Bylo to v červenci, v kempu kousek nad Splitem. Poprvé u moře s dětmi, starší necelých sedm, mladší těsně po pátých narozeninách. Dva stany, trochu vybledlý modrý pro chlapy a úplně nový oranžový, holčičí. Pohádku na dobrou noc tak četli oba rodiče, každý ve svém. Dny byly horké, přepečlivý dohled nad ratolestmi vysilující... Několik prvních večerů usínali dospělí společně s dětmi, možná ještě malinko dříve: "Tati, proč už nečteš?"
Plán šestého dne byl jasný: tentokrát to bude jinak. Děti unavené závody v plavání, dospělí espresso doppio po večeři a poté vyhlídka na Desert Rose od Stinga a společnou noc v modrém stanu, jako kdysi na Prachárně. Muž zaklapl pohádkovou knížku. Ještě chvíli čekal, dokud se nepřesvědčil, že kluk spí opravdu tvrdě. Pak ho vzal do náručí a tlumíc kroky, jak jen bylo možné, přenesl jej ke spící sestřičce do oranžového stanu. Žena stejně tiše proklouzla za jeho zády z příbytku ven. "Až doteď to šlo zatraceně dobře...," pomyslel si - a byla to chyba. "Tatíííí,..ty někam jdeš?" ozval se zevnitř stanu tenký hlásek se stínem nevyřčených obav.
"Marku, seš velkej chlap, a chlapi si musí pomáhat. Budeme s maminkou ve stanu vedle a ty tady pohlídáš Moniku, že?" Dětské váhání bylo skoro slyšitelné. "Neboj," dodal pro jistotu, "když se probudíš a bude ti smutno, zavolej na mně a já se ozvu". A to byla druhá chyba. Tu noc - ještě předtím, než oba hluboce zoufalí usnuli - slyšeli otázku "tatííí, jste tam doopravdy?" celkem sedmatřicetkrát. S odstupem dvou nebo tří minut se opakovala pokaždé, když se ti dva k sobě přiblížili - v bláhové naději, že teď už to muselo být naposledy.
Děti vyrostly a pod stan nejezdíme. Jestli mi něco připomíná horkou noc u Splitu, jsou to paradoxně naše úřady. Jsme malá firma, plátce DPH. Za minulý rok jsem jim na otázku "jste tam doopravdy?" odpověděl dokonce šestačtyřicetkrát. IČO, obchodní jméno a stále stejná adresa. V kontrolním hlášení a přehledech o sociálním a zdravotním pojištění každý měsíc, to máme celkem třicet šest stejně vyplněných rubrik. Čtyřikrát v přiznání DPH, jednou ve vyúčtování mezd a po jednom u srážkové a silniční daně. Třikrát (no ano, přílohy) pak v přiznání k dani z příjmů právnických osob. Naštěstí žádný statistický výkaz. Pokaždé ale tatáž adresa, dostupná za několik vteřin přes obchodní rejstřík, a to již pěkných pár let v nezměněné podobě.
Nezlobme se na ně. Úřady jsou jako děti - nemohou být ani chvíli bez jistoty naší přítomnosti. Nejspíš už také zjistily, kdo je živí.