V historii legalizace nelegálních příjmů, chcete-li „praní špinavých peněz“, hrál důležitou roli pojem „smurfing“ (smurfs = šmoulové, smurfing = „šmoulení“). Jde o proceduru, kdy se hotové peníze získané nelegálně dostávají na bankovní účty tak, aby nebyl zachycen jejich původ - jako anonymní vklad. Maximální velikost částky přijímané bankami anonymně je limitována zákonem - je třeba rozdělit propíranou sumičku na dostatečně malé díly a dále najít patřičný počet „šmoulů“, kteří je, takto jednotlivě rozdělené, uloží na vaše konto - bez jakékoli stopy vypovídající o jejich původu. Poněkud překvapivě s uvědomuji, že tím, kdo v roce 2017 provozuje šmoulení v největším rozsahu, nejsou narkobaroni, ale státy. Určitě ne všechny: především jde o státy, využívající systém daně z přidané hodnoty (DPH).
Přiznejme si – stát daň potřebuje. Když ji vybírá z naší individuální útraty, připadá mi to dokonce spravedlivé. Kdo žije na vysoké noze, ať platí víc. Kdyby se férově řeklo, dvacet procent z utracených peněz odevzdáte navíc státu, šlo by nejspíš o docela dobře vnímané a přitom velmi progresivní zdanění. Připadá vám dvacet procent příliš? Šatná zpráva je, že ve většině případů ani to státu nestačí – základní sazba DPH má v Česku o procento víc. Jak mnoho z našich vydělaných a nejspíš již jednou zdaněných peněz si stát nárokuje znovu - formou DPH, připočtené k cenám, za které nakupujeme - si sotva uvědomíme. Dani z přidané hodnoty se nevyhne nikdo, jelikož základní potřeby nakupují i ti nejchudší. Stát daň potřebuje, ale příjmy tohoto druhu se mu podařilo docela úspěšně zatajit. Dokonce i před prezidentem:
(následuje úryvek z rozhovoru s prezidentem Milošem Zemanem v pořadu Interview Plus, český rozhlas 11.1.2017:)
Michael ROZSYPAL, moderátor
--------------------
Ani například lidem nebo rodinám s těmi nynějšími příjmy byste nesnižoval daně?
Miloš ZEMAN, prezident České republiky
--------------------
Pane redaktore, kdybyste znal daňovou zátěž v naší zemi, tak byste zjistil, že rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Opakuji ještě jednou, rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Tečka.
Úspěch utajení spočívá již v samotné povaze nepřímé daně. Ten, kdo nese daňové břemeno, zásadně nesmí nic vyplňovat a už vůbec nemůže posílat peníze finančnímu úřadu. K tomu poslouží jiní - podniky, jimž bývá příslušná povinnost uložena zákonem. V případě DPH zatíží povinná robota dokonce všechny podniky, které se na vzniku spotřebitelem nakoupeného produktu podílely – dodejme, že zbytečně. Stačil by jediný - ten na konci, který má k výběru nejlepší příležitost. Obchodník, u kterého nakupujete, by mohl z objemu svých tržeb státu zaplatit dobře známou daň z obratu – pokud prodává koncovému spotřebiteli. Nejsi koncový spotřebitel? Pak se identifikuj prodejci, tvůj nákup se obratovou daní nezatíží (příslušný doklad uchovej v účetnictví pro případ kontroly) a nakoupíš levněji – za cenu bez daně.
Je to jednoduché a stát obdrží přesně tolik. kolik by dostal uplatněním DPH. Proč? Všechny doklady DPH, které jsou vystaveny mezi podniky navzájem, tedy mezi dvěma plátci, mají pro stát čistý efekt nula: na jedné straně si daň vybere od toho, kdo ji fakturoval, na druhé straně ji v přesně stejné výši a bez velké prodlevy vrátí tomu, kdo fakturu zaplatil (je-li registrovaným plátcem DPH). Pozitivní efekt nevznikne ani při exportu – do zahraničí se prodává za ceny bez daně. Těžko uvěřit, jaké plýtvání podnikovou prací (tedy prací někoho jiného) si stát vůbec dovolí: materiály a součástky v novém Superbu, který si odváží německý speditér pro tamější prodejce, představují soubor minimálně stovek, ale spíš tisíců různých položek, z nichž stát nechal v podnicích subdodavatelů za nemalých nákladů spočítat, vykázat, inkasovat, přiznat a odvést daň – jen proto, aby ji vzápětí ve stejné výši vrátil tomu, kdo ji v cenách těchto dodávek zaplatil, tedy automobilce. A světe div se, škodovka je odvážena s fakturou bez DPH – všechna ta práce byla zbytečná, stát nic nedostane! Dovolím si odhadnout, že příjem státního rozpočtu vznikne možná u jedné faktury z dvaceti – pouze u té, která je určena koncovému spotřebiteli (neplátci DPH), a navíc, jen pokud nakoupí v tuzemsku. Stát v takovém případě daň vybere z celkové prodejní ceny, tedy přesně v té výši, jak by tomu bylo u daně z obratu. Devatenáct ostatních případů slouží k jedinému účelu: šmoulení.
Vzpomínáte? Pokud každý článek dodavatelského řetězce pošle státu vybranou daň mínus to, co sám zaplatil jako DPH svým dodavatelům, putují ke státu mnohem menší částky. Takové příjmy nebudí zásadní pozornost a nikdo se tedy neptá, od koho vlastně pocházejí. Kdyby obchodní řetězce měsíčně odváděly státu šestinu svých tržeb bez jakéhokoli odpočtu daně na vstupu (v systému obratové daně se nic neodpočítává), podobná otázka by dříve či později musela zaznít - nemluvě o samotné nápadnosti dvojích cen. Kolotoč vykazování, převodů peněz, přiznávání a hlášení má zřejmě jen jedinou příčinu – neukázat, jak mnoho od nás stát inkasuje (a to včetně nejnižších příjmových skupin, pane prezidente).
Poznámka na konec: jako vedlejší efekt složitosti celého systému vzniká neskutečně velké riziko zneužití. Systém je až absurdně naivní – asi tak, jako by se vybraná daň měla ukládat v parku pod keřem, kde si ji stát, s úmyslem zůstat neodhalen, nepozorovaně v noci vyzvedne – pokud tam vůbec něco najde. Každá vydaná faktura s uplatněnou DPH se může změnit v bianko šek, který stát musí víceméně bez námitek proplatit (tomu, kdo jej použije k doložení nároku na vrácení nadměrného odpočtu). Část rizika padá i na podniky – bezúplatné výběrčí. Podnik musí ze zákona daň státu odvést většinou dříve, než dorazí příslušná platba od zákazníka – jestli ovšem dorazí. Stát, jako autor systému, takové věci neřeší. Naopak, své robotující poddané zatěžuje kontrolními hlášeními a povinností prověřovat spolehlivost svých partnerů, což má ucpat – opět s velkými podnikovými náklady - jen ty mezery, které se ho dotýkají a které jsou v systému děravém skrz naskrz nejvíce viditelné.
Zrušit kontrolní hlášení? Jsem proti. Rada politikům: Zrušte celou DPH – a nahraďte ji, je-li to opravdu potřeba, obratovou daní! Nejlépe v celé EU najednou. Nic snazšího nemůžete pro podporu konkurenceschopnosti udělat! Nebo alespoň slíbit.
Přiznejme si – stát daň potřebuje. Když ji vybírá z naší individuální útraty, připadá mi to dokonce spravedlivé. Kdo žije na vysoké noze, ať platí víc. Kdyby se férově řeklo, dvacet procent z utracených peněz odevzdáte navíc státu, šlo by nejspíš o docela dobře vnímané a přitom velmi progresivní zdanění. Připadá vám dvacet procent příliš? Šatná zpráva je, že ve většině případů ani to státu nestačí – základní sazba DPH má v Česku o procento víc. Jak mnoho z našich vydělaných a nejspíš již jednou zdaněných peněz si stát nárokuje znovu - formou DPH, připočtené k cenám, za které nakupujeme - si sotva uvědomíme. Dani z přidané hodnoty se nevyhne nikdo, jelikož základní potřeby nakupují i ti nejchudší. Stát daň potřebuje, ale příjmy tohoto druhu se mu podařilo docela úspěšně zatajit. Dokonce i před prezidentem:
(následuje úryvek z rozhovoru s prezidentem Milošem Zemanem v pořadu Interview Plus, český rozhlas 11.1.2017:)
Michael ROZSYPAL, moderátor
--------------------
Ani například lidem nebo rodinám s těmi nynějšími příjmy byste nesnižoval daně?
Miloš ZEMAN, prezident České republiky
--------------------
Pane redaktore, kdybyste znal daňovou zátěž v naší zemi, tak byste zjistil, že rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Opakuji ještě jednou, rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Tečka.
Úspěch utajení spočívá již v samotné povaze nepřímé daně. Ten, kdo nese daňové břemeno, zásadně nesmí nic vyplňovat a už vůbec nemůže posílat peníze finančnímu úřadu. K tomu poslouží jiní - podniky, jimž bývá příslušná povinnost uložena zákonem. V případě DPH zatíží povinná robota dokonce všechny podniky, které se na vzniku spotřebitelem nakoupeného produktu podílely – dodejme, že zbytečně. Stačil by jediný - ten na konci, který má k výběru nejlepší příležitost. Obchodník, u kterého nakupujete, by mohl z objemu svých tržeb státu zaplatit dobře známou daň z obratu – pokud prodává koncovému spotřebiteli. Nejsi koncový spotřebitel? Pak se identifikuj prodejci, tvůj nákup se obratovou daní nezatíží (příslušný doklad uchovej v účetnictví pro případ kontroly) a nakoupíš levněji – za cenu bez daně.
Je to jednoduché a stát obdrží přesně tolik. kolik by dostal uplatněním DPH. Proč? Všechny doklady DPH, které jsou vystaveny mezi podniky navzájem, tedy mezi dvěma plátci, mají pro stát čistý efekt nula: na jedné straně si daň vybere od toho, kdo ji fakturoval, na druhé straně ji v přesně stejné výši a bez velké prodlevy vrátí tomu, kdo fakturu zaplatil (je-li registrovaným plátcem DPH). Pozitivní efekt nevznikne ani při exportu – do zahraničí se prodává za ceny bez daně. Těžko uvěřit, jaké plýtvání podnikovou prací (tedy prací někoho jiného) si stát vůbec dovolí: materiály a součástky v novém Superbu, který si odváží německý speditér pro tamější prodejce, představují soubor minimálně stovek, ale spíš tisíců různých položek, z nichž stát nechal v podnicích subdodavatelů za nemalých nákladů spočítat, vykázat, inkasovat, přiznat a odvést daň – jen proto, aby ji vzápětí ve stejné výši vrátil tomu, kdo ji v cenách těchto dodávek zaplatil, tedy automobilce. A světe div se, škodovka je odvážena s fakturou bez DPH – všechna ta práce byla zbytečná, stát nic nedostane! Dovolím si odhadnout, že příjem státního rozpočtu vznikne možná u jedné faktury z dvaceti – pouze u té, která je určena koncovému spotřebiteli (neplátci DPH), a navíc, jen pokud nakoupí v tuzemsku. Stát v takovém případě daň vybere z celkové prodejní ceny, tedy přesně v té výši, jak by tomu bylo u daně z obratu. Devatenáct ostatních případů slouží k jedinému účelu: šmoulení.
Vzpomínáte? Pokud každý článek dodavatelského řetězce pošle státu vybranou daň mínus to, co sám zaplatil jako DPH svým dodavatelům, putují ke státu mnohem menší částky. Takové příjmy nebudí zásadní pozornost a nikdo se tedy neptá, od koho vlastně pocházejí. Kdyby obchodní řetězce měsíčně odváděly státu šestinu svých tržeb bez jakéhokoli odpočtu daně na vstupu (v systému obratové daně se nic neodpočítává), podobná otázka by dříve či později musela zaznít - nemluvě o samotné nápadnosti dvojích cen. Kolotoč vykazování, převodů peněz, přiznávání a hlášení má zřejmě jen jedinou příčinu – neukázat, jak mnoho od nás stát inkasuje (a to včetně nejnižších příjmových skupin, pane prezidente).
Poznámka na konec: jako vedlejší efekt složitosti celého systému vzniká neskutečně velké riziko zneužití. Systém je až absurdně naivní – asi tak, jako by se vybraná daň měla ukládat v parku pod keřem, kde si ji stát, s úmyslem zůstat neodhalen, nepozorovaně v noci vyzvedne – pokud tam vůbec něco najde. Každá vydaná faktura s uplatněnou DPH se může změnit v bianko šek, který stát musí víceméně bez námitek proplatit (tomu, kdo jej použije k doložení nároku na vrácení nadměrného odpočtu). Část rizika padá i na podniky – bezúplatné výběrčí. Podnik musí ze zákona daň státu odvést většinou dříve, než dorazí příslušná platba od zákazníka – jestli ovšem dorazí. Stát, jako autor systému, takové věci neřeší. Naopak, své robotující poddané zatěžuje kontrolními hlášeními a povinností prověřovat spolehlivost svých partnerů, což má ucpat – opět s velkými podnikovými náklady - jen ty mezery, které se ho dotýkají a které jsou v systému děravém skrz naskrz nejvíce viditelné.
Zrušit kontrolní hlášení? Jsem proti. Rada politikům: Zrušte celou DPH – a nahraďte ji, je-li to opravdu potřeba, obratovou daní! Nejlépe v celé EU najednou. Nic snazšího nemůžete pro podporu konkurenceschopnosti udělat! Nebo alespoň slíbit.
Komentáře
Okomentovat
Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.