pátek 31. srpna 2018

Zubaři a hospodští už mají jasno. Na rozdíl od zdravotních pojišťoven.

Čas od času dostanete zdarma lekci, kterou byste jen těžko očekávali. Jednu takovou nabídl  pořad Českého rozhlasu Plus Alter Eko 11.4.2018, kde zpovídal profesor Richard Hindls  špičkového stomatologa Radka Mounajjeda, zakladatele zubní kliniky D.C.M.. Seděl jsem tou dobou v autě, cílem mé cesty  byla konference výrobních ředitelů, kde jsem měl vystoupit s příspěvkem na téma vytěžování kapacit. A pan doktor vysvětloval, proč si nerozumí se zdravotními pojišťovnami:

"...dřív stačilo opravdu obyčejné křeslo, pár nástrojů, …, pár řekněme desítek tisíc a mohl jste mít vybavenou zubní ordinaci. Dneska zubní ordinace znamená, když ji chcete vybavit mikroskopem, dát tam do toho nějaký vymoženosti, tak to máte tři miliony. A já když otevřu ordinaci na nějaký vesnici, kde prostě mě přijde za den dvacet lidí, který ještě k tomu jenom chtěj na pojišťovnu, to znamená udělám obrat čtyři tisíce korun nebo pět tisíc korun, tak ta ordinace samozřejmě musí zkrachovat. A to, že mít ordinaci a dojíždět tam dvakrát týdně a ta ordinace stojí, neprodukuje, nemáme na obnovu toho vybavení, tak je to utopie, tak proto se to bude stahovat do větších měst, to je prostě ekonomická (realita). Já vím, že když jsme se rozhodli, že budeme investovat do drahejch vybavení, to znamená 3D tiskárny, skenery různý, sofistikovaný výrobní procesy v laboratoři, kterou máme, tak věděli jsme, že musíme denně ordinovat dvanáct hodin, de facto v dvousměnným provozu, střídají se lékaři na těch křeslech, abych je amortizoval, to vybavení a abych je mohl rychle obnovit a jít s tou dobou..."

Komu čest, tomu čest, pane doktore - máte jasno. A výrobní ředitelé by tomu nejspíš perfektně rozuměli - jak rád bych vám svůj prostor na konferenci přenechal. Nevyužitá kapacita žádného podnikatele neuživí, v konečném důsledku mu zabrání jít s dobou, držet krok s konkurencí, a pravděpodobně jej přivede ke krachu... Problém znásobený u zubařů (a obdobně také na mnoha jiných místech) tím, že cena kapacitní jednotky  (minuty nebo hodiny),  ať už spotřebované, nebo ztracené na pracovišti (zubařském křesle), musí vždy absorbovat náklady všech přístrojů v ordinaci - křeslo je úzkým místem, definujícím výkonovou kapacitu ordinace, pro nikoho než osobu na něm sedící její vybavení totiž nemůžete použít.  Pokud je kapacitní jednotka nevyužitá, nulový výnos znamená čistou ztrátu, protože většina zařízení morálně zastarává a ztrácí hodnotu stejně rychle, ať už jsou využívána, nebo ne. Ordinace dává ekonomický smysl jen při maximálním vytížení, nebo ještě lépe, když máte tolik zákazníků, že můžete obsazovat souběžně křesel několik, každé s omezeným vybavením pro určité specializované zákroky - hodina nebo minuta pak vychází určitě levněji, než při plném rozsahu vybavení. To může fungovat jen tehdy, pokud je dostatečná poptávka - určitě ne na malých vesnicích, kam jsou zubaři zdravotními pojišťovnami a obcemi lákáni prostřednictvím nejrůznějších prémií a benefitů. Peníze daňových poplatníků jsou přitom zjevně vynakládány na to, aby systém fungoval s opravdu mizernou efektivitou.

Kritika bez návrhu řešení? Chyba lávky - ve jménu efektivity nemůžete ordinace přibližovat pacientům, ale naopak, pacienty ordinacím. Jak? Třeba autobusem, který je zdarma, přesněji na náklad pojišťovny (určitě neprodělá), přiveze na kliniku ve městě.

Pojišťovny se ještě neprobraly - zatímco hospodský v Dolní Horní na to přišel už před šesti lety (viz téma FINBLOGu z 16. června 2012)!

pátek 20. července 2018

Po dovolené

 „Tak zase příští rok…“ 

Obvyklá melancholická nálada si na mne počkala kousek před Lincem. Šedá linie vozovky byla najednou přímá a nudná a typické panoráma alpských vesniček připomínaly  jen siluety horských hřebenů ve zpětném zrcátku. Zbytek osádky auta už nenadálé monotónnosti podlehl a oddával se spokojenému spánku. Mít ve volkswagenu autonomní řízení, spal bych také. Snad za pár let, pomyslel jsem si. A za pár dovolených.

Automatičnost přesvědčení, že po jedné dovolené přijde zase další, nikoho neudivuje. A možná proto věnujeme jen málo pozornosti jejímu skutečnému účelu. Den dovolené, strávený bez účelu, je přitom ztrátou mnohem citelnější, než podobně promrhaný den v práci – vždyť pracovních dní je do roka násobně víc.

Nebojte se, trápit otázkou, jakýže účel by měla mít dovolená, vás dnes nehodlám. Koneckonců,   osobní preference jsou vždy soukromou záležitostí. Představa promrhané dovolené, nevyužité příležitosti, mne zavádí k jiným tématům – popravdě, k tématům mnohem vážnějším.

Pracoval jsem před léty v podniku, který vyráběl spotřební zboží s docela úspěšnou vlastní značkou. Dočasné těžkosti s prodejem nás přivedly k pohodlnému řešení – vyrábět pro cizí, jednoduché produkty, velké objemy. Pohoda, skoro jako dovolená. Za jakým účelem, tenkrát nikdo nepřemýšlel. Po dvou létech to muselo dojít alespoň některým: tlak na ceny, neustálé porovnávání s konkurenčními dodavateli (některé jsme sami zaškolovali), náklady ořezané na kost - to je past, slepá ulička, ze které se sotva někdy vrátíte k vlastním produktům. Stali jsme se  montovnou. Čas, který jsme měli využít tak, abychom se ve vhodnou chvíli dokázali odrazit ode dna, byl nenávratně ztracen.

Avšak i levný zdroj manuální práce, který naše ekonomika doposud čerpala, je již nejspíš  u samého dna – a také nenávratně. Montovny, nejen ta výše zmíněná, pomalu končí. Dovolená, charakterizovaná lacinou konkurenceschopností, trvala bezmála třicet let. Splnila svůj účel? Třicet let je dost na to, nalézt si vlastní, unikátní a nenahraditelnou pozici na trhu. Třeba v menším objemu, ale s vyšší marží. Zaplatit lidem, kolik si zaslouží. Rozhlédněte se kolem: vidíte něco takového?

A do třetice: když se svět naučil řešit problémy růstu divokým zaléváním zaplevelených záhonů, kterému se říká kvantitativní uvolňování, dostali jsme pár let dovolené všichni ještě jednou. Přebytek peněz v ekonomice vytváří příjemné pohodlí dnešních dní. Zatím jsem nepotkal člověka, který by tvrdil, že potrvá věčně. Prozíraví vytváří rezervy. A co my ostatní? Budeme mít ještě nějakou další šanci - potom?

Doufám, že si letošní, určitě zaslouženou dovolenou užíváte. Ze srdce vám ji přeji.

(Psáno pro CAFIN News, červenec 2018)

sobota 19. května 2018

Krycí příspěvek a hrubý zisk jsou otáčkoměrem a tachometrem při řízení produkce

V příspěvku "Ekonomický striptýz podniku" z března 2017 jsme se poprvé zaměřili na dva rozdílové ukazatele, vypovídající o firemní výkonnosti:
(1) Contribution Profit (příspěvkový zisk nebo krycí příspěvek), vznikající odečtením přímých nákladů od podnikových tržeb, a
(2) Gross Profit (hrubý zisk), vznikající odečtením produkčních nákladů od podnikových tržeb.

Přímými náklady rozumíme náklady přímo propojené s realizací konkrétních požadavků zákazníka nebo zákazníkům určeného standardizovaného produktu (spotřeba materiálu pro výrobek nebo jeho balení je nákladem přímým, mzda plánovače nebo nájem za budovu ovšem nikoli). Přímé náklady mohou být vedle převládajících variáblů občas fixní povahy - příkladem jsou náklady vynaložené na vývoj nebo marketing konkrétního produktu. Pro některé účely je ovšem výhodnější počítat Contribution Profit pouze z tržeb a variáblů. Produkčními náklady (jsme-li výrobci, můžeme mluvit o výrobních nákladech) se míní náklady, spotřebované v přímé příčinné vazbě k procesu, jehož výsledkem je produkt určený k prodeji  - pro tyto náklady se vžila anglická zkratka COGS, „Cost Of Goods Sold“.    Mohou mít fixní, variabilní, přímou i nepřímou povahu. U obchodníků jde v rozhodující míře o náklady na nákup zboží, proto jsou téměř všechny jejich produkční náklady - na rozdíl od výrobců - přímé a variabilní (hlavní skupina produkčních fixů výrobců, tedy náklady na stroje a jejich infrastrukturu, je u obchodníků zastoupena minimálně). Dodejme ještě, že v poměrové verzi – tedy jako zlomek, ve kterém se jedno z  výše uvedených čísel dělí velikostí tržeb, nesou tyto ukazatele název Contribution Margin (příspěvková marže), resp. Gross Margin (hrubá marže)

Contribution Margin (ten s přímými náklady) má zásadní význam pro analýzy profitability, což je podrobně objasněno ve zmíněném příspěvku. Neméně významný je však pro operativní controlling, a to díky své vnitřní struktuře - zejména, omezíme-li jej pouze na variabilní náklady. Potom totiž obsáhne výhradně komponenty, bezprostředně propojené vzájemnou přímou závislostí (velikost tržeb a velikost variáblů) a zároveň reprezentující ty z parametrů produkčního procesu, jež mohou být předmětem náhlého selhání: prodané množství a prodejní cena produkce, spotřebované množství a nákupní cena produktových vstupů. Jinými slovy: prověřujete-li procento příspěvkové marže v krátkých časových intervalech (měsíce), kdy se nemění produktový mix ani způsob organizace produkce, držíte velmi jednoduchým způsobem pod kontrolou všechny "náhlé průšvihy" v produkci, které vám mohou hrozit. Contribution Margin za jednotlivé produkční oblasti v kombinaci s důslednou kontrolou fixů  za neprodukční oblast (například prostřednictvím útvarových budgetů) představují spolehlivý koncept pro controllingový report, vztažený k právě uplynulému měsíci - alespoň tehdy, pokud v něm nedošlo ke změně produktového mixu nebo způsobu organizace produkce.

Gross Margin je ukazatelem procesním, ukazuje, kolik hodnoty z inkasovaných tržeb zůstává „pod střechou“ odečteme-li kompletní (přímé i nepřímé!) náklady produkčního procesu. Obyčejně bývá nižší než Contribution Margin – prakticky všechny přímé náklady vznikají při produkci, ale všechny produkční náklady nejsou nutně přímé. Gross Margin ukazuje "zda vás produkce uživí", tj. v jaké míře vám umožňují tržní poměry provozovat zvoleným způsobem neprodukční, tj. obslužné procesy -  vývoj, marketing  a další firemní aktivity, tedy pokrýt jejich náklady a ještě realizovat potřebné procento zisku. Má proto větší přesah i směrem k dlouhodobým otázkám (pro ten účel je jeho vynikající vlastností, že není ovlivněn rozhodováním "make or buy", které má podstatný vliv na procento příspěvkové marže - viz podmínka neměnnosti způsobu organizace produkce v předešlém odstavci).

Oba ukazatele, ať už v absolutním, nebo relativním vyjádření, sice nereprezentují komplexní výkon podniku (určitá část spotřeby vždy chybí), mají však zásadní význam pro kontrolu a řízení "firemního motoru". Měly by proto být používány vedle sebe s poněkud odlišnou vypovídací schopností - velmi podobně, jako otáčkoměr a tachometr ve vašem autě.

Příspěvková marže (Contribution Margin), jakkoli užitečná ve výše uvedeném smyslu, je mnohem více otáčkoměrem, než tachometrem. Neřekne vám nic o tom, jak rychle ve skutečnosti jedete, protože vůbec nebere v úvahu aktuální převodový stupeň: i při vysokých otáčkách motoru můžete se zařazenou dvojkou jet docela pomalu. Pokud k tomu nemáte faktický důvod (jakým může být třeba rezerva pro rychlou akceleraci - případ podřazení při předjíždění), je pak palivo spotřebováváno zbytečně. Uhodnete, co může být zbytečně nízkým převodovým stupněm v případě podniku? Jako "rezervu pro možnou akceleraci" přece čas od času držíme nadbytečné kapacity - a právě jejich nepřímé fixní náklady mohou způsobit, že "máte podřazeno". Při stejném procentu příspěvkové marže jako v uplynulém měsíci "jedete k vašim cílům mnohem pomaleji": získaný přírůstek hodnoty, tedy zisk za aktuální období, bude nejspíš mnohem nižší, než minule. Pro nadbytečné kapacity, držené z jiných důvodů, to samozřejmě platí obdobně.

V takovém okamžiku potřebujete tachometr - a hrubá marže poslouží skvěle. Zahrnuje totiž i nepřímé fixy na úrovni motoru (kterým je ve firmě vždy produkční proces) a nízké procento hrubého zisku (nízká rychlost) vám proto vždy položí otázku: není snad problém v bezdůvodném přebytku produkční kapacity, nemáte nízký převodový stupeň, i když nepředjíždíte?  Rychlost, odečtená z tachometru, nedává úplnou jistotu, že k cíli dorazíte v potřebném čase - jsou tu přece i jiné faktory než způsob, kterým využíváte motor. Stejně jako hrubá marže je ukazatelem interním, který se týká pouze práce řidiče s motorem. To však nesnižuje jeho užitečnost - možná právě naopak. Podstatnější výtku představuje  konstatování, že údaj z tachometru nemá přímý vztah k režimu, v jakém se motor právě nachází: převodový stupeň může zamaskovat, že aktuální stav není právě komfortní. Řešení? Samozřejmě - otáčkoměr.

Copak to neznáte? Problémy s profitabilitou se přece s oblibou řeší tlakem na objem produkce, dosažený existující produkční kapacitou (vyrábějme více, ať se dostaneme nad bod zvratu), ale takto lze potřebný efekt z firemního motoru "ždímat" opravdu jen krátce, než ho, (zpravidla nevratně) poškodíme. Je-li zařazen vyšší převodový stupeň, šlápnutím na plyn s příliš nízkými otáčkami  (nízkou příspěvkovou marží) se rychlost nezvýší. To si řidič rychle uvědomí - při pohledu na otáčkoměr.

A pochopí to i jako manažer?

čtvrtek 10. května 2018

Controlling na zámku - a v podzámčí

Ivo Poddaný, přáteli přezdívaný "iPod", má menší tiskárnu na okraji obce s příznačným jménem Podzámčí. Několik docela úspěšných let, naplněných dlouhodobými zakázkami pro korporátní klientelu, mu loni dovolilo podnik významně rozšířit. A pomohly i evropské dotace. Místo tří pronajatých linek má už jen stroje vlastní, a to dokonce čtyři. Pokud by někdo očekával, že takový vývoj přináší samé radosti nebo dokonce, že se iPod právě stal velkotovárníkem se zaručenou doživotní rentou, mýlil by se hluboce. "Naopak,"  - říkají zkušení podnikatelé - "...více strojů, to je více lidí, více zakázek a více starostí. A víc peněz?  Možná, -  když se zadaří..."

Obvyklé prosincové kolečko jednání s nejvýznamnějšími zákazníky žádnou jistotu nepřineslo: "Ano, práci pro vás máme, a bude jí hodně, jenže budete muset trochu slevit z ceny. Koruna je silnější, lidé dražší a naši šéfové tlačí nákup dál na východ. Jsme s vámi opravdu spokojeni a osvědčené dodavatele měnit nechceme, ale dobře víte, že peníze jsou až na prvním místě...", slyší iPod pokaždé stejnou odpověď,  jako z telefonního odpovídače. V Podzámčí to riskli a v kalkulacích snížili marži. A mohli snad jinak? Aspoň, že výroba bude díky tomu vytížená na tři směny - a to se až dosud tak úplně nedařilo.

První kvartál včera doúčtovali a výsledkem není iPod nijak nadšený: naštěstí v černých, ale jen trochu nad nulou... Bude to stačit? Co když se vyskytnou problémy, výpadky, havárie? Nezavázal snad firmu  dlouhodobými kontrakty, které ji dlouhodobě neuživí? Svému účetnímu,  důchodci se sedmdesátkou na krku,  moc naslouchat nechce. Ten chlapík se snad v životě neusmál. A když si teď pro sebe mumlá, že vydělávají málo, stroje se točí naplno, kdoví, co to s nimi udělá, a navíc jsou dotovány z padesáti procent, takže odepisují jen půlku a měli by si ze zisku ještě dělat rezervu, jinak je  v budoucnu nebude jak nahradit, - co jiného to může být, než obvyklá písnička věčného pesimisty?

Ti, kteří Ivoše znají, ho z nadměrné opatrnosti podezírat nebudou. Právě tak ale vědí, že není lehkomyslný. V ulici o dva domy dále bydlí Marek Šlechta, vystudovaný ekonom, který pracuje jako controller pro místní pobočku velké nadnárodní firmy. Kdo jiný než Marek, iPodův spolužák z gymplu, může znát pravdu. Ne jako účetní, důchodce, ale moderně. Tak, jako se na sebe dívají velcí a úspěšní.

Když spolu sedí Poddaný a Šlechta nad účetními výkazy, je to setkání dvou světů, z nichž minimálně jeden -  ten z Podzámčí -  tomu druhému nerozumí: "Co bys nechtěl, tržby vám jdou nahoru a OPEX roste pomaleji! To jsou určitě úspory z rozsahu, koneckonců, co bys čekal, když už loni jste byli za bodem zvratu? A jak jste na tom s EBITem? ... větší než za loňský první kvartál, buď v klidu!" Zmatený iPod se snaží něco namítnout o příliš nízkých odpisech. "Odpisy? Nech je být! Cash is king, odpisy nikoho nezajímají. Akcionáři jsou spokojeni, když roste EBITDA - a ta vám roste fakt královsky."

Obávám se však, že ani controllingová šlechta nemá tak úplně jasno, alespoň pokud jde o podzámčí, vlastně Podzámčí. Poddaný Ivo nemá žádné akcionáře. Má manželku, které slíbil do důchodu chatku u rybníka, a to samozřejmě i s malou zahrádkou. Neví, zda jeho žena za těch deset nebo dvanáct let unese zprávu, že místo oddechu u vody padly úspory na výměnu zničené rotačky. Odešla náhle (rotačka, nikoli manželka), kdo to mohl vědět? Vydělané peníze si v tiskárně většinou vypláceli, bylo to jen tak tak, a za poslední roky, když konjunktura odezněla, už vlastně nebylo co vyplácet. iPod svou naštvanou polovičku sotva uspokojí odvoláním ředitele - žádného k tomu vhodného ve firmě nemá, aspoň pokud nechce vyhodit sebe samotného. A možná, že mu také - v roce 2028, nebo 2030 - někdo řekne, že růst EBITDA, kterým ho Šlechta uklidňoval, byl vlastně způsobený pouhou absencí nájemného - poté, co se stroje staly jejich majetkem, - a že stejně vznikly úspory v OPEXových výdajích. A  EBIT jim vycházel právě jen díky polovičním odpisům...

Quod licet Iovi, non licet bovi - aneb: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi (https://cs.wiktionary.org). Nechci kritizovat svět za to, jakými faktory jsou ovlivňovány nálady na kapitálových trzích, a už vůbec samotný fakt, že hodnota (velké) obchodní společnosti je vnímána především přes aktuální cenu jejích akcií. Je přirozené, že velké firmy musí být řízeny podle toho, jak si představují úspěch potenciální investoři - a v tomto duchu musí vést své účetnictví, pro ten účel formované patřičnými standardy. Efektivita na úrovni zaměstnance nebo stroje zde logicky není prioritou - vychází-li špatně, oprava trvá příliš dlouho, a pokud něco opravdu chybí kapitálovým trhům, pak je to trpělivost. Výroba, trpící nějakým místním neduhem, se "na zámcích" většinou neléčí - místo toho se zavírá  a přesunuje jinam.

Vadí mi něco jiného: síla ekonomiky mnohých států (příkladné Německo nevyjímaje) pramení často z výkonosti  menších, převážně rodinných "podzámeckých" firem. Nedlužíme jim něco?  Třeba intuitivní účetní výsledovku (v podzámčí si tu manažerskou jen tak neposkládají), kde do provozního výsledku budou zahrnuty také kurzové "zisky a ztráty" z provozních faktur? A místo víceméně povinného druhového členění raději hned členění na náklady výrobní a ostatní. To proto,  aby nájmy a odpisy ve výrobě, stejně jako náklady strojní a lidské práce tamtéž, nepřeskakovaly z kategorie "započítáno" do kategorie "nezapočítáno", jak je tomu u výkonové spotřeby. Nebylo by prospěšné zavést povinnost aktualizovat účetní hodnotu výrobního zařízení každý rok - namísto prakticky konstantního odepisování? Menší zde mají výhodu, hravě to zvládnou...

A nakonec: Nemá také přílišná úroveň standardizace pro malé a střední firmy více nevýhod než výhod?  Nezpůsobí snad  ignorování subjektivních faktorů reality (mezi jiným třeba hodnoty goodwillu, zcela zjevně získaného vlastním přičiněním a za vlastní peníze) v účetních výkazech podstatnou ztrátu jejich vypovídací schopnosti - podobně, jako vám o skutečné úrovni gastronomie v té či oné zemi jen málo řekne konzumace hamburgeru v místním McDonald`s? Takové "něco za něco" lze  těžko odůvodnit tam, kde faktické přínosy standardizace (zcela nezbytné pro velké firmy s veřejně obchodovatelným kapitálem) ustupují do pozadí. V těch několika málo případech, kdy to firmy v podzámčí mohou potřebovat, přece není tak těžké připravit standardizované výkazy ad hoc, speciálně pro daný účel...

úterý 10. dubna 2018

O prázdninách ... a péči úřadů

Bylo to v červenci, v kempu kousek nad Splitem. Poprvé u  moře s dětmi, starší necelých sedm, mladší těsně po pátých narozeninách. Dva stany, trochu vybledlý modrý pro chlapy a úplně nový oranžový, holčičí. Pohádku na dobrou noc tak četli oba rodiče, každý ve svém. Dny byly horké, přepečlivý dohled nad ratolestmi vysilující... Několik prvních večerů usínali dospělí společně s dětmi, možná ještě malinko dříve: "Tati, proč už nečteš?"

Plán šestého dne byl jasný: tentokrát to bude jinak. Děti unavené závody v plavání, dospělí espresso doppio po večeři a poté vyhlídka na Desert Rose od Stinga a společnou noc v modrém stanu, jako kdysi na Prachárně. Muž zaklapl pohádkovou knížku. Ještě chvíli čekal, dokud se nepřesvědčil, že kluk spí opravdu tvrdě. Pak ho vzal do náručí a tlumíc kroky, jak jen bylo možné, přenesl jej ke spící sestřičce do oranžového stanu. Žena stejně tiše proklouzla za jeho zády z příbytku ven. "Až doteď to šlo zatraceně dobře...," pomyslel si - a byla to chyba. "Tatíííí,..ty někam jdeš?" ozval se zevnitř stanu tenký hlásek se stínem nevyřčených obav.

"Marku, seš velkej chlap, a chlapi si musí pomáhat. Budeme s maminkou ve stanu vedle a ty tady pohlídáš Moniku, že?" Dětské váhání bylo skoro slyšitelné. "Neboj," dodal pro jistotu, "když se probudíš a bude ti smutno, zavolej na mně a já se ozvu". A to byla druhá chyba. Tu noc - ještě předtím, než oba hluboce zoufalí usnuli - slyšeli otázku "tatííí, jste tam doopravdy?" celkem sedmatřicetkrát. S odstupem dvou nebo tří minut se opakovala pokaždé, když se ti dva k sobě přiblížili - v bláhové naději, že teď už to muselo být naposledy.

Děti vyrostly a pod stan nejezdíme. Jestli mi něco připomíná horkou noc u Splitu, jsou to paradoxně naše úřady. Jsme malá firma, plátce DPH. Za minulý rok jsem jim na otázku "jste tam doopravdy?" odpověděl dokonce šestačtyřicetkrát. IČO, obchodní jméno a stále stejná adresa. V kontrolním hlášení a přehledech o sociálním a zdravotním pojištění každý měsíc, to máme celkem třicet šest stejně vyplněných rubrik. Čtyřikrát v přiznání DPH, jednou ve vyúčtování mezd a po jednom u srážkové a silniční daně. Třikrát (no ano, přílohy) pak v přiznání k dani z příjmů právnických osob. Naštěstí žádný statistický výkaz. Pokaždé ale tatáž adresa, dostupná za několik vteřin přes obchodní rejstřík, a to již pěkných pár let v nezměněné podobě.

Nezlobme se na ně. Úřady jsou jako děti - nemohou být ani chvíli bez jistoty naší přítomnosti. Nejspíš už také zjistily, kdo je živí.