čtvrtek 8. listopadu 2018

O matení pronásledovatelů

Lidé, kteří neměli to štěstí, aby se s principy účetnictví seznamovali prakticky od dětství  (sám jsem jeden z nich), se čas od času dostanou do manažerských pozic, kde musí s účetními odborně komunikovat (ano, také mne to potkalo). Kdo by očekával, že do světa účetnictví vede pro manažery široký chodník s červeným kobercem, bude zklamán. Většinou zůstanete potupně stát u omšelých úzkých dveří, kde musíte čekat, zda se vás někdo ujme. 

Sám bych to tak nenazval, ale vždycky mne připadalo, jakoby účetní měli pocit, že jsou námi, obyčejnými smrtelníky, pronásledování. Že prchají se svatým grálem, který bude zneuctěn a nenávratně poškozen prvním dotekem, možná jen pohledem nepatřičné osoby. Že kladení překážek a matení nepřátel patří k jejich základním povinnostem.

Když si představíte několik opravdu základních účetních pojmů, tak, jak je vidí nezasvěcené osoby, nemůže vám uniknout řada podivností, které jen těžko (při účetní preciznosti) mohly vzniknout náhodou. Třeba takový výkaz zisku a ztráty... Copak může být vykázán zisk a ztráta současně? A pokud ano, co by to vlastně znamenalo? Dvojí  hospodářský výsledek? A co je vlastně hospodářský výsledek?

Tuto nezáludnou otázku jsem v nedávné době položil řadě osob, ekonomů i neekonomů a kupodivu jsem jednoduchou a přesnou odpověď vůbec nezaslechl. Možná je problémem už označení "hospodářský", které dnes zůstalo prakticky jen Hospodářským novinám. A výsledek hospodaření mi zase připomíná babičku s dědečkem a jejich hospodářství,  tedy kravku, pět králíků a devět slepic. Výsledek je vždy dynamická veličina, která poukazuje na fakt, že se něco vyvíjelo - rychle, pomalu, k lepšímu nebo k horšímu. Takové cash-flow je podobně dynamická veličina + a český význam bychom nejspíš popsali slovy "tok hotovosti", resp. "výsledek toku hotovosti firmou" (třeba její přírůstek nebo úbytek za období). Jakému toku tedy přísluší výsledek hospodaření? Toku hodnoty?  To je jeden z možných manévrů pronásledovaných - jde o stejně nepřesné vyjádření: hodnota je abstraktní, je jednou z charakteristik, která se musí k něčemu konkrétnímu vztahovat (hodnota ukazatele, hodnota majetku atd.). "Tak co že to proboha," křičím zoufale, " tou vaší firmou teče?"

Jednoduchým a správných odpovědí bude nejspíš více, osobně jsem si oblíbil "tok bohatství". Bohatství (peněžní prostředky nebo jiné položky vašeho majetku), o které přicházíte, pokud je vkládáte do produktu dodávaného zákazníkům. Bohatství, které nabýváte, jakmile vám zákazníci poskytnout za dodané produkty adekvátní protiplnění (peněžní prostředky nebo jiné majetkové položky, zejména pohledávky). Výsledek takových toků bohatství (dovnitř a ven z firmy, podobně jako u cash-flow) je bohatství zadržené ve firmě, tedy přírůstek bohatství firmy - dynamický ukazatel, počítaný třeba za jedno účetní období.

Abych nenudil - jsou tu i jiné matoucí pojmy, kterým se můžeme věnovat někdy příště - třeba "Dlouhodobý majetek" v aktivech české rozvahy (proč do něj nepatří "Dlouhodobé pohledávky", které jsou v téže rozvaze naopak součástí majetku oběžného?), "Nákladová spotřeba" (náklad nemůžete spotřebovávat, spotřebováváte nejrůznější vstupy, stejně jako nespotřebováváte teplotu, ale teplo) nebo "Kurzové zisky a ztráty" (nic jste nevydělali ani neprodělali, jenom opravujete při účtování dokladu špatně odhadnutý kurz cizí měny ke dni platby). A všimli jste si vůbec, co se stalo s odpisy nebo opravnými položkami v české výsledovce? Jejich výše uvedená krycí jména - pronásledovateli již vesměs odhalená - byla k 1.1.2016 nahrazena novou identitou ("Úprava hodnot - trvalá nebo dočasná")...

Pokud se připojíte s dalšími postřehy, budu rád. S matením ze strany pronásledovaných máte nejspíš své vlastní zkušenosti.

středa 24. října 2018

U-turn

Angličtina zná pojem "U-turn" jako označení pro obrat o 180 stupňů. Motorový člun nebo tanečník flamenga zvládnou otočení čelem vzad ve zlomcích sekundy; existují však také obraty pomalé, kdy pohyb k rozhodujícímu bodu a samozřejmě i od něj téměř nevnímáte - tedy alespoň pokud neuplyne dostatečně dlouhá doba.

Přesně před patnácti léty (24.10.2003)  přistál na letišti v Londýně poslední Concorde na lince z New Yorku. Poslední U-turn na začátku ranveje pak tentýž letoun vytočil o měsíc později, kdy vzlétl vůbec naposledy - na cestu do muzea v britském Filtonu.

U-turn, který mám na mysli, se však Concordu týká pouze nepřímo: hraje v něm roli symbolu. Ikonický letoun  poukazuje na půlobrat mnohem zásadnější, který jeho prostřednictvím vykonalo celé lidstvo. Nedochází vám? Vždy znovu mne překvapí, jak málo si symbolickou roli Concordu uvědomujeme. Je to snad jeho oslnivou, možná až magickou krásou, která odvádí naši pozornost k věcem vnějším, daleko od podstaty a obsahu? Že by stříbřitý lesk hliníkové slitiny oslepoval naše přirozené instinkty? Nebo o tom vědět prostě nechceme? Jak jinak si vysvětlit, že jsme se v tichosti smířili s něčím, co jen těžko zdůvodníme našim potomkům: vývoj nesměřuje nutně kupředu a každá nová generace nemusí být nutně pokročilejší,  bohatší nebo také rychlejší. Jakkoli se budete snažit - a může jít o otázku života nebo smrti - z Evropy do Ameriky se už za tři hodiny nedostanete. Letenka, jakou si mohl koupit váš otec nebo babička, už zkrátka není k mání. Ve dvacátém století se délka cesty mezi dvěma kontinenty zkrátila zhruba padesátinásobně - v jednadvacátém se ovšem prodlužuje.

Po pravdě: takových příkladů (zatím?) není mnoho: procesory jsou stále rychlejší, léky účinnější a lidé, kteří je vymýšlejí a prodávají, snad vydělávají více (pouze o těch, kteří je vyrábějí, to nemohu s jistotou tvrdit). To však neznamená, že U-turn nemůže být blízko. Bude-li se životní prostředí zhoršovat stávajícím (všimněte si - stávajícím, nikoli rostoucím)  tempem, můžeme k němu být v mnoha oblastech donuceni.

Podnikoví ekonomové zatím prožívají U-turn v jakési soft variantě: požadavek štíhlého podniku ukončil iluzi dokonalých řešení, plánů, rozpočtů a kalkulací. Ve snaze ušetřit volíme často přibližná řešení, která bychom před třiceti léty nejspíš odmítli jako zastaralá. Také o tom se FINBLOG již zmínil. Dokonce v jednom ze svých prvních příspěvků, v listopadu 2011.

Zvykejme si - může platit, že lépe už bylo. Abychom si rozuměli - nechci šířit poplašné zprávy. Pokud je něco ohroženo skutečně fatálním způsobem, je to naše iluze, že vývoj musí nutně postupovat jen a jen dopředu.

Napsáno černé na bílém to ostatně vypadá jako bezbřehá naivita.

pátek 31. srpna 2018

Zubaři a hospodští už mají jasno. Na rozdíl od zdravotních pojišťoven.

Čas od času dostanete zdarma lekci, kterou byste jen těžko očekávali. Jednu takovou nabídl  pořad Českého rozhlasu Plus Alter Eko 11.4.2018, kde zpovídal profesor Richard Hindls  špičkového stomatologa Radka Mounajjeda, zakladatele zubní kliniky D.C.M.. Seděl jsem tou dobou v autě, cílem mé cesty  byla konference výrobních ředitelů, kde jsem měl vystoupit s příspěvkem na téma vytěžování kapacit. A pan doktor vysvětloval, proč si nerozumí se zdravotními pojišťovnami:

"...dřív stačilo opravdu obyčejné křeslo, pár nástrojů, …, pár řekněme desítek tisíc a mohl jste mít vybavenou zubní ordinaci. Dneska zubní ordinace znamená, když ji chcete vybavit mikroskopem, dát tam do toho nějaký vymoženosti, tak to máte tři miliony. A já když otevřu ordinaci na nějaký vesnici, kde prostě mě přijde za den dvacet lidí, který ještě k tomu jenom chtěj na pojišťovnu, to znamená udělám obrat čtyři tisíce korun nebo pět tisíc korun, tak ta ordinace samozřejmě musí zkrachovat. A to, že mít ordinaci a dojíždět tam dvakrát týdně a ta ordinace stojí, neprodukuje, nemáme na obnovu toho vybavení, tak je to utopie, tak proto se to bude stahovat do větších měst, to je prostě ekonomická (realita). Já vím, že když jsme se rozhodli, že budeme investovat do drahejch vybavení, to znamená 3D tiskárny, skenery různý, sofistikovaný výrobní procesy v laboratoři, kterou máme, tak věděli jsme, že musíme denně ordinovat dvanáct hodin, de facto v dvousměnným provozu, střídají se lékaři na těch křeslech, abych je amortizoval, to vybavení a abych je mohl rychle obnovit a jít s tou dobou..."

Komu čest, tomu čest, pane doktore - máte jasno. A výrobní ředitelé by tomu nejspíš perfektně rozuměli - jak rád bych vám svůj prostor na konferenci přenechal. Nevyužitá kapacita žádného podnikatele neuživí, v konečném důsledku mu zabrání jít s dobou, držet krok s konkurencí, a pravděpodobně jej přivede ke krachu... Problém znásobený u zubařů (a obdobně také na mnoha jiných místech) tím, že cena kapacitní jednotky  (minuty nebo hodiny),  ať už spotřebované, nebo ztracené na pracovišti (zubařském křesle), musí vždy absorbovat náklady všech přístrojů v ordinaci - křeslo je úzkým místem, definujícím výkonovou kapacitu ordinace, pro nikoho než osobu na něm sedící její vybavení totiž nemůžete použít.  Pokud je kapacitní jednotka nevyužitá, nulový výnos znamená čistou ztrátu, protože většina zařízení morálně zastarává a ztrácí hodnotu stejně rychle, ať už jsou využívána, nebo ne. Ordinace dává ekonomický smysl jen při maximálním vytížení, nebo ještě lépe, když máte tolik zákazníků, že můžete obsazovat souběžně křesel několik, každé s omezeným vybavením pro určité specializované zákroky - hodina nebo minuta pak vychází určitě levněji, než při plném rozsahu vybavení. To může fungovat jen tehdy, pokud je dostatečná poptávka - určitě ne na malých vesnicích, kam jsou zubaři zdravotními pojišťovnami a obcemi lákáni prostřednictvím nejrůznějších prémií a benefitů. Peníze daňových poplatníků jsou přitom zjevně vynakládány na to, aby systém fungoval s opravdu mizernou efektivitou.

Kritika bez návrhu řešení? Chyba lávky - ve jménu efektivity nemůžete ordinace přibližovat pacientům, ale naopak, pacienty ordinacím. Jak? Třeba autobusem, který je zdarma, přesněji na náklad pojišťovny (určitě neprodělá), přiveze na kliniku ve městě.

Pojišťovny se ještě neprobraly - zatímco hospodský v Dolní Horní na to přišel už před šesti lety (viz téma FINBLOGu z 16. června 2012)!

pátek 20. července 2018

Po dovolené

 „Tak zase příští rok…“ 

Obvyklá melancholická nálada si na mne počkala kousek před Lincem. Šedá linie vozovky byla najednou přímá a nudná a typické panoráma alpských vesniček připomínaly  jen siluety horských hřebenů ve zpětném zrcátku. Zbytek osádky auta už nenadálé monotónnosti podlehl a oddával se spokojenému spánku. Mít ve volkswagenu autonomní řízení, spal bych také. Snad za pár let, pomyslel jsem si. A za pár dovolených.

Automatičnost přesvědčení, že po jedné dovolené přijde zase další, nikoho neudivuje. A možná proto věnujeme jen málo pozornosti jejímu skutečnému účelu. Den dovolené, strávený bez účelu, je přitom ztrátou mnohem citelnější, než podobně promrhaný den v práci – vždyť pracovních dní je do roka násobně víc.

Nebojte se, trápit otázkou, jakýže účel by měla mít dovolená, vás dnes nehodlám. Koneckonců,   osobní preference jsou vždy soukromou záležitostí. Představa promrhané dovolené, nevyužité příležitosti, mne zavádí k jiným tématům – popravdě, k tématům mnohem vážnějším.

Pracoval jsem před léty v podniku, který vyráběl spotřební zboží s docela úspěšnou vlastní značkou. Dočasné těžkosti s prodejem nás přivedly k pohodlnému řešení – vyrábět pro cizí, jednoduché produkty, velké objemy. Pohoda, skoro jako dovolená. Za jakým účelem, tenkrát nikdo nepřemýšlel. Po dvou létech to došlo alespoň těm osvícenějším: tlak na ceny, neustálé porovnávání s konkurenčními dodavateli (některé jsme sami zaškolovali), náklady ořezané na kost - past, slepá ulička, ze které se sotva kdy vrátíte k vlastním produktům. Stali jsme se  montovnou. Čas, který jsme měli využít tak, abychom se ve vhodnou chvíli dokázali odrazit ode dna, byl nenávratně ztracen.

Avšak i levný zdroj manuální práce, který naše ekonomika doposud čerpala, je již nejspíš  u samého dna – a také nenávratně. Montovny, nejen ta výše zmíněná, pomalu končí. Dovolená, charakterizovaná lacinou konkurenceschopností, trvala bezmála třicet let. Splnila svůj účel? Třicet let je dost na to, nalézt si vlastní, unikátní a nenahraditelnou pozici na trhu. Třeba v menším objemu, ale s vyšší marží. Zaplatit lidem, kolik si zaslouží. Rozhlédněte se kolem: vidíte něco takového?

A do třetice: když se svět naučil řešit problémy růstu divokým zaléváním zaplevelených záhonů, kterému se říká kvantitativní uvolňování, dostali jsme pár let dovolené všichni ještě jednou. Přebytek peněz v ekonomice vytváří příjemné pohodlí dnešních dní. Zatím jsem nepotkal člověka, který by tvrdil, že potrvá věčně. Prozíraví vytváří rezervy. A co my ostatní? Budeme mít ještě nějakou další šanci - potom?

Doufám, že si letošní, určitě zaslouženou dovolenou užíváte. Ze srdce vám ji přeji.

(Psáno pro CAFIN News, červenec 2018)

sobota 19. května 2018

Krycí příspěvek a hrubý zisk jsou otáčkoměrem a tachometrem při řízení produkce

V příspěvku "Ekonomický striptýz podniku" z března 2017 jsme se poprvé zaměřili na dva rozdílové ukazatele, vypovídající o firemní výkonnosti:
(1) Contribution Profit (příspěvkový zisk nebo krycí příspěvek), vznikající odečtením přímých nákladů od podnikových tržeb, a
(2) Gross Profit (hrubý zisk), vznikající odečtením produkčních nákladů od podnikových tržeb.

Přímými náklady rozumíme náklady přímo propojené s realizací konkrétních požadavků zákazníka nebo zákazníkům určeného standardizovaného produktu (spotřeba materiálu pro výrobek nebo jeho balení je nákladem přímým, mzda plánovače nebo nájem za budovu ovšem nikoli). Přímé náklady mohou být vedle převládajících variáblů občas fixní povahy - příkladem jsou náklady vynaložené na vývoj nebo marketing konkrétního produktu. Pro některé účely je ovšem výhodnější počítat Contribution Profit pouze z tržeb a variáblů. Produkčními náklady (jsme-li výrobci, můžeme mluvit o výrobních nákladech) se míní náklady, spotřebované v přímé příčinné vazbě k procesu, jehož výsledkem je produkt určený k prodeji  - pro tyto náklady se vžila anglická zkratka COGS, „Cost Of Goods Sold“.    Mohou mít fixní, variabilní, přímou i nepřímou povahu. U obchodníků jde v rozhodující míře o náklady na nákup zboží, proto jsou téměř všechny jejich produkční náklady - na rozdíl od výrobců - přímé a variabilní (hlavní skupina produkčních fixů výrobců, tedy náklady na stroje a jejich infrastrukturu, je u obchodníků zastoupena minimálně). Dodejme ještě, že v poměrové verzi – tedy jako zlomek, ve kterém se jedno z  výše uvedených čísel dělí velikostí tržeb, nesou tyto ukazatele název Contribution Margin (příspěvková marže), resp. Gross Margin (hrubá marže)

Contribution Margin (ten s přímými náklady) má zásadní význam pro analýzy profitability, což je podrobně objasněno ve zmíněném příspěvku. Neméně významný je však pro operativní controlling, a to díky své vnitřní struktuře - zejména, omezíme-li jej pouze na variabilní náklady. Potom totiž obsáhne výhradně komponenty, bezprostředně propojené vzájemnou přímou závislostí (velikost tržeb a velikost variáblů) a zároveň reprezentující ty z parametrů produkčního procesu, jež mohou být předmětem náhlého selhání: prodané množství a prodejní cena produkce, spotřebované množství a nákupní cena produktových vstupů. Jinými slovy: prověřujete-li procento příspěvkové marže v krátkých časových intervalech (měsíce), kdy se nemění produktový mix ani způsob organizace produkce, držíte velmi jednoduchým způsobem pod kontrolou všechny "náhlé průšvihy" v produkci, které vám mohou hrozit. Contribution Margin za jednotlivé produkční oblasti v kombinaci s důslednou kontrolou fixů  za neprodukční oblast (například prostřednictvím útvarových budgetů) představují spolehlivý koncept pro controllingový report, vztažený k právě uplynulému měsíci - alespoň tehdy, pokud v něm nedošlo ke změně produktového mixu nebo způsobu organizace produkce.

Gross Margin je ukazatelem procesním, ukazuje, kolik hodnoty z inkasovaných tržeb zůstává „pod střechou“ odečteme-li kompletní (přímé i nepřímé!) náklady produkčního procesu. Obyčejně bývá nižší než Contribution Margin – prakticky všechny přímé náklady vznikají při produkci, ale všechny produkční náklady nejsou nutně přímé. Gross Margin ukazuje "zda vás produkce uživí", tj. v jaké míře vám umožňují tržní poměry provozovat zvoleným způsobem neprodukční, tj. obslužné procesy -  vývoj, marketing  a další firemní aktivity, tedy pokrýt jejich náklady a ještě realizovat potřebné procento zisku. Má proto větší přesah i směrem k dlouhodobým otázkám (pro ten účel je jeho vynikající vlastností, že není ovlivněn rozhodováním "make or buy", které má podstatný vliv na procento příspěvkové marže - viz podmínka neměnnosti způsobu organizace produkce v předešlém odstavci).

Oba ukazatele, ať už v absolutním, nebo relativním vyjádření, sice nereprezentují komplexní výkon podniku (určitá část spotřeby vždy chybí), mají však zásadní význam pro kontrolu a řízení "firemního motoru". Měly by proto být používány vedle sebe s poněkud odlišnou vypovídací schopností - velmi podobně, jako otáčkoměr a tachometr ve vašem autě.

Příspěvková marže (Contribution Margin), jakkoli užitečná ve výše uvedeném smyslu, je mnohem více otáčkoměrem, než tachometrem. Neřekne vám nic o tom, jak rychle ve skutečnosti jedete, protože vůbec nebere v úvahu aktuální převodový stupeň: i při vysokých otáčkách motoru můžete se zařazenou dvojkou jet docela pomalu. Pokud k tomu nemáte faktický důvod (jakým může být třeba rezerva pro rychlou akceleraci - případ podřazení při předjíždění), je pak palivo spotřebováváno zbytečně. Uhodnete, co může být zbytečně nízkým převodovým stupněm v případě podniku? Jako "rezervu pro možnou akceleraci" přece čas od času držíme nadbytečné kapacity - a právě jejich nepřímé fixní náklady mohou způsobit, že "máte podřazeno". Při stejném procentu příspěvkové marže jako v uplynulém měsíci "jedete k vašim cílům mnohem pomaleji": získaný přírůstek hodnoty, tedy zisk za aktuální období, bude nejspíš mnohem nižší, než minule. Pro nadbytečné kapacity, držené z jiných důvodů, to samozřejmě platí obdobně.

V takovém okamžiku potřebujete tachometr - a hrubá marže poslouží skvěle. Zahrnuje totiž i nepřímé fixy na úrovni motoru (kterým je ve firmě vždy produkční proces) a nízké procento hrubého zisku (nízká rychlost) vám proto vždy položí otázku: není snad problém v bezdůvodném přebytku produkční kapacity, nemáte nízký převodový stupeň, i když nepředjíždíte?  Rychlost, odečtená z tachometru, nedává úplnou jistotu, že k cíli dorazíte v potřebném čase - jsou tu přece i jiné faktory než způsob, kterým využíváte motor. Stejně jako hrubá marže je ukazatelem interním, který se týká pouze práce řidiče s motorem. To však nesnižuje jeho užitečnost - možná právě naopak. Podstatnější výtku představuje  konstatování, že údaj z tachometru nemá přímý vztah k režimu, v jakém se motor právě nachází: převodový stupeň může zamaskovat, že aktuální stav není právě komfortní. Řešení? Samozřejmě - otáčkoměr.

Copak to neznáte? Problémy s profitabilitou se přece s oblibou řeší tlakem na objem produkce, dosažený existující produkční kapacitou (vyrábějme více, ať se dostaneme nad bod zvratu), ale takto lze potřebný efekt z firemního motoru "ždímat" opravdu jen krátce, než ho, (zpravidla nevratně) poškodíme. Je-li zařazen vyšší převodový stupeň, šlápnutím na plyn s příliš nízkými otáčkami  (nízkou příspěvkovou marží) se rychlost nezvýší. To si řidič rychle uvědomí - při pohledu na otáčkoměr.

A pochopí to i jako manažer?