Bylo
to někdy v létě roku 1980. Měl jsem čtrnáct a přijali mne na gymnázium.
Svět se zdál být plný příležitostí, které stačí jen uchopit. Tehdy jsem si do svého
deníku poznamenal: Je škoda, že doba, ve které žijeme, nepřinesla žádný zásadní
objev: můj otec si postavil první rádio a poprvé koupil do naší rodiny
televizi, uslyšel o prvním letu do vesmíru, děda obdivoval kino, auta, letadla,… a my?
Dlouho
jsem v tom letním odpoledni přemýšlel, jestli je vůbec něco, co mohu
položit na pomyslnou misku vah mne a mých vrstevníků. Tryskový motor? Jaderné
reaktory? Polovodiče? Byly už dřív. Barevná televize? Příliš banální změna. Kalkulačka? Snad. Nenápadná
věc na stole, která umí pět početních operací s devíticifernými čísly mi
najednou zastupovala veškeré objevy, učiněné ve prospěch celé jedné generace. Předmět každodenní potřeby, který můj otec do
školy nenosil. Jedna jediná věc, pomyslel jsem si. Celkem nuda, a nejspíš to tak zůstane.
A
pak to přišlo. Jako bychom stanuli na kraji obrovského víru, který vše ve svém
dosahu vtahuje dovnitř. Posledních třicet let je jízdou na horské dráze,
rozjíždějící se stále zběsilejším tempem. Počítače, internet, mobilní
komunikace, virtuální realita a také podivné globální mechanizmy mají na prostředí, ve kterém
žijeme, zřejmě větší vliv než všechno, co jsme vymysleli za tři sta let předcházejících.
Máme vůbec čas to vnímat?
Jsem
pevně přesvědčen, že jednou, při pohledu zpátky, bude právě naše doba zapsána
do dějin jako období zásadního zlomu. Jak dalece se měníme my i naše okolí
právě nyní, nám zatím tak úplně nedochází. Možná za pár let….
Až
se letní odpoledne zase protáhnou - jako tenkrát, na sklonku dětství.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.