čtvrtek 12. září 2019

Proč motivovat na splnění plánu, ne na absolutním výsledku

Na jednu porážku až překvapivě mnoho pozitiv: Pondělní prohra s Řeckem nás posunula do osmifinále MS v basketbalu, zároveň však poskytla perfektní příklad k zodpovězení poměrně často kladené otázky: Proč může být lepší odměňovat  něco jiného, než objektivně dobrý výsledek - a sice splnění plánu?

77:84 není objektivně dobrý výsledek. Přesto nás přivedl k cíli, k postupu do dalšího kola, protože limitní hranicí, která by znamenala cestu domů, byla ve skutečnosti až prohra vyšší než 11 bodů. Splnit cíl, jak vidno, je možné i výsledkem, který, vyjádřeno v číslech, nebude objektivně oceňován jako úspěch.

Dvě věci stojí za pozornost: 

Za prvé: utkání probíhalo poměrně dramaticky. "Šňůra" soupeře nebyla vyloučena prakticky do posledních sekund. Možná, že úplně nejhorší taktikou by bylo, hrát za těchto poměrů na hřišti od počátku na vítězství, vyčerpat se po první čtvrtině a propadnout beznaději, jakmile by se vedení ujal soupeř (není to vzpomínka na hokej?). Všechno jen proto, že by jediným deklarovaným cílem bylo to, co jsme si nejspíš všichni přáli: nejen postup, ale také jasné vítězství. Domnívám se, že trenéři právě tohle dobře vědí. A cíl nastaví moudře, takticky: šetřte síly a kontrolujte rozdíl.

Za druhé: ztotožnit cíl s absolutním úspěchem není v rozporu s principem motivace na splnění plánu. Takovou možnost samozřejmě máte a určitě ji také v příznivějších obdobích sem tam využijete - nikdo vám přece nebrání, nastavit cíl v plánu na absolutní vítězství. Než k tomu dojde, bude však moudré použít plán jako taktickou zbraň: k definici jiného úspěchu - úspěchu relativního vzhledem k aktuálním možnostem a potřebám. V dobách recese může být relativním úspěchem jen malá ztráta, stejně jako při dohánění výpadku, obsazování nových trhů nebo zavádění nových produktů. Vyhrát je nutno celou válku, nikoli nutně každou bitvu.

Konečně, ani včerejší prohra s Austrálií nemusí znamenat konec snahy: pořád můžeme dosáhnout nejlepšího umístění v historii, což je nepochybně úspěch (byť ne absolutní). A možná ta nejlepší věc, kterou lze nyní udělat - proto, abychom byli za čtyři roky ve finále.