úterý 10. dubna 2018

O prázdninách ... a péči úřadů

Bylo to v červenci, v kempu kousek nad Splitem. Poprvé u  moře s dětmi, starší necelých sedm, mladší těsně po pátých narozeninách. Dva stany, trochu vybledlý modrý pro chlapy a úplně nový oranžový, holčičí. Pohádku na dobrou noc tak četli oba rodiče, každý ve svém. Dny byly horké, přepečlivý dohled nad ratolestmi vysilující... Několik prvních večerů usínali dospělí společně s dětmi, možná ještě malinko dříve: "Tati, proč už nečteš?"

Plán šestého dne byl jasný: tentokrát to bude jinak. Děti unavené závody v plavání, dospělí espresso doppio po večeři a poté vyhlídka na Desert Rose od Stinga a společnou noc v modrém stanu, jako kdysi na Prachárně. Muž zaklapl pohádkovou knížku. Ještě chvíli čekal, dokud se nepřesvědčil, že kluk spí opravdu tvrdě. Pak ho vzal do náručí a tlumíc kroky, jak jen bylo možné, přenesl jej ke spící sestřičce do oranžového stanu. Žena stejně tiše proklouzla za jeho zády z příbytku ven. "Až doteď to šlo zatraceně dobře...," pomyslel si - a byla to chyba. "Tatíííí,..ty někam jdeš?" ozval se zevnitř stanu tenký hlásek se stínem nevyřčených obav.

"Marku, seš velkej chlap, a chlapi si musí pomáhat. Budeme s maminkou ve stanu vedle a ty tady pohlídáš Moniku, že?" Dětské váhání bylo skoro slyšitelné. "Neboj," dodal pro jistotu, "když se probudíš a bude ti smutno, zavolej na mně a já se ozvu". A to byla druhá chyba. Tu noc - ještě předtím, než oba hluboce zoufalí usnuli - slyšeli otázku "tatííí, jste tam doopravdy?" celkem sedmatřicetkrát. S odstupem dvou nebo tří minut se opakovala pokaždé, když se ti dva k sobě přiblížili - v bláhové naději, že teď už to muselo být naposledy.

Děti vyrostly a pod stan nejezdíme. Jestli mi něco připomíná horkou noc u Splitu, jsou to paradoxně naše úřady. Jsme malá firma, plátce DPH. Za minulý rok jsem jim na otázku "jste tam doopravdy?" odpověděl dokonce šestačtyřicetkrát. IČO, obchodní jméno a stále stejná adresa. V kontrolním hlášení a přehledech o sociálním a zdravotním pojištění každý měsíc, to máme celkem třicet šest stejně vyplněných rubrik. Čtyřikrát v přiznání DPH, jednou ve vyúčtování mezd a po jednom u srážkové a silniční daně. Třikrát (no ano, přílohy) pak v přiznání k dani z příjmů právnických osob. Naštěstí žádný statistický výkaz. Pokaždé ale tatáž adresa, dostupná za několik vteřin přes obchodní rejstřík, a to již pěkných pár let v nezměněné podobě.

Nezlobme se na ně. Úřady jsou jako děti - nemohou být ani chvíli bez jistoty naší přítomnosti. Nejspíš už také zjistily, kdo je živí.

pondělí 9. dubna 2018

S pravdou ven: Průmysl 4.0 přistihne mnohé ekonomy v nedbalkách

Společnost ráda podléhá zjednodušeným receptům. Když je zjednodušení příliš velké, stává se necitlivým a mezi skutečností a jejím obrazem se objevuje mezera  - prozíravější však mluví o nafouknuté bublině. To proto, že nafouknutá bublina musí brzy prasknout.

Zaměstnance nekoupíte, zaměstnanec není majetkem podniku. Je to však dobře? S rychlou odpovědí raději počkejte. Je tu totiž minimálně jedno "ale": Ztráta hodnoty zaměstnance "opotřebením" nemusí zaměstnavatele příliš zajímat právě díky faktu, že škoda nevzniká na jeho majetku. Nechat za ni zákazníka patřičně zaplatit pak vlastně není ani v jeho zájmu.

V případě zaměstnanců (a to nejen agenturních) jde v podstatě o pronájem pracovní kapacity. Snad přitom bereme v úvahu namáhavost a dočasnou únavu, kterou práce způsobuje, o dlouhodobé dopady práce nebo prostého plynutí času na použitelnost zaměstnance se – až na výjimky – podniky starat nemusí. Horníci nebo baletky by k tomu nepochybně řekli své.

Nahrazování lidské práce použitím strojů proto podnikům přináší mnohem větší zátěž opotřebením - na výhledové znovuobnovení funkce stroje si, na rozdíl od zaměstnance, musíte vydělat. V případě robotů půjde zejména o zastaralost, neboli (poměrně rychlé) morální opotřebení, a - POZOR - o fixní náklady! Kdo chce řídit, musí měřit... ale co vlastně?

Copak vám už někdy někdo (kromě FINBLOGu, samozřejmě) přiznal, že měření přes ukazatel EBITDA, oblíbený pro svoji jednoduchost, zcela ignoruje hodnotu ztracenou opotřebením majetku? Že další zjednodušené ukazatele typu Krycí příspěvek, Příspěvek na úhradu, Contribution Margin nebo DB1 (tedy známý "Deckungsbeitrag" první úrovně v SAP) ignorují dokonce téměř všechny fixní náklady? A že samotné účetní standardy pracují s oceněním hodnoty, ztracené opotřebením majetku, opět příliš zjednodušeným způsobem, který riziko vzniku dlouhodobě přehlížených vážných nepřesností velmi významně navyšuje?

Všechna tato zjednodušení nás v éře Průmyslu 4.0 mohou překvapit bublinou zcela mimořádných rozměrů.