úterý 23. května 2017

Prezident to neví!

V historii legalizace nelegálních příjmů, chcete-li „praní špinavých peněz“, hrál důležitou roli pojem „smurfing“ (smurfs = šmoulové, smurfing = „šmoulení“). Jde o proceduru, kdy se hotové peníze získané nelegálně dostávají na bankovní účty tak, aby nebyl zachycen jejich původ - jako anonymní vklad. Maximální velikost částky přijímané bankami anonymně je limitována zákonem - je třeba rozdělit propíranou sumičku na dostatečně malé díly a dále najít patřičný počet „šmoulů“, kteří je, takto jednotlivě rozdělené, uloží na vaše konto - bez jakékoli stopy vypovídající o jejich původu. Poněkud překvapivě s uvědomuji, že tím, kdo v roce 2017 provozuje šmoulení v největším rozsahu, nejsou narkobaroni, ale státy. Určitě ne všechny: především jde o státy, využívající systém daně z přidané hodnoty (DPH).

Přiznejme si – stát daň potřebuje. Když ji vybírá z naší individuální útraty, připadá mi to dokonce spravedlivé. Kdo žije na vysoké noze, ať platí víc. Kdyby se férově řeklo, dvacet procent z utracených peněz odevzdáte navíc státu, šlo by nejspíš o docela dobře vnímané a přitom velmi progresivní zdanění. Připadá vám dvacet procent příliš? Šatná zpráva je, že ve většině případů ani to státu nestačí – základní sazba DPH má v Česku o procento víc. Jak mnoho z našich vydělaných a nejspíš již jednou zdaněných peněz si stát nárokuje znovu - formou DPH, připočtené k cenám, za které nakupujeme - si sotva uvědomíme. Dani z přidané hodnoty se nevyhne nikdo, jelikož základní potřeby nakupují i ti nejchudší. Stát daň potřebuje, ale příjmy tohoto druhu se mu podařilo docela úspěšně zatajit. Dokonce i před prezidentem:

(následuje úryvek z rozhovoru s prezidentem Milošem Zemanem v pořadu Interview Plus, český rozhlas 11.1.2017:)

Michael ROZSYPAL, moderátor
--------------------
Ani například lidem nebo rodinám s těmi nynějšími příjmy byste nesnižoval daně?

Miloš ZEMAN, prezident České republiky
--------------------
Pane redaktore, kdybyste znal daňovou zátěž v naší zemi, tak byste zjistil, že rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Opakuji ještě jednou, rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Tečka.

Úspěch utajení spočívá již v samotné povaze nepřímé daně. Ten, kdo nese daňové břemeno, zásadně nesmí nic vyplňovat a už vůbec nemůže posílat peníze finančnímu úřadu. K tomu poslouží jiní - podniky, jimž bývá příslušná povinnost uložena zákonem. V případě DPH zatíží povinná robota dokonce všechny podniky, které se na vzniku spotřebitelem nakoupeného produktu podílely – dodejme, že zbytečně. Stačil by jediný - ten na konci, který má k výběru nejlepší příležitost. Obchodník, u kterého nakupujete, by mohl z objemu svých tržeb státu zaplatit dobře známou daň z obratu – pokud prodává koncovému spotřebiteli. Nejsi koncový spotřebitel? Pak se identifikuj prodejci, tvůj nákup se obratovou daní nezatíží (příslušný doklad uchovej v účetnictví pro případ kontroly) a nakoupíš levněji – za cenu bez daně.

Je to jednoduché  a stát obdrží přesně tolik. kolik by dostal uplatněním DPH. Proč? Všechny doklady DPH, které jsou vystaveny mezi podniky navzájem, tedy mezi dvěma plátci, mají pro stát čistý efekt nula: na jedné straně si daň vybere od toho, kdo ji fakturoval, na druhé straně ji v přesně stejné výši a bez velké prodlevy vrátí tomu, kdo fakturu zaplatil (je-li registrovaným plátcem DPH). Pozitivní efekt nevznikne ani při exportu – do zahraničí se prodává za ceny bez daně. Těžko uvěřit, jaké plýtvání podnikovou prací (tedy prací někoho jiného) si stát vůbec dovolí: materiály a součástky v novém Superbu, který si odváží německý speditér pro tamější prodejce, představují soubor minimálně stovek, ale spíš tisíců různých položek, z nichž stát nechal v podnicích subdodavatelů za nemalých nákladů spočítat, vykázat, inkasovat, přiznat a odvést daň – jen proto, aby ji vzápětí ve stejné výši vrátil tomu, kdo ji v cenách těchto dodávek zaplatil, tedy automobilce. A světe div se, škodovka je odvážena s fakturou bez DPH – všechna ta práce byla zbytečná, stát nic nedostane! Dovolím si odhadnout, že příjem státního rozpočtu vznikne možná u jedné faktury z dvaceti – pouze u té, která je určena koncovému spotřebiteli (neplátci DPH), a navíc, jen pokud nakoupí v tuzemsku. Stát v takovém případě daň vybere z celkové prodejní ceny, tedy přesně v té výši, jak by tomu bylo u daně z obratu. Devatenáct ostatních případů slouží k jedinému účelu: šmoulení.

Vzpomínáte? Pokud každý článek dodavatelského řetězce pošle státu vybranou daň mínus to, co sám zaplatil jako DPH svým dodavatelům, putují ke státu mnohem menší částky. Takové příjmy nebudí zásadní pozornost a nikdo se tedy neptá, od koho vlastně pocházejí. Kdyby obchodní řetězce měsíčně odváděly státu šestinu svých tržeb bez jakéhokoli odpočtu daně na vstupu (v systému obratové daně se nic neodpočítává), podobná otázka by dříve či později musela zaznít - nemluvě o samotné nápadnosti dvojích cen. Kolotoč vykazování, převodů peněz, přiznávání a hlášení má zřejmě jen jedinou příčinu – neukázat, jak mnoho od nás stát inkasuje (a to včetně nejnižších příjmových skupin, pane prezidente).

Poznámka na konec: jako vedlejší efekt složitosti celého systému vzniká neskutečně velké riziko zneužití. Systém je až absurdně naivní – asi tak, jako by se vybraná daň měla ukládat v parku pod keřem, kde si ji stát, s úmyslem zůstat neodhalen, nepozorovaně v noci vyzvedne – pokud tam vůbec něco najde. Každá vydaná faktura s uplatněnou DPH se může změnit v bianko šek, který stát musí víceméně bez námitek proplatit (tomu, kdo jej použije k doložení nároku na vrácení nadměrného odpočtu). Část rizika padá i na podniky – bezúplatné výběrčí. Podnik musí ze zákona daň státu odvést většinou dříve, než dorazí příslušná platba od zákazníka – jestli ovšem dorazí. Stát, jako autor systému, takové věci neřeší. Naopak, své robotující poddané zatěžuje kontrolními hlášeními a povinností prověřovat spolehlivost svých partnerů, což má ucpat – opět s velkými podnikovými náklady - jen ty mezery, které se ho dotýkají a které jsou v systému děravém skrz naskrz nejvíce viditelné.

Zrušit kontrolní hlášení? Jsem proti. Rada politikům: Zrušte celou DPH – a nahraďte ji, je-li to opravdu potřeba, obratovou daní! Nejlépe v celé EU najednou. Nic snazšího nemůžete pro podporu konkurenceschopnosti udělat! Nebo alespoň slíbit.

sobota 20. května 2017

E - BYT - DA

Podniky nežijí ve vzduchoprázdnu. V okolním prostředí jsou pro ně životně důležité dvě skupiny subjektů, které jim vdechují život prostřednictvím kapitálu - investoři a věřitelé. Komunikace s nimi se odehrává zejména prostřednictvím účetních výkazů. Moderní doba pak koncentrovala výkazy s mnoha řádky do dvou klíčových ukazatelů: EBIT a EBITDA. Oba tyto ukazatele jsou podřízeny pragmatickým zásadám: především mají sloužit rychlému porovnání - benchmarkingu, ať už jako benchmark poslouží stejný podnik v předešlých obdobích, nebo jiná firma s podobnými parametry. Benchmarking víceméně nahradil původní doporučená a všeobecně respektovaná rozmezí pro hodnoty tradičních ukazatelů - v  podmínkách globální konkurence se firma mnohem více než dříve přizpůsobuje tvrdým požadavkům přežití a působí často  v bizarních a nestandardních formách (majetek nahrazený pronájmem, minimální likvidita krytá stand-by facilitami, dlouhé splatnosti obchodních pohledávek  apod.),  které by se do žádného akceptovatelného rozmezí  nejspíš nevešly. Je ostatně možné, že přežívá právě díky těmto formám, tak jako borovice na skalních útesech, jejíž vzhled má jen málo společného s tím, co bychom očekávali třeba  u vánočního stromku.

Požadavek srovnatelnosti zvítězil u zmíněných ukazatelů dokonce nad jejich komplexností - každý by nejraději porovnával až čistý výstup, ale položky skryté pod písmeny I (interest - úrok) a T (taxes - daně), které se přece zájmu investora i věřitele zásadně dotýkají, jsou předem diskvalifikovány právě proto, že činí možnost porovnání fakticky složitější:
  • velikost vykázané daně je totiž spíše než na skutečném výkonu závislá  na míře snahy o daňovou optimalizaci (resp. respektu k  zákonné regulaci nebo odvaze ji ignorovat ) a také na fázi jejího uplatnění (typická daňová optimalizace je přesun daňové povinnosti mezi obdobími), 
  • úrokem jsme nespravedlivě zatěžování pouze v případě použití cizího kapitálu - náklady na stejnou funkci kapitálu vlastního jsou v účetním pojetí výsledku hospodaření nulové (na rozdíl od ukazatele ekonomické přidané hodnoty, EVA). Pokud vaše společnost z roku na rok nahradila část úvěrového financování vlastním kapitálem třeba z nerozděleného zisku, účetní zisk v budoucnu to díky nižším úrokům vylepší  (ceteris paribus)  - z pohledu jeho příjemců, kteří se na firmu dívají přes slábnoucí finanční páku, bychom však nejspíš očekávali právě opačný vývoj.
Shrnuto, podtrženo: máme tu dva "normalizované ukazatele", jejichž hodnota je poněkud vyšší než to, co z firmy reálně dostáváme, alespoň však nezkresluje výsledky srovnávání:
  • EBIT ukazuje na vytvořenou účetní hodnotu - růst bohatství firmy - a jako takový by měl primárně zajímat investory - neboť oni tímto bohatstvím disponují.
  • EBITDA, tedy EBIT zvýšený o odpisy, je naopak klíčová pro věřitele, neboť měří sílu standardního přítoku likvidity do firmy - z prostředků placených zákazníky zůstává firmě právě ta část, která odpovídá kalkulovaným odpisům a ziskové přirážce, zatímco ostatní položky tržeb, pokrývající v cenách kalkulovanou výši provozních výdajů (OPEX), jsou průběžně utráceny.
Máte pocit, že také investory, tedy majitele firem, v poslední době víc zajímá EBITDA, než jim původně určený ukazatel EBIT? Možná je tomu tak proto, že nevěří schopnosti vyjádřit v odpisech alespoň přibližně správnou hodnotu opotřebení majetku (o tom mluvíme ve FINBLOGu docela často). Mnohem pravděpodobnější příčinou je ovšem fakt, že účetní hodnota, tvrdě ignorující obtížně ocenitelné položky goodwillu,  právě z tohoto důvodu prakticky přestala fungovat jako měřítko ceny majetkových účastí (zejména akcií). Skutečná cena firem nebo akcií při prodeji se neodvozuje z hospodářského výsledku nebo účetní hodnoty aktiv, ale  z očekávaných peněžních toků (reprezentovaných právě EBITDou)...  A kdo z vás by nesouhlasil s tvrzením, že bohatství spojené s podílem v obchodní společnosti je nejlépe měřeno právě tím, za kolik lze takový podíl prodat (- alespoň ve srovnání s možností měřit bohatství  přes firemní aktiva, jejichž účetní ocenění je neúplné a jejichž zpeněžení je navíc těžko představitelné)?

Jste-li jako manažeři firem odměňování především za zvýšení EBITDy, je to ze strany majitelů firmy pochopitelné - nepřímo zvyšujete tržní ocenění jejich majetku. Z hlediska zdravého rozumu to tak úplně pochopitelné není. Ignorování vlivu odpisů - tedy ztráty hodnoty opotřebením - může vést k preferenci určitého typu zakázek, které získají vysokou EBITDA marži jen díky tomu, že její velkou část trh přisuzuje vysoké míře opotřebení (a ztráty hodnoty) odepisovaných aktiv, s takovým typem zakázek všeobecně spojované: Vítaným zákazníkem pronajímatele bytu maximalizujícího EBITDu (nebo EBYTDu?) by tak nejspíš byla parta teenagerů, financovaná bohatými rodiči. Ta bude ochotna si připlatit právě proto, že jim už nikdo ve městě přístřeší za normální cenu nenabízí - poté, co na několika předcházejících adresách   prosluli jako pořadatelé divokých, inventář devastujících večírků...

Opravdu chcete něco takového připustit v případě vlastního podniku?