Spuštěné závory jsem spatřil na
poslední chvíli. S tichou rezignací jsem otočil klíčkem a vypnul
zapalování. Bručení motoru poslušně
uvolnilo prostor dalším zvukům v okolí.
Rytmické údery vagónových kol však mezi nimi slyšet nebylo.
Jako obvykle, pomyslel jsem
si. Než se závory opět zvednou, potrvá několik
minut - tři, čtyři, možná i víc. Pro
bezpečné přejetí vlaku by stačilo třicet sekund. Pět cest do práce a pět zpátky domů, které musím
tudy absolvovat každý týden, znamená vždy alespoň dvě taková zdržení. Osm minut nedobrovolného vězení týdně, čtyři sta minut, tedy skoro sedm hodin
za rok… Odhadem tisíc dalších řidičů, odkázaných na tuto cestu jako já,
představuje ročně celkem sedm tisíc hodin ztraceného času kvůli jediným špatně
seřízeným závorám nebo neexistujícímu nadjezdu. Nejsou mimochodem i tohle
vedlejší náklady železniční dopravy?
Dnešní čekání se opravdu vleče.
Mé myšlenky se vydají ještě jiným směrem. Jak to je, pokud některý den projedu
bez zdržení? Mám mluvit o štěstí? Získávám něco navíc? Je takový den lepší než
ty ostatní? Chvíli se nechávám unést
představou, že závory zůstávají nahoře mojí zásluhou a v duchu počítám
skóre za několik minulých dní. Bohudík,
železničáři ještě stále prohrávají. Co je ale mou výhrou? Kdybych mohl vstávat
o pár minut později pokaždé, když hladce
projedu, odměna by byla zřejmá. Na
nejistý výsledek však spoléhat nemohu, budík
proto nastavuji stejně každý den, tedy s rezervou na prodlevu u závory. Prémii vítězi
si tak vyberu v práci - neproduktivním čekáním, než na poradu dorazí ostatní. Cestou domů je to ještě horší. Když se
zadaří, strávím několik minut navíc v chodbě zimního stadionu. Dětem kvůli
mému „úspěchu“ trénink nijak nezkrátí…
Paradoxně, výhra, kterou se
zabývám, nemá v podstatě žádný pozitivní dopad. Alespoň tehdy, pokud nedokážu
vyhrát s jistotou. V určitém případě, který ale neumím předpovědět,
ušetřím čas - úsporu však v důsledku pevného denního programu nemohu
efektivně zužitkovat. Jestli u závor
čekám jednou, nebo dvakrát denně, nebo nečekám vůbec, v podstatě nehraje
roli. To ale není všechno: i kdybych několik minut, získaných navíc, dokázal
strávit produktivně, třeba psaním knihy, nemá půl stránky navíc žádnou
spojitost s jedním konkrétním dnem ani s mým počínáním v době
mezi zazvoněním budíku a příjezdem ke kolejím. Co mi to připomíná?
V praxi docela běžná snaha o
kalkulaci ex post, výslednou kalkulaci, může být často právě jen pošetilou
snahou přičítat podíl na celkovém výsledku něčemu, co z měřených veličin
nelze vyloučit, ale co se zpravidla vyvíjí dle svého vlastního, nejčastěji
nahodilého plánu. Aby bylo jasno, nechci říkat, že vás nemá zajímat, kolik
nákladů skutečně spotřebuje určitý
produkt – náklady kalkulované předem jsou odhadem, který nic
nezaručuje. Nijak nezpochybňuji ani
sčítání hodnoty spotřebovaných zdrojů v případě individuální, zakázkové
výroby nebo projektů. Jde však o to, že velmi pracné a často jen těžko
představitelné zjišťování konkrétní spotřeby v konkrétním případě výroby,
která probíhá opakovaně (tak, jako se opakují moje cesty do práce), poskytne
využitelných informací mnohem méně, než bychom očekávali. A těch několik zbývajících
lze popravdě získat jinde a levněji. To si zaslouží vysvětlení.
Tak jako nikoli jedna konkrétní
změřená cesta, ale celkový čas strávený na těchto cestách za nějaké období
vypovídá reálně o využitelných i nevyužitelných úsporách, má lepší vypovídací
schopnost v případě opakované výroby stejného produktu výsledná kalkulace
celkové spotřeby za určité období.
Navíc vyžaduje méně detailní evidenci a stojí proto méně peněz. (Poznámka na
okraj: jakou cenu skladované položky přiřadit v konkrétním případě právě
vyráběné položce? LIFO? FIFO? Průměr? – o tom někdy příště). Opustím-li
požadavek znát konkrétní výsledek v každém případě výroby, mohu se dokonce
soustředit vždy jen na určité vybrané testovací období. To co je důležité, tedy
klesající nebo rostoucí trendy mi neuniknou. Jednotlivé těžko identifikovatelné
a obtížně ocenitelné – často nahodilé - odchylky však naštěstí ano.
Upřímně řečeno, máte jeden důvod,
proč je představa on-line znalosti přesného výsledku tak přitažlivá. „Mít věci
pod dohledem“, tedy včas zjistit negativní odchylky jako včasné varování před
trvalým zhoršením. Takový požadavek bez
jakýchkoli pochybností zní rozumně. Ve většině případů lze však zvýšení
spotřeby jakéhokoli zdroje plnohodnotně identifikovat jednoduše tam, kde je
spotřebováván, tedy v příslušném odpovědnostním místě, bez propojení na
konkrétní produkt: při výdeji ze skladu nebo ve mzdových výkazech útvaru (pokud
skutečná celková spotřeba neodpovídá propočtu přes normy za všechny vyrobené
produkty). Vazba na konkrétní produkt se zdá být užitečná z titulu
rychlého odhalení příčiny: je-li vyšší spotřeba propojená s určitým
artiklem, musí být příčinou právě tento
artikl. To však platí jen omezeně – tehdy, pokud se ukáže, že odchylka je
s konkrétním artiklem (a nikoli s žádným jiným) propojena trvale,
jinými slovy, pokud je odchylka dlouhodobá. K tomu však postačí dříve popsaný postup spotřeby na produkt za období. Jediná
okamžitá odchylka na konkrétním výrobním příkazu (například v případě
poruchy stroje nebo kolísajícího napětí v elektrické síti) bude spíše
nahodile spuštěnou závorou – příště se vyskytne na jiné cestě, tedy u jiného
produktu. Přiřazení příčiny právě jedinému „odchylce nahodile přiřazenému“
artiklu by jistě nebylo správné.
Právě projíždějící vlak mne nutí
k závěru: Ve snaze zjistit přesný výsledek jiného případu plýtváme často
úsilím na něco, co ze zjevných příčin poskytuje nepřesné nebo mylné informace.
Naše úsilí může být poctivé, to však nic nemění na skutečnosti, že učiněné
závěry mohou být zavádějící. A v konečném důsledku také zbytečně drahé.
Stejně jako představa o výsledné kalkulaci jako „dobrém sluhovi“
v opakované výrobě.
Závory jsou nahoře, kolona se rozjíždí. Kdybych se nemusel věnovat řízení, začnu přemýšlet na téma úspěšného využití nenadále uvolněné kapacity…
