Výsledek minulého měsíce: 2 + 3i...?

Co neumíme změřit, nelze ani úspěšně řídit. V případech, jako je získání nového zákazníka prostřednictvím první, výrazně zlevněné referenční dodávky, účetní data získanou hodnotu správně nezměří. Většina podobných rozhodnutí se tedy odehrává v podivné a prakticky neřízené šedé sféře: zpravidla  nikdo pořádně neví, kdo za jaký efekt odpovídá.

 

„Zatím jen penetrujeme trh. Už příští měsíc…“ odpovídal náš poslední obchodní ředitel na otázku, kdy už konečně dokáže prodávat ze ziskem. Se stejnou odpovědí vydržel ještě dalších čtrnáct měsíců. Pak jsme ho propustili. Stálo nás to nějakých padesát milionů.

 

Doporučení: rozlišujte mezi hodnotou a účetní hodnotou. Cena akcií firmy, která právě ohlásila získání významného zákazníka, na burze vzroste, navzdory tomu, že z účetních knih bylo nutné odepsat pár pro ten účel obětovaných majetkových položek z vlastní produkce (první dodávka byla zdarma). Uspokojivé vysvětlení zní: akcionáři vnímají hodnotu jako bohatství, ne jako hodnotu účetní. V předešlém špatném příkladu tak nebyla problémem účetní ztráta hodnoty za aktuální měsíc a možná ani za několik měsíců následujících. Skutečný problém byl v tom, že neexistuje efektivní kontrola, zdali se slibovaný, účetně neměřitelný efekt protiplnění skutečně dostavuje.

 

A to je klíčové: Fakt, že rozdíl mezi hodnotou firmy zjištěnou z účetních zápisů o majetku a hodnotou vypočítanou z ceny jejích akcií může být deseti- i více násobný, by nás neměl vést ke zpochybnění užitečnosti účetní evidence. Ta totiž představuje stále ještě velmi dobře fungující nástroj měření - pro určitou oblast bohatství. Zároveň nelze ignorovat, že jiná, často i větší část bohatství, které spravujeme, žije svým paralelním životem. A v něm jsou poměrně málo průkazným způsobem zachyceny hodnotové argumenty, které dávají konečný smysl účetně nevysvětlitelným „rozumným krokům“ (referenční dodávka zdarma) stejně jako mohou zpochybnit věci, kterým z účetního pohledu nelze nic vytknout (ušetřit na kvalitě materiálu, máme-li jistotu, že to zákazník v záruční době nezjistí). V matematice existují komplexní čísla. Mají část reálnou a část imaginární: (2 + 3i)  - vzpomínáte? Imaginární část komplexního čísla se nedá přičíst nebo odečíst k reálné, ale nedá se ani opominout. Obávám se, že s měřením hodnoty a hodnotových dopadů je to podobné.

 

Ani zdravý rozum nelze ignorovat a absolutní pravda reálné části - účetních knih - proto nemůže být dobrým vodítkem. Bohužel, nad tím druhým je naše kontrola slabá. Účetnické „Má dáti – dal“ prostě chybí. A to by nás jako manažery mělo zneklidňovat především. 

O controllingu na Českém rozhlase Plus

Je mi mimořádnou ctí poděkovat tímto panu Davidu Šťáhlavskému za velmi kultivovaný přístup k tématu controllingu a také za prostor věnovaný tomuto oboru v pořadu Trendy dne 23.3.2015.

Plnou verzi pořadu najdete na http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3344411.

Berete blankošeky?

Už jste někdy potkali blankošek? Nemám teď na mysli podepsaný cenný papír bez vyplněné částky. Naopak, částka je vyplněná a hraje v celé historce úplně zásadní roli. Blankošek, tedy výzva na zaplacení přibližně půlmiliardy korun ročně, je doručován společně všem daňovým poplatníkům - a přednostně Pražanům - každý rok od momentu schválení projektu tunelu Blanka.

Jak jsme k této částce dospěli? Odhadované celkové výdaje kolem 35 miliard (v sumě není zahrnuta předpokládaná cena zastavěných pozemků, ale nenechte se chlácholit, nějaká ta miliarda se určitě ještě objeví) dělíme předpokládanou životností stavby, kterou si s velkým optimismem dovolím odhadnout na nějakých sedmdesát let. Dobře, řeknete si nejspíš, pomineme-li dávno diskutované a určitě již beznadějně utopené náklady v souvislosti s překročením plánovaných výdajů, proč vlastně má být na takové informaci něco zajímavého? Jde přece o obyčejný účetní odpis, připadající na jeden rok, spočítaný z celkové pořizovací ceny. Odpis stanoví náklad opotřebení, ke kterému dochází v souvislosti s držením nebo využitím hmotného majetku a týká se prakticky všech majetkových položek s několika málo výjimkami (pozemky, umělecké předměty, finanční aktiva). Je tomu tak proto, že většina majetkových položek ztrácí svoji hodnotu stárnutím. Za sedmdesát let - nebo dříve - možná povede páteřní trasa individuální dopravy mimo centrum a tunel nebude potřeba.  Dojde k morálnímu zestárnutí. Nebo bude dílo po sedmdesáti letech existence  pro svůj další provoz vyžadovat zásadní rekonstrukci a nejspíš i rozšíření – vsadil by si někdo z vás, že to nebude znamenat dalších třicet nebo čtyřicet miliard? V tomto případě sehraje rozhodující roli prosté fyzické zestárnutí. Tak jako tak, částka doposud vynaložená bude za nějakých sedmdesát let spotřebována.

Odpis tedy odhaduje tu část z celkové hodnoty, kterou majitel každý rok na svém majetku ztrácí. Pokud majetek náležitě využívá, pak je tato ztráta vyvážena nějakým užitkem – alespoň tehdy, pokud za rozhodnutím o pořízení majetku stály rozumné důvody. Nechci spekulovat, zda fungující tunel skutečně přináší roční užitek vyšší než pět set milionů - plus další roční výdaje související s jeho provozováním. Jako častý uživatel automobilu k cestě napříč hlavním městem bych něčemu takovému možná i přitakal. V průměru na jednoho Pražana to totiž znamená ročně zhruba pětistovku, což je částka srovnatelná s výdaji na likvidaci komunálního odpadu. Podstatně složitější je najít dobrý důvod, proč blankošeky proplácet, když tunel nefunguje.  Bohužel: to, co by se mohlo týkat třeba ručního nářadí nebo žíhací pece, totiž, že nepoužívané zařízení není opotřebované a tedy vlastně nestárne (a proto bude použitelné o to déle, o co později se začne využívat), neplatí v žádném případě pro dopravní stavbu. Diskusi nelze vůbec připustit pro morální stárnutí – tunel svou úrovní odpovídá roku, kdy byl projektanty dokončen jeho návrh, a od té doby se veřejné potřeby nezvratně posunují dopředu. Blanka je prostě Blanka 2007 nebo 2008 a pravděpodobně bude z hlediska svého konceptu zastaralá o deset let dříve, než případná Blanka 2017. Nic jiného však nezjistíme ani tehdy, označíme-li jako limitující faktor životnosti (což je pro volbu odpisové metody rozhodující) opotřebení fyzické. Jak už jsme naznačili v příspěvku „Dvakrát přemýšlej, jednou publikuj“ z 29.ledna 2013, zařízení podobného typu, vystavené povětrnostním vlivům, stárne nezávisle na tom, zda je, či není využíváno. Jediný rozdíl je v tom, že reálné stárnutí Blanky bude v takovém případě o několik let (o dobu mezi dokončením návrhu a faktickým vystavením jednotlivých částí stavby vlivům vnějšího prostředí) pozadu.

Pro větší část roku 2014 a zřejmě i celý rok 2015 tak platba z blankošeku není nic jiného, než peníze vyhozené oknem do (tunelového) průvanu.

Krycí příspěvky – utajený návod k použití

Častý příměr controller = lékař, controllingové nástroje = léčebné prostředky lze málokde demonstrovat tak dobře, jako u krycího příspěvku. Budiž řečeno předem: jako pravověrný zastánce procesních analýz jsem v minulosti krycím příspěvkem povýšeně opovrhoval. Dnes, poučen mnoha praktickými příklady, budu v jednotlivých případech hodnocení mnohem opatrnější. S krycím příspěvkem je to totiž jako s aspirínem: účinně odstraní horečku, ale nikoli její příčinu.

Na rozdíl od lékařů to controlleři mají složitější: jejich léky nejsou doprovázeny tak podrobným „návodem k použití“, popisem a přesnou specifikací – právě na krycím příspěvku je to vidět velmi výrazně. A vůbec: jak byste krycí příspěvek na základě účetních dat spočítali? Je to rozdíl mezi tržbami a variabilními – jak odpovídá představě „bod zvratu: krycí příspěvek = fixní náklady“ - , nebo přímými náklady (kalkulační přístup: „co lze alokovat, alokujme", následně pokračující do krycích příspěvků vyšších úrovní)?

Snad největší roli při mé výše popsané změně postoje hraje jeden určitý aspekt využití krycího příspěvku. Jde o opravdu efektivní styl krátkodobého řízení výkonnosti, fungující zhruba takto: „Stanovte na úrovni (ročního) plánu své tržby a fixní náklady. V následném manažerském rozhodování pak usilujte o maximalizaci celkového krycího příspěvku v každém jednotlivém období. Rozdíl mezi skutečně dosahovaným krycím příspěvkem (měřitelným samostatně pro každý jednotlivý případ, což má zásadní význam) a plánovanými fixními náklady, vyjádřený v procentech k tržbám, vám zároveň poskytne - za předpokladu dosažení plánovaných tržeb - dobrý odhad celkové (roční) ziskové marže“.

Metoda srozumitelná a snadno realizovatelná má ovšem jeden háček –  cesta  maximalizace krycího příspěvku v poměru k tržbám směřuje  v dlouhém časovém horizontu nezvratně k vysoce customizované až individuální produkci. Vezměte si třeba příklad boty, vyrobené ve velké sérii a stejného modelu, který necháte ušít přesně na míru zákazníkovi: budou se podstatně odlišovat variabilními náklady? Množstvím kůže? Počtem švů? Počtem lepení podrážek? Nikoli: jediným – ve srovnání s ostatními zcela dominantním - rozdílem, a to ve prospěch krycího příspěvku zakázkové produkce, bude nejspíš cena. Mají všichni výrobci ve snaze maximalizovat krycí příspěvek vyrábět zakázkově? Proč to nedělal Baťa?

Klíč k pochopení zdánlivého paradoxu je rozlišení fixních a variabilních nákladů. Představuje práce designéra (skladníka, účetní, atd. …)  fixní náklad? V období jednoho nebo pár měsíců ano. Pokud však firma zdesetinásobí svou produkci – což pochopitelně nestihne za měsíc nebo dva - , bude mít stále stejný počet designérů, skladníků, účetních? Určitě ne. Pokud bude růst firmy dlouhodobý a rovnoměrný, náklady na tyto položky budou také rovnoměrně, rok po roce, stoupat. Vítejte ve světě variáblů.

Poněkud paradoxně: chyba není na straně krycího příspěvku. Potíž je v tom, že s prodlužujícím se horizontem našich rozhodnutí (u strategických záležitostí, tedy otázek, co dělat dlouhodobě, případně jak léčit příčiny nemoci) přibývá variabilních nákladů. A mimo  čistých variáblů, pro které je použití krycích příspěvků elegantně jednoduché, protože jsou dobře alokovatelné (materiál, přímá práce na výrobku apod.),  se nevyhneme ani tradičně nepříjemným fixům - tentokrát ovšem převlečeným do variabilního dresu. Vyčíslení krycího příspěvku pro jednotlivý případ pak bohužel míří zpět k úplné  kalkulaci nákladů - a elegantní jednoduchost se vytrácí. 

V krátkém období je krycí příspěvek lékem, který pomůže. Nástroj vytvořený za stejným účelem  pro strategické úvahy zůstává funkční teoreticky, ale obsahuje ingredience (můžeme jim říkat v souladu s Gary Cokinsem semivariabilní, semifixní), které v praxi neumíme dávkovat.

Probudit se včas...

„Vyberte si z katalogu,…až si vyberete, řekněte katalogové číslo sestře.“  Uspokojení z právě nalezené pomoci se pomalu vytrácí z mysli. Auto je na odpis, strom příliš blízko výjezdu ze zatáčky nešlo minout. S vozu jsem vyklouzl rychle, ale pravá ruka, která se přitom potkala s předním sklem, volá po rychlém zásahu.

S tím si neporadím, chce to doktora a pár stehů. Světla nemocniční budovy připomínala maják, který se pojednou vynoří z rozbouřených vln.

„Je nás tu málo, na sál bych vás ještě vzít mohl, ale co potom? …kontroly, převazy, možná infekce, zbytečné riziko,… A hodina práce s tímhle vybavením – nevěřil byste, ale vyjde na skoro padesát tisíc. ...Víte, tyhle náhrady jsou pro nás učiněná spása. Určitě budete spokojen…“ Doktor mi ukazuje katalog na křídovém papíře. Náhrady končetin v nejrůznějších variantách a velikostech. „Zraněná část se amputuje přímo tady pomocí kryotechnologie, necítíte vůbec nic. Umělou ruku vám naprogramujeme tak, že si na tu původní ani nevzpomenete. Dvacet minut a můžete jít. Sestro, připravte řezání…“

Pak jsem se probudil. Půl třetí ráno, bezpečně doma, zdráv a v posteli. Naštěstí. Zjistit, jak vypadá život s protézou sebevíc dokonalou – po tom skutečně netoužím.  Podivný pocit z mého snu však zůstává.  Kde se vůbec vzal?

Bylo to nejspíš den předtím, když jsme v jednom podniku řízeném zahraniční koncernovou matkou diskutovali na téma manažerské motivace. „Máme pocit, že ti nahoře o nějakou naši aktivitu ani moc nestojí“, stěžovali si tuzemští ředitelé. V podstatě máme jen dohlížet na to, aby se splnilo, co nám naplánují. Kdykoli přijdeme s návrhem, jak něco zlepšit, narazíme na neprostupnou bariéru schvalovacích (ne)pravomocí…“

Jejich rozčarování chápu. Jsou přece odpovědní za svou firmu a svůj tým. Tady se narodili a chtějí tu zůstat. Se svázanýma rukama ale představují snadné sousto pro konkurenci, která je aktivní a hlavně… svéprávná. Když ztratí nejvýznamnější zákazníky, podnik jim bez lítosti zavřou a výrobu přestěhují o pár set kilometrů na východ.

Jádro pudla:  Dát zelenou odchylkám, povolit svobodný život dceřiné společnosti, spolehnout se na názor lokálních manažerů, nebo se pustit do léčení zraněné ruky vychází vlastně nastejno. Problémy není možné vyloučit, individuální akce má vždy svá rizika a hlavně… hlavně může stát někoho nahoře mnoho “drahocenného“  času. Unifikovaná protéza stejně jako přesun působiště do jiného regionu jsou řešení, která nás nenaplní štěstím, ale fungují spolehlivě a předvídatelně. Máme je zoptimalizované a aplikují se podle připraveného scénáře. Rychlý efekt vítězí. Lze něčemu takovému vůbec klást odpor?

Tomu kdo spí, vyřeší problém procitnutí. Jako najatí manažeři jste na tom hůře. Vaše firma a vy s ní můžete být tou zraněnou rukou, kterou nikdo nebude chtít léčit. Řešení? Získávat body na své polovině hřiště dokud je čas. Musíte splnit, co se od vás čeká, ale nikdo neříká, že nemůžete udělat více. Ne tehdy, když je hrozba přede dveřmi, ale dříve, vlastně při každé příležitosti. Nenápadně posouvat hranice, být originální, obsazovat více a více prostoru svými vlastními koncepty, a pokud to jde, budovat nepostradatelnost. Hluboce smekám před všemi, kteří to dovedou.

Stát se pasivní součástí jakžtakž fungujícího celku znamená získat na chvíli klid. Dlouhodobé přežití  však  taková taktika  nezaručuje. Manažeři ani controlleři koncernových firem by na to neměli zapomínat.