E - BYT - DA

Podniky nežijí ve vzduchoprázdnu. V okolním prostředí jsou pro ně životně důležité dvě skupiny subjektů, které jim vdechují život prostřednictvím kapitálu - investoři a věřitelé. Komunikace s nimi se odehrává zejména prostřednictvím účetních výkazů. Moderní doba pak koncentrovala výkazy s mnoha řádky do dvou klíčových ukazatelů: EBIT a EBITDA. Oba tyto ukazatele jsou podřízeny pragmatickým zásadám: především mají sloužit rychlému porovnání - benchmarkingu, ať už jako benchmark poslouží stejný podnik v předešlých obdobích, nebo jiná firma s podobnými parametry. Benchmarking víceméně nahradil původní doporučená a všeobecně respektovaná rozmezí pro hodnoty tradičních ukazatelů - v  podmínkách globální konkurence se firma mnohem více než dříve přizpůsobuje tvrdým požadavkům přežití a působí často  v bizarních a nestandardních formách (majetek nahrazený pronájmem, minimální likvidita krytá stand-by facilitami, dlouhé splatnosti obchodních pohledávek  apod.),  které by se do žádného akceptovatelného rozmezí  nejspíš nevešly. Je ostatně možné, že přežívá právě díky těmto formám, tak jako borovice na skalních útesech, jejíž vzhled má jen málo společného s tím, co bychom očekávali třeba  u vánočního stromku.

Požadavek srovnatelnosti zvítězil u zmíněných ukazatelů dokonce nad jejich komplexností - každý by nejraději porovnával až čistý výstup, ale položky skryté pod písmeny I (interest - úrok) a T (taxes - daně), které se přece zájmu investora i věřitele zásadně dotýkají, jsou předem diskvalifikovány právě proto, že činí možnost porovnání fakticky složitější:

• velikost vykázané daně je totiž spíše než na skutečném výkonu závislá  na míře snahy o daňovou optimalizaci (resp. respektu k  zákonné regulaci nebo odvaze ji ignorovat ) a také na fázi jejího uplatnění (typická daňová optimalizace je přesun daňové povinnosti mezi obdobími), 
• úrokem jsme nespravedlivě zatěžování pouze v případě použití cizího kapitálu - náklady na stejnou funkci kapitálu vlastního jsou v účetním pojetí výsledku hospodaření nulové (na rozdíl od ukazatele ekonomické přidané hodnoty, EVA). Pokud vaše společnost z roku na rok nahradila část úvěrového financování vlastním kapitálem třeba z nerozděleného zisku, účetní zisk v budoucnu to díky nižším úrokům vylepší  (ceteris paribus)  - z pohledu jeho příjemců, kteří se na firmu dívají přes slábnoucí finanční páku, bychom však nejspíš očekávali právě opačný vývoj.

Shrnuto, podtrženo: máme tu dva "normalizované ukazatele", jejichž hodnota je poněkud vyšší než to, co z firmy reálně dostáváme, alespoň však nezkresluje výsledky srovnávání:

• EBIT ukazuje na vytvořenou účetní hodnotu - růst bohatství firmy - a jako takový by měl primárně zajímat investory - neboť oni tímto bohatstvím disponují.
• EBITDA, tedy EBIT zvýšený o odpisy, je naopak klíčová pro věřitele, neboť měří sílu standardního přítoku likvidity do firmy - z prostředků placených zákazníky zůstává firmě právě ta část, která odpovídá kalkulovaným odpisům a ziskové přirážce, zatímco ostatní položky tržeb, pokrývající v cenách kalkulovanou výši provozních výdajů (OPEX), jsou průběžně utráceny.

Máte pocit, že také investory, tedy majitele firem, v poslední době víc zajímá EBITDA, než jim původně určený ukazatel EBIT? Možná je tomu tak proto, že nevěří schopnosti vyjádřit v odpisech alespoň přibližně správnou hodnotu opotřebení majetku (o tom mluvíme ve FINBLOGu docela často). Mnohem pravděpodobnější příčinou je ovšem fakt, že účetní hodnota, tvrdě ignorující obtížně ocenitelné položky goodwillu,  právě z tohoto důvodu prakticky přestala fungovat jako měřítko ceny majetkových účastí (zejména akcií). Skutečná cena firem nebo akcií při prodeji se neodvozuje z hospodářského výsledku nebo účetní hodnoty aktiv, ale  z očekávaných peněžních toků (reprezentovaných právě EBITDou)...  A kdo z vás by nesouhlasil s tvrzením, že bohatství spojené s podílem v obchodní společnosti je nejlépe měřeno právě tím, za kolik lze takový podíl prodat (- alespoň ve srovnání s možností měřit bohatství  přes firemní aktiva, jejichž účetní ocenění je neúplné a jejichž zpeněžení je navíc těžko představitelné)?

Jste-li jako manažeři firem odměňování především za zvýšení EBITDy, je to ze strany majitelů firmy pochopitelné - nepřímo zvyšujete tržní ocenění jejich majetku. Z hlediska zdravého rozumu to tak úplně pochopitelné není. Ignorování vlivu odpisů - tedy ztráty hodnoty opotřebením - může vést k preferenci určitého typu zakázek, které získají vysokou EBITDA marži jen díky tomu, že její velkou část trh přisuzuje vysoké míře opotřebení (a ztráty hodnoty) odepisovaných aktiv, s takovým typem zakázek všeobecně spojované: Vítaným zákazníkem pronajímatele bytu maximalizujícího EBITDu (nebo EBYTDu?) by tak nejspíš byla parta teenagerů, financovaná bohatými rodiči. Ta bude ochotna si připlatit právě proto, že jim už nikdo ve městě přístřeší za normální cenu nenabízí - poté, co na několika předcházejících adresách   prosluli jako pořadatelé divokých, inventář devastujících večírků...

Opravdu chcete něco takového připustit v případě vlastního podniku?