doživotních záruk bankrotovat zahlceni požadavky bez nároku na odměnu nebo alespoň kompenzaci nákladů ? Nespočívá trik v tom, že „doživotní“ je spíš „do doby, než zkrachujeme“ ?

Nepodezírám podnikatele z tohoto druhu černého humoru, provozovaného navíc na vlastní účet. Příčina musí být jinde. Jistě, stáhnout si z internetu aktuální mapu prodávanou s novými přístroji neznamená vlastně dodatečné náklady (ale ztrátu trhu s prodejem aktualizací nejspíš ano), a v případě sluchátek může být počet „princů, kteří se prosekají trnitým křovím formulářů a postboxů na druhé straně zeměkoule až k spící krasavici“ také mnohem nižší, než jak to vypadá z lákavé možnosti na první pohled: cožpak vás neustále zaneprázdněná, nepřívětivě se tvářící pracovnice reklamační přepážky nikdy neodradila od stání v dlouhé frontě, jakkoli byl váš nárok určitě oprávněný ? To však nemůže být všechno.

Skryté tajemství má až překvapivě nepoetický název: morální životnost, morálně (v důsledku měnících se standardů prostředí) limitovaná využitelnost předmětů a nástrojů, které kupujeme. Pokud za slovem doživotní vidíme rozpad na součástky, znehodnocení materiálu a totální zničení, je doba platnosti doživotních záruk skutečným nebezpečím (alespoň pokud mluvíme o přiměřeně kvalitních značkách). Skutečnost je však jiná. Trikem, chcete-li geniálním tahem marketerů posledních let, je právě morální životnost. Cožpak by výrobce  dobrovolně přicházel o trvalou možnost tržeb od zákazníka, kterého už jednou získal ? Hledá se nápad, cesta, jak prodávat stejné produkty stejným zákazníkům co možná nejčastěji, aniž bychom museli zcela zjevně omezovat fyzickou výdrž a deklarovanou dlouhodobou kvalitu našich produktů… Omezit použitelnost nikoli vnitřní neschopností produktu, ale změněnými standardy okolí (ukrytými za  slova jako kompatibilita, vyhovění předpisům, respekt k módním trendům, požadavky doby a další), je vskutku milionovým nápadem. Možnost pracovat s pojmy „doživotní“ s horizontem nepřesahujícím několik málo let nebo spíš měsíců (vzpomeňte, jak hodnotí vaše děti  – funkční a z vašeho pohledu teprve nedávno pořízený – mobilní telefon, který jste právě vyměnili za novější model) není ničím jiným než marketingově neméně vytěžitelným vedlejším produktem této myšlenky.