pondělí 27. března 2017

Ekonomický striptýz podniku: K čemu potřebujete Gross / Contribution Profit

K ocenění skutečné krásy nestačí vědět, že adeptka soutěže krásy disponuje preferovanými mírami 90-60-90. Pravdu odhalí až všemi očekávaná poslední disciplína – promenáda v plavkách. V podmínkách podnikové ekonomiky to platí podobně: firem s uspokojivou hodnotou parametrů  EBIT nebo EBITDA existuje celá řada. Chcete-li vědět více, je třeba odložit svrchní vrstvu z finančních výkazů. Podnikový striptýz může začít.

Co je předmětem zahalení, na rozdíl od ženské krásy, není u podniků objektem všeobecného zájmu. Právě naopak, informační poklady zůstanou často přehlédnuty. V oficiálním českém výkaze výsledovky byly dlouho maskovány rozdílovým řádkem s názvem Přidaná hodnota. Ode dne účinnosti poslední úpravy zmizel i tento řádek. Ne, že by to příliš vadilo – jak jsme již naznačili, šlo spíše o matoucí pojem, ukrývající skutečné perly zvědavým očím. To pravé však oficiální výkaz stále neodhalil.

O čem je řeč? Dva ukazatele ve formě rozdílu: Gross Profit (hrubý zisk), vznikající odečtením výrobních nákladů od podnikových tržeb, a Contribution Profit (příspěvkový zisk nebo krycí příspěvek), definovaný obdobně, jenom místo výrobních nákladů se vezmou v potaz náklady přímé – tedy přímo propojené s realizací konkrétních požadavků zákazníka (spotřeba materiálu pro výrobek nebo jeho balení je nákladem přímým, mzda plánovače nebo nájem za budovu ovšem nikoli). V poměrové verzi – tedy jako zlomek, ve kterém se jedno z  výše uvedených čísel dělí velikostí tržeb, nesou tyto ukazatele název Gross Margin (hrubá marže), resp. Contribution Margin (příspěvková marže).

Proč tolik zájmu o banální kombinaci účetních hodnot?
Contribution Profit má zásadní význam pro analýzy profitability. Podnikoví ekonomové řeší dlouhodobý problém s tím, jak správně přiřadit produktům náklady, které nejsou přímé (viz výše uvedené příklady). Většinou se uchýlí k určité formě průměru, což má bohužel zásadní důsledky. Průměr (na kus, na korunu, na hodinu práce apod.),vlastně střední hodnota, některé produkty nákladově zvýhodňuje, jiné naopak nespravedlivě zatěžuje. Budete-li akceptovat zakázky podle toho, zda cena pokrývá vámi takto kalkulované náklady, budete ochotni nabízet část vaší produkce  (tu, která je v rámci průměru zvýhodněná) velmi levně, což nepochybně vzbudí zájem zákazníků. V podmínkách trhu, kde každý nákup je podmíněn srovnáváním ceny s konkurencí, nebude ale stejný zájem o zbylou (náklady více zatíženou) část. Také tu však potřebujete prodat, aby průměr splnil funkci střední hodnoty. Nevědomky tedy budete levně prodávat produkty, u kterých jste podcenili skutečné náklady, a na takových se vydělat nedá. U příspěvkové marže omyl s průměrem nehrozí: obsahuje pouze přímé náklady, které jsou v konkrétních obchodních zakázkách přímo identifikovatelné – nemusí se rozdělovat průměrem. Vyšší procento příspěvkové marže ze zakázky přitom znamená více peněz, které si z tržeb můžete ponechat – k úhradě ostatních nepřímých položek a také jako případný zisk. Jsou-li nepřímé náklady podniku stálé povahy – příliš se nemění podle toho, co prodáváte (tzv. fixy), nebo alespoň představují každý rok stejné procento z vašich tržeb, pak je „spravedlivě určený“ zisk ze zakázky představován právě rozdílem mezi procentem příspěvkové marže a procentem nepřímých nákladů v tržbách (plus eventuální úspory z rozsahu, porostou-li nyní tržby rychleji než nepřímé náklady).

Je tu ovšem výjimka – orientace na produkty s vysokým podílem krycího příspěvku nesmí „rozhodit“ – tedy podstatně zvýšit - procento nepřímých nákladů v tržbách: pak by totiž byl vliv vyšší příspěvkové marže vymazán potřebou pokrýt zvýšený podíl nepřímých nákladů. Ochota zákazníků přeplácet přímé náklady (tedy zákazníků, které hledáte, usilujete-li o vyšší procenta Contribution Margin) ovšem často souvisí s jejich požadavky na individualizaci, malé dávky nebo speciální služby, které nepřímé náklady dodavatele navyšují. Tento efekt bude relevantní až v dlouhých časových obdobích (nepřímé náklady nevzrostou ze dne na den), což manažeři často ignorují. Contribution Profit je tak nepochybně skvělý sluha, ale zároveň špatný pán – dostane-li možnost ovlivňovat vaši strategii, skončí honba za produkty s vyšší příspěvkovou marží mnohem pravděpodobněji poněkud opožděným růstem nepřímých nákladů – typicky fixů z kapacit vyhrazených  pro realizaci nejrůznějších zákaznických služeb - namísto očekávaného růstu zisku.

Gross Profit nabízí odlišné kvality: je ukazatelem procesním, ukazuje, kolik hodnoty z inkasovaných tržeb zůstává „pod střechou“ odečteme-li kompletní (přímé i nepřímé!) náklady výrobního procesu - pro tyto náklady se vžila anglická zkratka COGS, „Cost Of Goods Sold“. Obyčejně bývá nižší než Contribution Profit – prakticky všechny přímé náklady vznikají ve výrobě, ale všechny výrobní náklady nejsou nutně přímé: stačí si představit odpisy univerzálních strojů nebo budov, ve kterých jsou stroje umístěny. Gross Profit ukazuje, v jaké míře vám umožňují tržní poměry (pokud tedy vyrábíte efektivně) provozovat obsluhu zákazníka, vývoj, marketing  a další firemní aktivity předpokládaným způsobem – zda vám cena produktu dovolí pokrýt také tyto náklady a ještě realizovat potřebné procento zisku.

Oproti „žhavé“ příspěvkové marži, jejíž změna na konkrétním artiklu bude vždy odrážet nějakou operativně významnou skutečnost (vždy jde o disproporci aktuální ceny produktu s aktuálním množstvím nebo cenou přímé spotřeby na produkt – máme před sebou výborný indikátor), prezentuje Gross Margin navíc i „zatuhlé“ historické problémy (např. nenaplněnou výrobní kapacitu). Je však zároveň dlouhodobě stabilní, podobně jako ostatní procesní ukazatele: meziroční trend není ovlivněn tím, jak je produkce organizována, nakolik je využit in- a outsourcing (nepřímé náklady vybavení versus přímá výrobní kooperace), do jaké míry se mění poměr práce lidí (reprezentovaných přímou mzdou) a strojů (s nepřímými odpisy) – což, bohužel, v dlouhém časovém horizontu znehodnotí analýzu časových řad Contribution Margin. Naopak: jakýkoli pokles hrubé marže je v tomto smyslu varovný, příčin neznamenajících „faktický problém na obzoru“ mnoho nevymyslíte.

Slovo závěrem?
Jako porotce MISS World zažijete více vzrušení, o tom není pochyb. Vidět vlastní firmu „naholo“ však občas také stojí za to. A drahou polovičku tím aspoň nenaštvete.

(napsáno pro Management News, původně publikováno v únoru 2017)

úterý 28. února 2017

V levém pruhu

V levém pruhu přeplněné D1 si stále častěji připadám jako osel. Nebo jako velbloud - uprostřed karavany.

Nejspíš jste to už také zpozorovali: Ve chvíli, kdy rozestup aut v pravém pruhu klesne pod nějakých sto metrů, zaplní levou polovinu souvislý pás vozidel - s rozestupy minimálními, prakticky žádnými. Pruh původně určený pro rychlou jízdu se nyní šine rychlostí toho nejpomalejšího. Při respektování zákazu předjíždění zprava vytváří viník, ukrytý anonymně kdesi daleko vpředu, dokonalý špunt.

Každý z ambiciózních řidičů v levém pruhu je hnán potřebou využít své právo předjíždět  (auto, do kterého nemálo investoval, ho k tomu přece kvalifikuje). Přitom vůbec nebere  v potaz fakt, že výsledek, na kterém se spolupodílí, jakékoli předjíždění znemožňuje. Levý pruh jede nezřídka pomaleji než ten pravý.

Řešení? Změna paradigmatu - jako osamělý bojovník se o ni snažím již několik měsíců. Vlastním příkladem, v naději, že další řidiči mé jednání pochopí. Je to přece logické - levý pruh bude svému účelu sloužit jedině tehdy, pokud řidiči v něm jedoucí uznají, že jejich právo předjíždět končí, jakmile blokují vozidlo, jedoucí za nimi -  a k tomu fakticky dochází pokaždé, když vás někdo dojede zezadu na minimální vzdálenost. Vím, vyzývat k dobrovolnému ústupu není úplně fér, zejména když byste sami rádi zrychlili a distanci za sebou opět zvýšili - podstatné ovšem je, že to udělat nemůžete, nikoli, jaký to má důvod. Možnost, že ten, komu uvolníte místo, si bude vědět rady  a řidiče vpředu nějak vybliká (bude v tom nepříjemnější než vy)  tu prostě je, vy jste svou šanci  nevyužili a ten za vámi by ji nyní měl dostat také. Pokud by stejné pravidlo (uvolnit bezpečným způsobem cestu rychlejšímu vzadu, kdykoli jste vpředu zablokováni, a to i tehdy, jestliže legitimně předjíždíte vozidlo napravo) respektovali všichni, ti nejrychlejší by se skutečně dostávali dopředu, a při poměrně jednoduchém přejíždění mezi pruhy ( k tomu jsou přece dálnice) by se levý pruh odblokoval. Nezkusíte to taky? Pokud se potkáme, vděčně na vás zablikám.

A nakonec: proč ve finblogu právě o tomhle? Nějak se nemohu ubránit dojmu, že ekonomika státu může být zablokovaná podobně jako jeho dálnice. Není tu náhodou příliš mnoho předem kvalifikovaných firem, které jsou oprávněny obsadit místo v rychlém pruhu, aniž by se dokázaly hbitě drát dopředu? Držitelé nejrůznějších pomníků minulosti, hospodářští sebevrazi přežívající díky postupnému projídání snadno nabytého bohatství, ale také příjemci nesmyslných dotací nebo nadnárodní kolosy s prolobovanou výjimečností, pramálo dbající o to, aby i v lokálních podmínkách malého trhu byli skutečně na špici. Ti všichni zbytečně blokují jiné, kteří by měli svou šanci alespoň zkusit. Výsledek - zpomalí všichni. 

Když jde o peníze, s dobrou vůlí ustoupit nejspíš počítat nelze. A očistnému procesu, odblokování, třeba v podobě tradiční cyklické krize, se úspěšně bráníme...

pátek 20. ledna 2017

WACC a náklady (financování) zásob

První dotaz roku 2017 v mé mailové schránce zněl zhruba takto: Jakou sazbu nákladů financování použít u zásob, dlouhodobě držených pro konkrétního zákazníka?

Připomeňme na úvod, že kalkulovaná profitabilita zákazníka, vyvolávajícího požadavek na nestandardní výši zásob, by měla být snížena nejméně o čtyři  nákladové položky: náklady uložení (skladové prostory), správy (nutná péče a administrativa), pojištění (pokrytí rizik) a financování zásob.

Dotaz se týká nákladů financování - nezapomeňte prosím, že ostatní položky nákladů, souvisejících s nestandardní výší zásob, bude nejspíš také třeba nějak zkalkulovat nebo odhadnout.

Pro samotné financování by se měla použít nikoli sazba bankovního úvěru, ale takzvané průměrné náklady financování společnosti (tzv. WACC). V úroku za konkrétní úvěr není totiž zahrnuto, že poskytnutí úvěru je většinou podmíněno specifickými požadavky banky (např. na určitou výši vlastního kapitálu, na určitý garanční potenciál společnosti apod.), týkající se společnosti jako celku. Možnost čerpat úvěr tedy není neomezená a její využití pro určitý účel znemožňuje využití v příslušné výši pro jiné případy, které by potom vycházely "nespravedlivě" dráž jen díky konkrétnímu rozhodnutí managementu. Poznamenejme na okraj, že v dobách velkého rozdílu mezi sazbami krátkodobého a dlouhodobého úvěru, do kterých současnost jistě nepatří, by bylo možno počítat WACC samostatně pro krátko- a dlouhodobé financování.

Jak spočítat WACC, ukáži na příkladu:

Uvažujme následující strukturu pasiv společnosti, působící v České republice: 300 mio. CZK ve formě vlastního kapitálu, 100 mio. CZK jsou rezervy, 400 mio. CZK neúročené závazky, 200 mio. CZK představuje úvěr a ostatní úročené cizí financování.

Pro poslední skupinu - úročené cizí financování - jsou náklady relativně snadno spočítatelné: předpokládejme, že vážený průměr úroků ze všech úvěrů a půjček jsou 3% p.a., ale protože jde o daňově uznatelný náklad, skutečně to společnost stojí jen 80 % nominálního úroku, zbytek je kompenzován ve sníženém odvodu daně, skutečný náklad (působící ve výsledku po zdanění) přestavuje 80 % z 3 % p.aa. = 2,4 % p.a.,

Spravedlivý náklad jako "úrok pro společníky" z vlastního kapitálu a rezerv  lze při neexistenci efektivního kapitálového trhu (společnost působí v České republice) pouze odhadovat: může to být nějakých 5 - 20% p.a. nad bankovní úrok, přičemž výše přirážky by měla odpovídat rizikové pozici společnosti. (Pozn.: rezervy jsou - v závislosti na svém budoucím "osudu" - buď opravou bilance o fakticky neexistující aktiva s nákladem financování nula, nebo specifickou formou nerozděleného výsledku s náklady financování stejnými, jako u vlastního kapitálu - obezřetně počítáme s druhou, nákladnější variantou). Jsou-li aktuální náklady bankovního financování 3 % p.a., půjde nejspíš o podnik s rizikem slabě podprůměrným, tomu by v rozmezí 5 - 20 % p.a. odpovídala přirážka ca. 10%,  náklady vlastního kapitálu včetně rezerv lze tedy odhadovat na ca. 13 % p.a., v tomto případě ovšem daňově neuznatelných.

U neúročených závazků musíme především uvážit fakt, že téměř jistě nejsou zadarmo - jejich náklady jsou nejčastěji zahrnuty do výše dlužné částky, obdobně jako když prodáte dluhopis s diskontem: dodavatelé by byli ochotni dodávat za nižší ceny, pokud by součástí plnění nebyla odložená splatnost faktury, tedy finanční služba, jejíž náklady si jednotlivý podnik i trh do ceny přirozeně započítají (skonta poskytovaná za promptní platby jsou toho ostatně důkazem). Obdobně se dá s menší či větší mírou fantazie předpokládat, že zaměstnanci by se spokojili s o něco nižší hodinovou sazbou za práci, kdyby dostávali zaplaceno okamžitě, a sazba DPH by mohla být o něco nižší, pokud by se platilo hned po skončení zdaňovacího období (tady je potřeba hodně představivosti, nejspíš hraničící s naivitou). Neúročené daňové závazky daně z příjmu bývají zase vyváženy neúročenými daňovými zálohami, ani v tomto případě nejde o kapitál  zdarma, faktický náklad je zde uplatněn ve formě recipročního snížení výnosu. V každém případě však jde v případě neúročených závazků o "položky poskytnuté v ceně zájezdu" - podnik je specificky nezískává za úplatu (proto nepatří mezi tzv. "Capital Employed") a při výpočtu mohou být ignorovány. Výsledek by ostatně nijak výrazně  neovlivnily, faktické nároky věřitelů nebudou v těchto případech příliš daleko od  předpokládané sazby WACC.

Výpočet (neúročené závazky ignorujeme, zbytek se počítá jako vážený průměr):

WACC = 200/(200+100+400) * 2,4% p.a.   +     (100+400)/(200+100+400) * 13% p.a. = 9,97% p.a.

Poznámka na okraj: Takto spočítaný WACC je už po započítání daňového efektu, v tomto smyslu je jeho dokonalým komplementem tzv. NOPAT, tedy "hypoteticky zdaněný EBIT", používaný při výpočtech EVA. V kalkulacích a dalších úvahách, kde jsou náklady financování postaveny vedle ostatních nákladů společnosti, u kterých není zohledněn daňový efekt (obvykle kalkulujeme zisk před zdaněním), by měl být také WACC uvažován ve formě před (hypotetickým) zdaněním, tj. navýšený koeficientem (1 + % sazby daně z příjmu).

úterý 13. prosince 2016

Z deníku prudiče 2: závěrky častěji?

Z praktického hlediska mi humbuk okolo roční účetní závěrky připadal odjakživa přehnaný: vždyť na konci celého úsilí nestojí nic jiného, než pohled na to, jak si firma počínala v souhrnu za období, které pravděpodobně začalo před třinácti a více měsíci - a před několika měsíci také skončilo. S tím máte vystačit pro celý další rok, tedy do doby, než budou k dispozici aktuálnější údaje z výkazů závěrky následující. Lze však v takovém případě vůbec hovořit o aktuálnosti? Měřeno rychlostí, dnes v prostředí globální konkurence obvyklou: dává nám kladné posouzení takových výkazů – třeba v pozici věřitele firmy - vůbec nějakou záruku, že je firma nyní v pořádku? A – připustíme-li, že právě tato úloha výkazů má pro důvěru v podnikání zcela zásadní význam – nebylo by lépe závaznou, zákonem vymezenou účetní závěrku provádět tak, jako u kótovaných společností – tedy jednou za čtvrt roku (na rozdíl od stávajících měsíčních "jakobyzávěrek", ve kterých se dají nepříznivé jevy docela úspěšně zatajit)? 

A je to venku! Slyším námitky účetních, jak mnoho práce by jim přibylo. Sotva skončí s jednou závěrkou, bude tu další. To všechno chápu: nejspíš by bylo nutno takové závěrky obsahově zjednodušit, ale copak právě takto by neměl účetní establishment reagovat na zcela nepopiratelnou společenskou potřebu? Řečeno po pravdě: zájmy malých a středních podniků jsou pramálo uspokojovány neustálým cizelováním účetních standardů. Jako bychom doplňovali o detaily starou podobenku ve snaze vidět svoji stávající tvář – namísto toho, znovu se vyfotit.

sobota 12. listopadu 2016

Čtení na vánoce? Darujte si sami a rozšiřte své obzory!

Často bývám dotazován na knihy, které bych doporučil v oblasti ekonomiky a řízení. Knižní trh je zavalen nabídkou nejrůznějších titulů, takže problém není, že by nebylo z čeho vybírat. Podobně jako na internetu - problém je vybrat, co vám skutečně pomůže.

Následující pokus je motivován snahou takový výběr čtenářům Finblogu usnadnit.

  • Hledáte poslední knihu, kterou stojí zato přečíst v tomto roce?
  • Hledáte dárek, který by vám někdo měl koupit, abyste měli co číst v roce novém?

Otázal jsem se okruhu kolegů a přátel, jaké tituly by doporučili ke čtení podnikovým controllerům a hodnotově orientovaným manažerům. Hledal jsem náměty s trochu obecnějším přesahem, nikoli suché učebnice, ale především díla, rezonující s otázkami, kterými nás svět hojně zásobuje v poslední době: světová ekonomika, zadlužování, krize elit, trendy a jejich interpretace. Trochu neskromně  jsem připojil také několik vlastních publikací (na omluvu: je to mimořádně efektivní). Vznikl malý e-shop, původně na stránkách určených pro Rychlokurz podnikových financí. Je vám plně k dispozici, pokud kliknete na následující odkaz:


Předem se omlouvám za případné nedostatky, které se určitě podaří postupně odstranit. Budu vám zavázán, pokud mne na ně upozorníte. Máte-li nějaký tip na rozšíření nabídky, oznamte nám jej prosím v komentáři k tomuto příspěvku. Řekněte nám o knihách, které můžeme v určitém množství nakoupit a zachovat jejich dostupnost i poté, co zmizí z běžných prodejen. Předem díky za každý návrh.