Olympijská reminiscence: ještě jednou o plánování

Dlouho hledané přirovnání mne napadlo až v souvislosti se sílící londýnskou olympijskou horečkou: Už několik let se snažíme vysvětlovat, že pro funkčnost moderního plánování nejsou potřeba mimořádné metody a nástroje, ale především správné pochopení jeho pozměněné role. Že historické plány  se liší od podobně vypadajících tabulek v současném podniku, neboť slova jako přesná předpověď nebo plánovací jistota během let zmizela ve víru konkurenčního boje. A přestože málokdo zná svoji podnikatelskou budoucnost třeba jen na měsíc dopředu, plánování jako takové svůj smysl neztrácí.

To, co se u plánování mění, je jeho význam. A s ním se nutně musí posunout také naše očekávání, která lze do naplánované budoucnosti vkládat.

Roli dnešního plánování lze nejpřesněji připodobnit k nastavování správné výšky skokanské laťky při atletickém tréninku. Mnoho plánovačů se vás bude snažit přesvědčit, že laťka na stojanech musí být v pozici, kdy její pád při přeskoku bude prakticky vyloučen. Že do plánu proto mohou být řazeny jen věci známé a jisté a jakákoli snaha o „vyšší laťku“ nemůže být proto zahrnuta do předpokladů.  Možná je to reminiscence minulosti spojené s myšlenkou, že skutečně dobrý plánovač přináší do firmy přesný obraz budoucnosti, který – aniž by to kdy bylo nahlas vyřčeno - nesmí selhat. Takový přístup byl možný, protože budoucí pozice byla v drtivé většině případů determinována faktory „uvnitř podniku“: počet stávajících zakázek, připravované inovace, schopnost růstu apod., tedy faktory víceméně pod kontrolou. Dnešní cesta k budoucnosti je však nejvíce utvářena faktory „vně podniku“: konkurence, tržní poměry, měnové kurzy, a tady je úkolem  plánovače vždy jen popsat jednu - i když v našem očekávání nejpravděpodobnější - z možných variant. Kdybychom totiž z dnešního plánu vyloučili veškerou nejistotu, laťka by ležela „proklatě nízko“. Stejně vypadající plán prodeje má proto jiný význam než před třiceti léty: nemůže být například podkladem k rozvržení výroby bez rezerv a bez očekávání jiného vývoje. Neměl by ani sloužit jako etalon toho, co bude z budoucího pohledu považováno za úspěch (!!!). Občas to prostě nevyjde, občas skočíme „do laťky“ a pokud jsme v přípravě neudělali žádnou chybu, nebude to nic jiného, než přirozená součást naší cesty k dlouhodobě vytčeným cílům.  Cožpak by olympiádu mohl vyhrát atlet, který při tréninku každý den několikrát neshodil laťku ?  A není naopak posouvání laťky na samou ( a někdy i mírně za) hranici možností podstatou zlepšování výkonu ?

 

 

Nepožadujme proto od našich podřízených, aby si „svoje laťky“ stavěli vždy jen na bezpečných sto padesát centimetrů.

 

 

Že by vás to v životě nenapadlo ? A co jiného děláme, když navazujeme motivaci právě na splnění plánu ?