sobota 30. prosince 2023

Zbořte tu zeď!

Letošní setkání výrobních ředitelů, pořádané Controller Institutem, se opravdu vydařilo. V centru pozornosti povstalo téma, které léty uzrálo: automatizace, robotizace, průmysl 4.0. I pochybovači a nevěřící Tomášové – skupina do které často patřím, nejspíš nejen díky křestnímu jménu – museli na základě toho, co bylo prezentováno, uznale pokývat hlavou. Na rozdíl od spousty jiných dlouhodobě zdůrazňovaných priorit (autonomní řízení ve vašem autě nebo ochrana hranic Schengenu), mají změny s přídomkem 4.0 reálné výsledky. Jsou vidět, můžete o nich uslyšet a dokonce si na ně i sáhnout – k tomu všemu na setkání výrobních ředitelů skutečně došlo.

Uprostřed vize robotizovaného podniku však zároveň přežívá něco, co se moderním trendům nápadně vymyká: způsob, kterým zachycujeme hospodářskou realitu. Zápisy do podivně organizovaných účetních knih, jakkoli interpretované moderními softwarovými prostředky, vypadají jako pozůstatek dávno opuštěného světa: perníková chaloupka mezi mrakodrapy, koňský povoz na dálnici.

Důsledků v uvnitř firem je mnoho, ale některé opravdu  bolí:  Umíme sestavit digitální dvojče jako 3D model nebo model výrobní kapacity. Mimořádnou zakázku můžete jejich prostřednictvím předem otestovat, zda se na stroje vejde rozměrově a zda ji stihnete v termínu. Jde-li ovšem o to, kolik vás taková zakázka bude stát (celkem, tedy včetně veškeré potřebné součinnosti napříč podnikovými procesy), žádnou simulaci k dispozici nemáte. Kalkulační vzorec, i při zapojení veškeré fantazie, jako nákladové dvojče skutečně nevypadá. Ani se o to nesnaží. Idea kalkulace, oceňující jednotlivé činnosti (ABC) – poctivá cesta k nákladovému dvojčeti – se po počátečním nadšení nachází v hlubokém kómatu. Účetním určitě nechybí. Rozdělovat nákladové položky podle toho, čemu slouží, je náročné už ve svém principu.

Nemít za sebou několik uplynulých let, asi bych zůstával v klidu: moderní metody si potřebné změny vynutí. Není přece možné, abychom mluvili o přínosech nových řešení, a jednu z jejich nejdůležitějších dimenzí, tu nákladovou, posuzovali způsobem starým stovky let. Díky průmyslovým inovátorům je propast mezi primitivním určováním nákladů a sofistikovaným měřením v ostatních oblastech stále hlubší.  V samotných prezentacích řečníků,  vystupujících na setkání, byla absence přesných čísel o nákladech (nebo dosažených úsporách) dobře patrná.  Účetnictví ani účetní to ovšem nijak moc netrápí – paradoxně si nadále užívají všestranné pozornosti díky  potřebám globálních investorů, vědomě abstrahovaným od všech rušivých detailů. Postiženým jsou manažeři podniků, vyžadující informace pro stále obtížnější rozhodování.

Podnikové finance zjevně stůňou, ale kolem kanceláří finančních útvarů se nadále chodí po špičkách. Případné kritiky drží  v uctivém odstupu váženost paní účetní/pana účetního, podpořená autoritou statutárního auditora společnosti (která by nejspíš silně utrpěla, pokud by si kdokoli z nezasvěcených přečetl jeho závěrečnou zprávu). Bariéra je neprostupná i v případech všeobecně respektovaného významu -  přesné vyčíslení nákladů nevyjímaje.

„Tear down this wall!“ zní slavný citát z projevu Ronalda Reagana u Brandenburské brány v roce 1987. Od uvědomění a výzvy k faktické realizaci to tenkrát trvalo něco přes dva roky – podotýkám, že šlo o věc zásadně složitější, než je změna v podnikovém myšlení.

O podniku éry 4.0 máme už zcela jasnou představu. Navzdory selhání tradičních ABC projektů není  ani transformace podnikových financí pro podnik 4.0 něčím, o čem bychom měli pochybovat. Cesta je známá – popisují ji rovněž články na téma nákladového modelování v letošních číslech CAFIN News.  Stihneme překonat zbývající překážky do konce roku 2025?

Přeji vám mnoho úspěchů do nového roku – a to nejen při bourání zdí.

(Poprvé publikováno v CAFIN News 2023/4)

středa 27. prosince 2023

K čemu je audit?

Zákon o auditorech definuje tzv. povinný audit jako "ověření účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky, zda podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví v souladu s právními předpisy a příslušným rámcem účetního výkaznictví, na jehož základě je účetní závěrka nebo konsolidovaná účetní závěrka sestavena". 

Konec, tečka. Zbývající část druhého paragrafu stejně jako padesát šest dalších paragrafů, ze kterých sestává zákonná úprava auditorské činnosti v České republice, řeší v podstatě jen technické záležitosti: kdo se může stát auditorem, jakou zkoušku musí absolvovat a jaká pravidla by měl dodržovat.

Nejspíš jste už přivykli kritickému tónu na těchto stránkách: můžete mne podezírat z přílišného lpění na detailech nebo i jisté zaujatosti, ale základní fakta si můžete sami ověřit.

Stav některých účetních výkazů, které prošly povinným auditem, je alarmující, pokud se věrného a poctivého obrazu týká (stačí si uvědomit, jak se mnohde "věrně a poctivě" odepisuje majetek, což je téma v tomto blogu již tradiční). Možná  proto, že si s faktickým obsahem  této obecné fráze dal zákonodárce tak málo práce. Ano, obsáhlé výklady jsou  častým tématem vědeckých časopisů, ale ti, kteří je čtou, zpravidla nepatří ke skupině, nekvalitním výkonem auditorské činnosti především postižené – totiž k majitelům společností. V Česku si ostatně většina z nich myslí, že audit je povinný ze stejného důvodu, jako jsou povinné daně, a nejdůležitějším úkolem každý rok je získat příslušné kulaté razítko a výrok "bez výhrad".

Dovolme si být chvíli nekorektní a většinu odborných aspektů nechat stranou. Úkolem auditu v roce nula, tedy někde na samém počátku, bylo potvrdit majitelům společnosti - investorům, zda čísla prezentovaná managementem vypovídají o skutečném stavu společnosti – pokud možno věrně, a pokud to nelze prokázat, tak alespoň s poctivou snahou o dosažení věrnosti. Potřeba informovat investory stojí v popředí – svou přítomností ve společnosti sází část svého bohatství ve prospěch budoucnosti, a o svých šancích mají právo vědět co nejvíce. Další část bohatství pak obětují ve prospěch motivace manažerů – v přesvědčení, že jsou čísla ve výkazech objektivní, řečeno prostě, že si vyplacené bonusy management skutečně zaslouží. V podnikovém prostředí totiž panuje nebezpečná asymetrie: míra schopnosti manažerů vykázaná čísla ovlivnit ve svůj prospěch přesahuje o několik řádů schopnost majitele společnosti případnou manipulaci odhalit – právě pro ten případ si majitel úplatně najímá specialistu – auditora. 

Má-li zákon upravit okolnosti poskytování placené služby, musí také vymezit, za co přesně plátce své peníze utrácí. Především on bude totiž poškozeným, pokud nebude zaplacené plnění v pořádku. V případě auditu je potřeba přesného vymezení zásadní: těžko si lze představit, že by si majitel společnosti outsourcoval další službu - aby ověřila kvalitu ověření. Zaměstnanci uvnitř společnosti to udělat nemohou: jejich zájmem jsou korektní vztahy s tím, kdo může jediným výrokem způsobit jejich chlebodárci vážný problém. A zájmové sdružení (hospodářská nebo auditorská komora)? V některých zemích snad ano – příkladem mohou být  lékařské komory. Ani v medicíně totiž pacient objektivně neposoudí kvalitu lékařského zákroku. Zájem na tom, aby majitelé věděli, resp. auditoři neztratili dobré jméno, musí být ovšem všeobecný, jasný a nezpochybnitelný – a tady jsme zpět u role zákona a určitě také osvěty, resp. vzdělávacích institucí.

Finanční gramotnost není jen o počítání procenta úroků. Stejně tak se finančně gramotným nestanete automaticky, když vyděláte první milion.

úterý 14. listopadu 2023

Lze přežít s třetinovými tržbami?

Potřeba efektivní redukce na třetinovou kapacitu je pro management velkého podniku synonymum zániku. Stranou pozornosti snadno zůstane fakt, že i třikrát menší podniky mohou mít své místo na slunci … A světe div se, občas i vydělávají. Někdy dokáží těžit z větší pružnosti a kdo by si dnes vsadil na to, zda reshoring nepůjde právě touto cestou. Podnik s třikrát menší kapacitou spotřebuje nejen třikrát méně materiálu na výrobu, ale také využije pouhou třetinu strojů. Ty mohou stát v třikrát menší hale, vystačit se třetinou údržbářů a jen o málo větším dílem lidí v administrativě. Ředitel menšího podniku může docela dobře odcházet domů s třetinovou mzdou…

Stojí-li takto srovnávané podniky vedle sebe, výše popsané poměry vás ničím nepřekvapí. Problém nastává, má-li ten druhý (s menší kapacitou) vzniknout z prvního. „Tržby nám klesly, a fixní náklady nás táhnou ke dnu…,“ komentují nepříznivý vývoj manažeři (dobrým příkladem může být Česká pošta, o jejímž smutném příběhu jsme ve FINBLOGu psali nedávno – dovoluji si z něj citovat). V pozadí problému s redukcí kapacity tedy stojí dobře známý pojem: fixní náklady. Vodorovná přímka v grafu, ať už je na ose x množství prodejů nebo jen plynoucí čas – fixní je prostě fixní, nedá se s tím nic dělat. Definice (nikdo ji přesně nevyslovil) "fixní náklad je ten, který se nemění" je v jádru milosrdná –  omlouvá a nenutí k práci.  Snad proto se těší všeobecné oblibě – aniž bychom postřehli její zavádějící poselství. Zabýváme-li se růstem kapacitních potřeb namísto její redukce, situace se brzy vyjasní: fixní náklady jsou zafixovány jen do té míry, dokud nám vystačí stávající kapacita. Třeba taková kapacita člověka ve velkém týmu – skladníka nebo údržbáře – je docela malá (vzhledem k potřebě). Pokud velká firma disponuje týmem v počtu stovek osob těchto profesí a bude reagovat na růst nebo pokles potřeby změnou počtu zaměstnanců, celkové osobní náklady takového týmu se zachovají víceméně variabilně, až na časové zpoždění (vyplývající z povahy procesů přijímání a propouštění zaměstnanců). 

Rozlišujme mezi potřebou a spotřebou. Nezpochybnitelná „fixnost“ spojená s budovami nebo pozemky nemění samotnou variabilitu potřeby plochy – jen reflektuje způsob jejího pokrytí relativně velkými kapacitními bloky (tvořenými celými budovami nebo jejich souvislými částmi). Zatímco variabilní potřeba vyvolává (po vyčerpání rezervy v rámci kapacitního bloku) tlak na změnu, povaha kapacitního bloku určuje u fixních nákladů její nejmenší možnou velikost z hlediska spotřeby, tzv. kapacitní jednotku. 

V krátkém časovém horizontu, tedy přesněji při změnách potřeby podnikových vstupů v rámci běžných kapacitních jednotek (např. v důsledku měnící se povahy obchodních zakázek), můžeme opravdu rozlišovat fixy a variábly tak, jak jsme zvyklí:  prostory a dokonce i některé osobní náklady (pokud se nezmění počet lidí a odměňování nezávisí na výkonu) jsou fixní, přímé vstupy do produktu variabilní. Při velkých změnách potřeby,  jaké převládají třeba v případě firemních transformací, mají fixní náklady tendenci chovat se variabilně, samotný fakt, že jejich růst nebo pokles není zcela hladký, že šikmo nahoru mířící přímka typická pro variábl je ve skutečnosti tvořena drobnými schůdky kapacitních jednotek, prakticky nehraje roli. Ostatně, podobné chování může vykazovat třeba i barva používaná na nátěr výrobku (typický variábl), je-li k dispozici pouze v plechovkách, které se po otevření musí spotřebovat.

Rozlišení fix/variábl nezávisí primárně na tom, co je spotřebováváno (o jaký analytický účet nákladů se jedná), ale jak velká je změna potřeby ve vztahu ke kapacitní jednotce příslušného vstupu. Řetězce variability vedou shora dolů, od celkové potřeby (resp. velikosti její změny, zpravidla odvozené z požadavku na podnikový výkon) k příslušnému vstupu, jehož povaha určuje kapacitní jednotku. Pokud změněná potřeba po celé této linii, na všech úrovních příčinného řetězce, nevede ke změnám v počtu využívaných kapacitních jednotek, tradiční fixy se zachovají skutečně fixně a variabilně se zvýší pouze tradiční variábly. Naopak, jakmile se kdekoli v této linii změní počet využívaných kapacitních jednotek, je nutno zkoumat všechny fixy na nižších úrovních, zda a jak bude i zde ovlivněn počet nezbytných kapacitních jednotek – a to už s ohledem i na proběhlou změnu v úrovni vyšší.

Procujete-li ve výrobním podniku, nejspíš si v této souvislosti vybavíte pojem „kusovník“ (v zahraničních firmách bývá reprezentován zkratkou „BOM“, tedy „Bill of Material“). Pro účely posouzení variability spotřeby však nejde pouze o položky hmotné, ale rovněž o požadavky na množství určitých výkonů (aktivit) – servisních, obslužných, administrativních apod. Na místě je tedy označení „Bill of Activity“, tedy kusovník aktivit v rámci procesu obchodní zakázky – toto dlouhé označení si dovoluji zkrátit na „kusovník zakázky“.  Forecast v transformačním období podniku, má-li předpovědět skutečný výsledek, se bez něj neobejde. Často citované úspory z rozsahu (tzv. „economy of scale“) se totiž vztahují pouze k těm z vašich nákladů, které se v příslušné situaci – analyzováno přes kusovník zakázky – zachovají fixně. 

S ohledem na těžké časy, které máme před sebou, to vlastně není špatný závěr. Při dvoutřetinové redukci kapacity – dokážete-li včas zareagovat, nadbytečných kapacitních bloků se zbavit a zároveň ustát dočasné dopady na cash-flow (což samozřejmě není jednoduché, ale ani nemožné), mohou být ztráty podstatně menší, než si myslíte.

pondělí 23. října 2023

Tři otázky pro tvůrce účetních standardů

Finanční účetnictví musí zajistit efektivní základnu k posouzení firmy zvenčí - v tom není ani v informačním věku ničím zastupitelné. Potřeby manažerů řídit firmu, ve které působí, proto musí občas ustoupit. Tři dále uvedené otázky, jakkoli jsou formulovány "manažersky", však míří právě tam, kde by finanční výkazy měly plnit svou primární funkci: navenek vytvářet o firmě pravdivý, poctivý a také úplný obraz.

1. Neplatí náhodou, že opatrnost v případě ocenění (zejména nehmotných) aktiv je vlastně neopatrnost? Deklarované i nedeklarované účetní standardy nabádají k opatrnosti všude tam, kde chybí nějaká možnost objektivní ověřitelnosti faktické hodnoty - příkladem může být přístup na trh, dobré jméno, znalosti získané vlastní činností (ve všech těchto případech může jít o budoucí kontrolovaný užitek, pro nějž byla obětována relevantní část bohatství) nebo již jednou odepsaná, ale nadále sloužící položka hmotného majetku. O opatrnost přitom jde jen "z jedné strany mince": když zamezím možnosti takto (připusťme, že netransparentně) navyšovat hodnotu společnosti, zároveň zamezím možnosti objektivně zaznamenat snižování hodnoty, které by se dělo  na vrub takto nízko oceněných položek. Ocením-li značku nízkou hodnotou, v případě poškození dobrého jména podcením výši faktické ztráty (příklad: trade-off snížení nákladů na materiál za mírné zhoršení vnímané kvality produktu). Neocením-li jednou odepsaný majetek, budu následně trvale podceňovat ztrátu jeho hodnoty dalším stárnutím nebo užíváním (trh silně deformovaný chybně kalkulovanými cenami bez odpisů již fakticky v mnoha oblastech existuje). 

Opravdu hloupá mi pak připadá opatrnost vyjádřená pravidlem „pokud si hodnotou nejsi jist, v žádném případě nepoužívej na místě přesného čísla nějaký odhad – důsledkům nepřesnosti zabráníš použitím čísla „0“" - copak takto dosazená nula  nefunguje stejně jako odhad, pravděpodobně ten nejméně dobrý?

2. Tvorba rezerv by měla být naprosto nepominutelnou povinností všude tam, kde jsou výnosy spojeny s jakýmkoli specificky definovaným rizikem. Jinak pozbývá údaj o výnosu podstatnou část svého informačního významu: Hodnota společnosti může být po řadu období navyšována výnosy s neadekvátním nebo postupně se zvyšujícím rizikem, aniž by to bylo možno ve výkazech jakkoli zjistit, dokud se příslušná rizika neprojeví ve svých důsledcích. 

Z tohoto pohledu by měla být tvorbě adekvátních rezerv věnována v účetních postupech stejná pozornost, jako přesnému zachycení výnosů – mám nesprávný pocit, že tomu tak není?

3. Informační zpoždění se v případě účetních závěrek podle mne dávno stalo obecně neakceptovatelným. V posledních padesáti létech se rychlost možných změn v pozici  obchodní společnosti zvýšila řádově - třeba jen díky rychlosti přesunů majetku elektronickou cestou. Zpoždění, s jakým dostáváme účetní zprávu o stavu společnosti, se ovšem spíše zvýšilo. Ano, trh na zveřejnění účetních výsledků stále ještě čeká a reaguje, ale zpravidla k tomu má příležitost až dávno poté, co zohlední všechny jiné informace – role objektivního zachycení stavu společnosti prostřednictvím účetních výkazů díky tomu nepochybně klesá. Jaký význam má údaj o výši dluhu, hovořící o situaci před několika měsíci – v lepším případě? Ratingy s ním ovšem pracují… Navzdory kolosální pozornosti, která se účetnictví doposud věnuje, hraje hlavní roli při prodeji společnosti na  veřejném trhu diskontovaný odhad budoucího cash-flow. Ten získáte odhadem, v lepším případě zohledníte určitou extrapolaci EBITDA - účetního ukazatele, který má k účetnímu zisku stejně daleko, jako tržba za koncert bez muzikantů.  Při neveřejných prodejích jakoby due dilligence neměla navázat na účetní výkazy - svým rozsahem spíš znovu počítá aktuální hodnotu společnosti (vytváříme další „zrychlenou“ účetní závěrku, v níž hrají původní výkazy okrajovou roli). Domnívám se, že v obou těchto případech je zpoždění účetních informací jednou z hlavních příčin. 

Nejsme tedy s těžkopádnou účetní závěrkou už ve slepé uličce a nepotřebujeme něco mnohem rychlejšího? – i když vím, že nic takového si zatím neumíme představit, není i tak už čas to  hledat?