pátek 27. března 2020

Cizí lepší nežli vlastní?

Otázka z mailové korespondence doby těsně předvirové  (zkráceno, upraveno) - myslím, že dostatečně zajímavá pro nás ostatní:

Ekonomická poučka, že cizí zdroje zvyšují ekonomickou efektivitu podnikání, a pojmy jako daňový štít, finanční páka apod. platí, ale ne vždy. Pokud na jedné straně „leží“ peníze na účtu a na druhé straně společnost platí úroky, mám názor, že je výhodnější financování z vlastních zdrojů. Co si o tom myslíte?

Odpověď: Pokud jde pouze o firmu, pak nepochybně platí, že vyšší finanční páka až do jisté úrovně (odhadem 60 - 80 % zadlužení) zvýší % účetního zhodnocení vlastního kapitálu (ROE) - což je základní ukazatel, podle kterého by měla být hodnocena společnost, pokud řekneme, že účelem její existence je vytváření bohatství pro společníky: tento ukazatel funguje podobně jako úrok z vkladu v peněžním ústavu.

Jde jen o o to, jak přistoupit k penězům na běžném účtě (ať už patří společnosti, nebo jde o peníze akcionářů, kterými by mohli navýšit základní jmění) - pokud tam leží bezúčelně (netvoří pojistnou rezervu nebo jen dočasný přebytek např. před velkou investicí), musíme mluvit o obětované příležitosti nejlepšího možného zhodnocení. Nechat si vyplácet pouze úrok z běžného účtu určitě není nejlepší možností, a to i při zvážení relativně nízkého rizika (které vždy ospravedlňuje přiměřeně nižší výnos) - mám teď na mysli třeba čistý výnos z mixu investic do realit, dluhopisů, vybraných komodit v nějakém vyváženém portfoliu. Takovou možností by se asi oceňovalo, kolik vás stojí (kolik obětujete) když peníze použijete pro financování vkladu do vlastní firmy (za předpokladu, že jde o firmu kvalitní). V současných poměrech (které se ale mohou rychle měnit) bych takový náklad (= výnos obětované příležitosti) určitě viděl někde nad 5 % p.a., pravděpodobně i nad 8 % p.a. (jde o to, že nedokáži posoudit riziko vaší firmy, je-li firma spíše rizikovější, výnos ze srovnatelné obětované příležitosti může počítat s vyšší rizikovostí portfolia a může být adekvátně vyšší). 

Na opačné straně, nemá-li vaše firma problém získat bankovní úvěr (a nepředpokládá-li takový problém ani v blízké budoucnosti, s ohledem na potřeby svého rozvoje), jediné co ušetří jsou náklady spojené s takovým úvěrem, s uplatněním daňového štítu - jestli jde o běžnou firmu, neočekával bych dnes více, než 4 % p.a. (čísla platí pro dobu těsně předvirovou, pozn. TN). Většinou tedy není ekonomicky výhodné cizí kapitál potlačovat ve prospěch vlastního.

Pozor: tento pohled může být zpochybněn jenom tehdy, pokud jsou specifické důvody pro držení hotovosti (viz výše), pro nezvyšování zadlužení (strach z podřízení bankám) nebo pro nehledání lepšího zhodnocení (a to i tehdy, když se příslušné osobě společníka prostě nechce, preferuje pohodlí) - nepochybně vznikají specifické hodnoty dalších výnosů (a někdy i nákladů), které už nejde objektivně vyjádřit peněžní částkou a tedy ani účtovat. Proto najdete firmy, které by mohly, ale přesto záměrně nezvyšují své zadlužení nad určitou technickou úroveň - a mohou být úspěšné. Stručně řečeno, musí se ovšem spokojit s nižší  "účetně měřenou" výkonností. Účetně neměřená část (cena pohotové likvidity, nezávislosti nebo získaného pohodlí) jim to zjevně v některých případech dokáže vyvážit.

Chcete-li určité přirovnání, pak asi toto:
Máte-li v autě motor, který prakticky stejně funguje jak s běžným 95 oktanovým benzínem, tak i s dražším benzínem 98, určitě je ve většině případů ekonomicky výhodnější používat levnější palivo. Pokud ale máte v garáží kanystr nebo barel již koupeného prémiového benzínu, pro který nemáte jiné uplatnění, nejspíš se váš pohled změní (právě pro tento jediný případ, na obecném pravidle se nezmění nic).

středa 18. března 2020

Doba povirová

Co tě nezabije, to tě posílí. Pokud přežijeme – a já jsem přesvědčen, že ano –, máme se na co těšit.

Také jste žasli nad rychlostí, s jakou se náš svět dokáže přepnout do scénáře katastrofického filmu? Bez varování, bez vstupenky do multiplexu, kterou byste si nejprve někde museli koupit. A bez možnosti se rozhodnout, jestli takový film vidět chcete. 

Katastrofické filmy doby předvirové jsou další zřejmou obětí koronaviru COVID19. Jsem přesvědčen, že je už nikdy nebudeme nahlížet stejnýma očima. Se stejným: „Hmm, to se podívejme, jak se věci dokážou rychle vyvinout. Zajímavá představa…“ S pytlíkem popcornu na kolenou a jistotou, že hrůza končí, jakmile vyjdete ze sálu.

Že by posílení spočívalo právě v poučení?  Určitě o tom, jak málo stačí, aby náš pravidelný vlak vykolejil. 

O tom, jak moc jsme  závislí na podivném ukazateli s děsivým  názvem smrtnost. Který by - v případě hodnoty o řád větší (a kdo říká, že takový být nemohl?)  - znamenal totální, neřešitelnou zkázu. Útěk lékařů z nemocnic, policistů z ulic a politiků nevím odkud - možná však tuším, kam.

O tom, jak je i nejrychlejší vývoj sofistikovaných řešení příliš pomalý – a o tom, jak se v krajních případech ukážou užitečnými jednoduché kroky – neefektní, nedokonalé, ale kupodivu funkční. Ekonomie v praxi. Snížit riziko, nevycházet, nepotkávat se a když, tak s kusem látky na obličeji. A něco z fyziky navrch: Elementární překážka v proudění kapének zaskočí tam, kde nanotechnologie nestíhají. 

A snad i o tom, jak se dá porada zvládnout přes Skype – copak někomu chybí to únavné poposedávání na židlích v zasedačce? Na rozdíl od večeře s přáteli, u které si nemusíte držet dvoumetrový odstup. 

Přátelé, známí… nejspíš to byli právě oni, kteří vás v nesnázích vybavili vlastnoručně ušitou rouškou. Bez nároku na vděčnost, jen tak potichu vhozenou do vaší poštovní schránky. Nevítaný návštěvník velikosti desetiny mikrometru nás dokázal ještě trochu přiblížit - k sobě navzájem i k pevné zemi. 

Ukončete nástup, dveře se zavírají. Vlak se rozjede co nevidět. 
Příští stanice – doba povirová.

(napsáno pro CAFIN News 1/2020)

pátek 24. ledna 2020

Začněte mluvit jejich jazykem. A už vás mají...

"Můžete nám říci, proč byly náklady překročeny skoro o miliardu?" Tiskový mluvčí ministerstva mírně zbledl. Věděl, že to nebude jednoduché - a už je to tady. "Nepočítalo se s migrací dat.... ehm... a také jsme se rozhodli přejít na jednotnou datovou platformu - a samozřejmě, něco padlo na integrační vrstvu. Ale jsme přesvědčeni, že po nasazení do produkčního prostředí se nám vše vrátí…“ Záchranné lano je tu, pomyslel si. „Návratnost investice máme spočítanou, bude to  za osm let“, pokračoval už  se zřetelnou úlevou, ale také s téměř neznatelným podtónem vítězství v hlase (já osobně bych tedy návratnost osm let v IT za výhru nikdy nepovažoval). 

Vypínám Radiožurnál. Ovládání na volantu, fakt skvělý vynález. Vida, jak mluví tiskový mluvčí. Nejspíš absolvent žurnalistiky. Migrace dat? Datová platforma? Integrační vrstva?  Produkční prostředí? Že by ho ve škole učili srozumitelnosti zrovna takto, těžko uvěřím. Ten člověk jeví zřetelné známky infekce, která už zřejmě prostoupila celým ministerstvem. Zkusím to vysvětlit.

Co znamená výhoda domácího prostředí ví každý, kdo aspoň chvíli závodil v nějaké sportovní disciplíně. Důvěrně známé podmínky, stejné jako při tréninku, stejná šatna a skříňka, žádná překvapení z nepoznaných zvláštností. A možná i přízeň fanoušků, pokud nějací přijdou. Vyjednávání smlouvy, to je vlastně také sport. Má vítěze a poražené. Na nějaké „win-win“ tu, doufám, nevěříte. „Win-win“ má snížit vaši ostražitost, jde o jednu z vítězných taktik zkušených protihráčů. Mají i jiné možnosti. Pokud vás naučí používat jejich jazyk, získají kus výhody domácího prostředí.

Možná si pan mluvčí připadá, že má věci více pod kontrolou, když mluví v odborných termínech. Je tomu spíš naopak. Dodatečná migrace? Někdo nejspíš zapomněl, že se do systému musí nahrát existující data. Integrační vrstva? Pravděpodobně vám dodali nedotažené řešení, bez schopnosti spolupracovat s okolím. „Dobudovat integrační vrstvu" zní o mnoho lépe. Zejména, pokud ji „aplikujete do produkčního prostředí". O odborných termínech se s obyčejnými smrtelníky nediskutuje. Představují obdivované svátosti, kolem kterých lze nanejvýš opatrně našlapovat. Což přijde vhod, máte-li něco nepříjemného sdělit veřejnosti, zároveň však komplikuje možné výhrady, pokud jednáte s dodavatelem. Ten přece nedostal zaplaceno za odborné termíny, kterými se můžete blýsknout, ale za to, že jeho řešení bude fungovat. Není-li tomu tak, vlastními slovy byste nejspíš řekli něco jako: „Nedá se to používat, a chcete-li od nás dohodnuté peníze, hleďte si to co nejdříve opravit.“ Na hřišti soupeře, tedy pokud převezmete jeho slovník, bude vaše stejná námitka vyřčena nanejvýš takto: „Máme nějaký problém s integrační platformou, můžete nám pomoci?“ Cítíte rozdíl? Koupili jste přece platformu, platforma je jistě v pořádku a problém máte vy. Žádné opravování, ale práce navíc. Kdo asi bude platit?

Řada IT firem tuhle techniku mistrně zvládá. Udělají z vás nadšence, zasvětí vás do pojmů, bez kterých se nestanete členy jejich klubu. A nezačnete hrát jejich hru. Nemluvit jejich slovníkem znamená být out, neznalec, amatér. Když se dostali až k tiskovému mluvčímu, jak dokonale asi mají zpracované všechny, na které nutně museli narazit ještě před ním: odpovědné manažery, členy výběrových komisí, specialisty mající v popisu práce převzetí díla. 

⧫⧫⧫

Aztécký náčelník Moctezuma si prohlíží ušmudlané zrcátko, které dostal od Španělů výměnou za masivní zlatou sponu svého pláště: „Něco takového nemá nikdo z našeho kmene. Budou mne obdivovat víc, než kohokoli předtím...“

Iluze za milion. Nebo za miliardu?

úterý 7. ledna 2020

O dvou městech

Globální oteplování tu nemáme odjakživa. V nepříliš vzdálené minulosti se vyskytovala období, dlouhá desítky i stovky let, kdy se naopak globálně ochlazovalo.

V jedné z takových period vyrostla na severu kontinentu, nepříliš daleko od sebe, dvě města. Jejich obyvatelé žili spokojeným životem a protože tomu vždycky tak bylo, dobře věděli, že se zimní období pravidelně střídá s letním. Věděli také, že zimu dokáží přečkat v teple jen tehdy, pokud se v létě předzásobí dřevem, které těžili v blízkých lesích. Než listí ze stromů opadalo, byla kolem městských hradeb pravidelně vybudována ještě jedna hradba, z dřevěných polen. Jak polen během zimy ubývalo, ubývalo i hradeb, alespoň této poslední. S prvními jarními paprsky zmizela pravidelně i poslední polena a města se svými branami mohla opět otevřít světu.

Že je něco jinak, všimli si nejprve ti nejstarší. Jednoduché vysvětlení - jarní slunce náhodou opozdilo - brzy zavrhli, bylo tomu právě naopak: zimy byly tužší a tužší, topilo se více a dřevo ubývalo rychleji. Posledních pár let už byl nedostatek dřeva na konci zimy opravdu citelný. V dalším roce pak dřevo došlo krátce po zimním slunovratu, a to bylo opravdu zlé.

Prokřehlí konšelé se sešli na radnicích obou měst a žádali své starosty o rázný krok: život bez jasného plamene v krbu si po létech blahobytu neuměli představit. Chlad v jejich domovech hrozil rozvraty v rodinách, nemocemi, rebelií. Jednat je třeba okamžitě.

Starosta prvního města byl rozhodný muž; prosadit potřebné kroky mu nečinilo žádné obtíže. Je třeba otevřít městské brány, ve sněhu prošlapat cesty a z lesa přivést další dříví. Pokud jsou všechny dospělé stromy již vykáceny, bude nutno porazit i ty mladší, aby už nikdo zimou netrpěl. Stromů je v lese přece dost.

Starosta v druhém městě rozhodnutí zvažoval. Měl již svá léta a lidé jej čas od času podezírali, že dnešnímu světu už příliš nerozumí. Možná v tom byl i kus pravdy - právě teď však byli rádi, že v jejich čele stojí zkušený a uvážlivý muž.

"Strom v lese je jako tvůj potomek - to co čekáš,  ti poskytne, jen pokud mu dáš čas..."  starosta jakoby slyšel zdáli hlas svého dávno mrtvého otce. Dobře věděl, že po předchozích zimách už v lese další vzrostlé stromy nenajde. A zatnout sekeru do mladého kmínku mu připadalo jako ublížit tomu, kdo jej vychoval. 

"Les nemá dost dřeva a nezachrání nás; musíme se uskrovnit. Spálíme nepotřebný nábytek a na otop nechť poslouží i všechno nadbytečné harampádí tady z radnice. Nebude tolik tepla jako dřív, ale zimu přečkáme. Až země rozmrzne, zasadíme nové stromy, více stromů, aby naši potomci měli dříví dost..."

Divné řešení. Lidé - nejprve skrytě a posléze i zcela otevřeně - hleděli přes hradby, na siluetu sousedního města, nad kterou se vznášely oblaka dýmu z naplno roztopených krbů. "Spalují mosty k budoucnosti", odvracel starosta jejich výtky, "jen počkejte, jak na tom budou příští zimu, když les už vlastně nemají..."

Následující zimu však žádná změna nenastala. Když vanul vítr správným směrem, bylo cítit vůni kouře z krbů sousedního města. "Zatímco my se klepeme zimou a na oheň už přikládáme dřevo z krovů městské zvonice, oni si topí, jako dřív!" křičeli nespokojení konšelé na starostu. A měli pravdu.

Něco se však změnilo. Vítr voněl po ovoci. V sousedním městě už nejezdili pro dřevo; káceli jabloňový sad kousek za hradbami. Dřeva bylo opět dost. U domácího krbu si obyvatelé chválili, jaký blahobyt jimi zvolení zastupitelé dokáží zajistit. 

Sníh však roztál a přišlo jaro - bez květů jabloní. Namísto stínu jen vyprahlá půda. Bez včel, bez ovoce a bez úrody. V městě blahobytu vládla pojednou bída...

Věříte pohádkám? Pokud ano, obě města už zase vzkvétají. V čase bídy přišla pomoc od sousedů, kteří mezitím spálili všechno, co nebylo užitečné. V jejich lesích ale vyrostlo dost dřeva z nové výsadby. S radostí teď zkrášluji své příbytky vyřezávanými truhlami a svátečním nádobím, které dostávají od svých sousedů výměnou za obyčejná dřevěná polena nebo pár košíků jablek. Nepotrvá to však dlouho. Starostu - plenitele vystřídal ve funkci muž, jež umí hospodařit a holiny za městem jsou opět osázeny.

Nevěříte? I pro vás máme patřičný závěr: Hladoví obyvatelé města beze stromů se chopili zbraní. Po létech nestrádání byli v lepší kondici než jejich střídmí sousedé. Ti jako nepotřebné spálili i násady válečných seker. A varování nezaznělo - chyběla zvonice. Město bylo vypleněno, les vykácen a dřevo odvezeno.

A pak, že se uvážlivost vyplácí...

čtvrtek 5. prosince 2019

Majitelé firem, před očima vám mizí miliony!

Téma, kterému se chci dnes věnovat, není na FINBLOGu nové - stačí nahlédnout třeba sem: Opět o odpisech. Pravda je, že problém z odepisováním se mi náhle ukázal v úplně jiné perspektivě - o co že se vlastně jedná?

Je to paradox: Odpis jako vyjádření spotřebované hodnoty stálého aktiva, tedy jeho opotřebení, bude fungovat správně jen tehdy, když při jeho stanovení prokážete nadpřirozenou schopnost vidět do budoucnosti. Má li odpis fungovat, musí být doba odepisování shodná s obdobím, po které bude příslušná položka pro vás ekonomicky využitelná, jinými slovy: kdy dokáže uspokojit vaše (budoucí!) potřeby způsobem, na kterém - ve srovnání s jinými alternativami - nebudete prodělávat. Kdo o tom, ksakru, může dnes něco vědět?

Základní problém nastává, když se skutečná ekonomická použitelnost investice ukáže ve skutečnosti kratší, než jste čekali (takoví IT manažeři o tom jistě ví svoje). Rozdíl, vlastně to, co jste měli odepsat navíc po období zbývající do původně předpokládaného termínu, představuje zůstatkovou hodnotu aktiva, které jako nepoužitelné musí být vyřazeno z majetku - zároveň je to část jeho ceny, kterou jste nepromítli jako náklad do svých kalkulací, aby vám ji platící zákazníci postupně vrátili na účet (a tyto peníze přece potřebujete, abyste nefunkční řešení nahradili novým). Má-li dojít k obnově, musíte přihodit něco ze svého. Do třetice: díky příliš nízkým odpisům (rozprostřeným na více let) jste možná v uplynulých létech vykazovali zisk, který vůbec ziskem nebyl: teď dojde ke zpětné korekci, když hodnota vašeho majetku klesne o vyřazenou položku s nenulovou hodnotou.

Příliš mnoho průšvihů najednou? Asi ano, protože většinou jednáme tak, aby podobná situace vůbec nemohla nastat. Odepisujeme, jak nejrychleji umíme - při výpočtu odpisu použijeme pro ekonomickou použitelnost velmi krátkou lhůtu. Zdánlivě nic špatného: peníze budou rychleji doma, všichni přece musí být spokojeni. Náklady v jednotlivých letech odepisování budou o něco vyšší, peníze se vrátí rychleji a také akcionáři ocení, když snížený zisk dodatečně vylepšíte výrobou na odepsaném zařízení, které určitě ještě nějakou sezónu vydrží.

A jsme u jádra problému: Zisk navíc, o kterém je nyní řeč, je vlastně jen splátkou dluhu. Jak to? Pokud jste zákazníkům účtovali v prvních létech o něco více, než by být mělo, pak při cenách určených trhem jste vlastně jen snížili svoji ziskovou přirážku (tlak konkurence by vám nejspíš nedovolil prodávat dráž jen kvůli tomu, že máte nadstandardně vysoké odpisy). Vyděláno na nové zařízení tedy nemáte proto, že byste vybrali více peněz od svých zákazníků, ale proto, že jste si z tržeb na obnovu odebrali více - na úkor nižšího zisku. A tuhle půjčku byste nyní měli akcionářům vracet - ziskem vyšším, než je obvyklé.

Příležitost tu je: ke svým faktickým účetním nákladům (nyní nezahrnujícím odpisy, protože předmětné dále sloužící aktivum je již odepsáno do nuly) přičtete kromě obvyklé ziskové přirážky ještě něco navíc. Prostor k tomu máte, a to až do výšky standardních odpisů, které jste nyní neuplatnili v nákladech. Trh to umožní, neboť na podobnou úroveň finální ceny se dostane i vaše konkurence - pokud tedy vyrábí na strojích, které účetně odepisuje. Takovou proceduru byste si koneckonců mohli odpustit, pokud by účetní vaše do nuly odepsaná aktiva znovu ocenili (což by ostatně byl "true and fair" obraz jejich aktuálního stavu) a znovu odepisovali. Jak prosté: přecenění odepsaných aktiv (hodnota navíc) vrátí do zisku společnosti  to, co jste si předtím "vypůjčili", a další odepisování zajistí, že si na splátku dluhu skutečně vyděláte. Bohužel, tento postup (tedy svévolné znovuocenění již odepsané položky aktiv) účetní standardy většinou vylučují. Jednou odepsané aktivum se tedy nadále ponechá "ve službě" s účetní hodnotou nula (!!!) a s nulovým odpisem, a pokud obchodníci využijí příležitost počítat standardní marži k fakticky účtovaným nákladům bez odpisů (což jim dá možnost prodávat levněji), nevracíte nic - půjčka zůstane nesplacená už navždy.

Dnes a denně potkávám mnoho podniků, které vyrábějí na odepsaném zařízení s nulovými odpisy. Hodnota (aktuální, časová) takto charakterizovaného výrobního zařízení je vlastně hodnotou dluhu, který by měl být někomu (akcionářům) vrácen. Místo toho se hodnota zařízení zvolna rozpouští v produktech levnějších, než by bylo zdrávo - vždyť se tak dobře prodávají. Desítky, stovky milionů, určitě pár miliard.

Až uvidím bezmocně ležet tající sníh - doufám že tuto zimu nějaký napadne -, nejspíš už víte, na co budu myslet...