Do lodi teče ...a nikomu to nevadí?

Můj oblíbený 250 g T-bone steak se dal koncem roku 2021 pořídit za 400 Kč. Kolik ale zaplatím za silvestrovský T-bone v roce 2024?

Stačí-li vám zaokrouhlená čísla, meziroční míra inflace ke konci roku 2022 může činit ca. 20 %. Optimisté předpokládají v dalších létech pokles, řekněme na 10 % za rok 2023 a 5 % za rok 2024. 

Zaplatím tedy 400+20 % (=80)+10 %(=40)+5 %(=20)=540 ?   

Ne tak úplně, správně vychází 554 = 400+80(=20 % z 400)+48(=10% z 480)+26(=5% z 528). Rozdíl, způsobený nutností indexovat složeně, vám možná nepřipadá výrazný - je to však především proto, že v dalších létech nejsou příslušné indexy nijak vysoké. 

Nechci tu mluvit o "černých labutích" (pozor na správný výklad dnes moderního pojmu, pochází od Nasima Taleba: - jde o silně nepravděpodobné události se zásadním dopadem). V případech, jakými může být třeba velmi tuhá zima roku 2024 nebo útok spekulantů na českou korunu (všimli jste si, jaký je o ni zájem - proč asi?), hovoříme o událostech docela pravděpodobných. Pesimistický scénář, který tedy silně nepravděpodobný není, může meziroční míry inflace odhadovat třeba takto: 15 % v roce 2023 (očekává se mimořádně tuhá zima), 20 % v roce 2024 (předchozí + spekulanti se zbavují koruny). Steak o silvestrovské noci 2024  to  zdraží  o  66 %  na  celkem  662 korun  (v optimistickém  scénáři to  bylo 38,5 % - ani to není málo).

Proč tak dlouhý úvod? Nějak jsme si odvykli pojmenovávat věci pravými jmény. Žijeme v létech silné inflace, která nemusí mít v České republice daleko k hyperinflaci. Ta bývá většinově definována jako 100 % cenový nárůst za 3 roky, v pesimistickém scénáři jsme tedy na dvou třetinách.

Prudké změny cenové úrovně přináší těžkosti nejen domácnostem, ale také účetnictví, založenému na historických zápisech a historických cenách. V první polovině minulého století, v éře turbulencí, krizí a válek (doufejme, že se historie neopakuje), bylo vyvinuto nemalé úsilí, aby vzniklo tzv. inflační účetnictví, poskytující finanční výkazy nezkreslené podstatně změnou hodnoty peněžní jednotky. I v rámci IFRS existuje již desítky let standard IAS 29 „Vykazování v hyperinflačních ekonomikách“ - pro šedou zónu mezi hyperinflací a inflací nepodstatnou však zřejmě nejsou žádná opatření nutná. Trochu jiný názor - že by vycházející z praktické zkušenosti? - mají tam, kde silná inflace existovala v nedávné minulosti. V roce 2015 přišel Argentinský normotvůrce společně s podporou skupiny dalších latinskoamerických normotvůrců („Group of Latin American Standart Setters“) s návrhem k IASB, ve kterém pro účely aplikace standardu IAS 29 navrhoval snížení kumulované míry inflace v posledních 3 letech ze 100 % na 26 %. Zda a kdy se dočkáme nějaké odezvy, je nejisté.

V českém prostředí jsou dopady inflačních efektů na rozhodování podnikových manažerů ještě závažnější, než v nejvyspělejších zemích Evropy. Je tomu tak proto, že průmyslové podniky pracují většinou s konceptem "nízká marže/vysoká obrátka" (opět pozor - nemusí jít o podřadné "provozování montoven", jak pochopí každý, kdo si vybaví první patro DuPontova rozkladu). I ten umožňuje silně vydělávat, ale obecně bude citlivější na jakékoli změny vnějšího prostředí.

Příklad: první čtyři měsíce roku prodáváte s čistou marží 5%, poté se zvýší ceny vstupů o 20%, což dokážete plně promítnout do prodejních cen až v posledních čtyřech měsících roku - vaše marže se potom vrátí na potřebných 5 %. Co se děje mezi tím - od května do srpna? Nakupujete o 20% dráž, ale prodejní ceny se vám daří zvyšovat postupně, řekněme, že jejich průměrné navýšení v tomto období bude nějakých 10 % - to ale pro váš podnik (pokud nejde o Teslu, Apple nebo  Shell) znamená pětiprocentní ztrátu po celou třetinu roku - z původního ročního zisku si tedy uchováte jen třetinu (!).

Bylo by určitě dobré, kdyby čeští normotvůrci nebyli jako obvykle v závěsu těch evropských, ale přišli s nějakým opatřením dříve - alespoň na úrovni metodického pokynu. Popravdě: nespoléhal bych na to. Pomocnou ruku raději nehledejte jinde, než pár centimetrů od vašeho ramene.

Několik stručných doporučení na konec (podrobné se do příspěvku opravdu nevejdou):

1. Nepodceňujte inflační a měnové doložky ve smlouvách - mohou vás chránit, stejně jako (jsou-li špatně nastaveny) držet zbytečně dlouho "pod hladinou"!
2. Podrobně stanovte pravidla a postupy pro prosazení změny prodejních cen a omezte rizika, která hrozí z prodlevy zejména u významných zákazníků!
3. Pracujte s manažerskými odpisy, počítajícími s cenou budoucí náhrady stálých aktiv. Právě neaktualizované odpisy v sobě kumulují chyby, vyplývající ze znehodnocování peněz za mnoho posledních let dohromady!
4. Snažte se správně manažersky ocenit všechna, tedy i nehmotná aktiva. Často jde o položky v účetnictví ztracené v provozních výdajích, to však nic nemění na potřebě jejich obnovy, až morálně zastarají - co vaši zaměstnanci vymysleli, budou muset za pár let vymyslet znovu, jenom už to přijde dráž!
5. Zahrňte do manažerských odpisů i „současné náklady z budoucích výdajů“ (například pro generální opravy, upgrade SW apod.).
6. Pokud to zvládnete (přechod od průměrných cen nebo FIFO není bez rizik), oceňujte zásoby pevnými cenami a přeceňujte v návaznosti na očekávaný růst jejich ceny.

A samozřejmě - nezapomeňte si užívat 3D reality nového trilleru s názvem "Rok 2023". 

Držím palce - nám všem.

Analytické účty nákladů - čas na změnu?

Pro controllery je tu neobyčejná šance: využít ve svůj prospěch něco, oč vlastně nikdo nejeví zájem. Zeptáte-li se totiž účetních na to, komu slouží analytické účty nákladů, zpravidla odpoví: „to si tak nastavilo vedení a my s tím nemůžeme nic dělat…“. Ptáte-li se manažerů, většinou uslyšíte „…to zavedla účtárna, určitě je to kvůli auditu nebo daním.“ A k čemu by mohlo být dobré měnit analytiky controllerům? Právě v tom je jádro problému i možná příčina příští revoluce. 

Controlleři se dnes  topí v problémech se dvěma základními, těžko opominutelnými nástroji, uplatňovanými na režijní náklady: jde o kalkulace a rozpočty. Rozpočtové řízení, tedy sledování rozpočtových limitů „zastropované spotřeby útvarů na období“, přitom nabylo na nebývalé důležitosti právě nyní, v čase prudkého kolísání cen vstupů. Rozpočtový limit je tykadlem, které jako první signalizuje budoucí překážku: tou není první jednorázová výchylka spotřeby, ale teprve  trvalé překročení určitého rozpočtového stropu – bylo-li řádně zanalyzováno po stránce své příčiny.  Proběhne-li příslušná diskuse mezi controllerem a kvalifikovaným správcem rozpočtu (vedoucím útvaru) v rámci každoměsíčního vyhodnocení rozpočtového čerpání, nemusíte odkládat reakci až na potvrzení trendu v dalších měsících. A jak je tomu u kalkulací? Tady jsou problémy se správným přiřazením režií (především těch nepřímých) spíše evergreenem . V obou těchto případech ovšem narážíme na zásadní společný problém – nedostatek času.

Využít analytické účty režijních nákladů k úspoře času při rozpočtování a kalkulacích se tedy nabízí. Jak to udělat, mi běží hlavou už roky. Členit režijní položky spíše účelově (ve prospěch čeho, k čemu jsou spotřebovány a také na čem jejich spotřeba závisí), třeba takto (ukázáno na příkladu):

Původní členění:
501 310 Pomocný výrobní materiál

501 320 Mazadla, oleje
501 330 Úklidové prostředky
501 340 Kancelářské potřeby
501 350 OOP – ochranné pomůcky

atd.

Navrhované členění:

501 311 Materiál pro práci (spotřebovaný podle hodin práce)
        Zahrnuje část pomocného materiálu, mazadel, olejů, rukavice z OOP apod.
501 321 Materiál pro požadavek/dávku (spotřebovaný podle počtu dávek)
        Zahrnuje část pomocného materiálu, odváděcí lístky z kancel. potřeb apod.
501 331 Materiál pro stroje (spotřebovaný podle počtu aktivních strojů)
        Zahrnuje část pomocného materiálu, mazadel, olejů  apod.
501 341 Materiál pro lidi (spotřebovaný podle počtu pracovníků)
        Zahrnuje část úklidových prostředků, kancel. potřeb, montérky z OOP apod.
501 351 Materiál pro objekt (spotřebovaný podle výměry přidělené plochy)
        Zahrnuje část mazadel, olejů, úklidových prostředků, apod.

atd.

Prakticky stejná logika (se stejnými analytickými koncovkami) by pak mohla platit i na účtech 518, resp. 511. 

Výhody? 

1. Při nastavování rozpočtových limitů útvarům jde především o podstatnou úsporu času: můžete navyšovat nebo snižovat strop z minulého období podle faktického vývoje „táhnoucí položky“ (cost-driveru, chcete-li): počtu plánovaných hodin, požadavků/dávek, strojů, pracovníků, podle výměry přidělené plochy objektu apod. Odpadne většina sporů, zda je nebo není důvod limit navýšit a praktický přepočet může proběhnout víceméně automatizovaně. 
2. V kalkulacích pak směřujete mílovými kroky k ocenění typu ABC (Activity-Based Costing): materiál pro práci promítnete dle skutečné spotřeby do hodinové sazby práce, materiál pro lidi  (vedle osobních nákladů) do ročních nákladů na jeden pracovní úvazek a podobně.

(Poprvé publikováno v rozšířené verzi v CAFIN News 2022/3)

Pět otázek, které prověří správnost vaší kalkulace

Existuje mnoho typů otázek. Některé otázky si můžete klást jen proto, že vás baví hledat odpověď („Proč mne mají všichni tak rádi?“), některé otázky provokují k akci („Neměl bych jí/jemu zavolat?“) a pak jsou tu bohužel také otázky zneklidňující („Není na čase přestat s …?“). 

Následující otázky, pevně věřím, spojují všechny popsané motivy v obráceném pořadí: nejprve vyvolají neklid a potom, jak doufám, povedou k akci, která vás bude bavit. Aspoň tehdy, jste-li controlleři tělem i duší.

První otázka: Jste si jisti, že alespoň přibližně odhadnete dopad na hospodářský výsledek, pokud dosáhnete plánovaných tržeb, ale při naprosto jiném zastoupení jednotlivých typů zakázek? (Podotázka: Jaký bude váš výsledek, pokud zcela převládnou ty, které považujete za obchodně problematické?)

Druhá otázka: Dokážete odhadnout, kolik celkově proděláte na zakázkách s původní nezměněnou cenou, pokud se zvýší cena vstupů?

Třetí otázka: Máte jednoznačně stanovenu hranici, kdy další doplňkové požadavky stálého zákazníka - bez možnosti navýšit cenu - učiní příslušný obchodní vztah ztrátovým?

Čtvrtá otázka: Jste si jisti, že neproděláte, pokud část vaší zakázky zadáte subdodavateli? (Podotázka: A víte, o jakou část vlastních režií si říci, pokud sami subdodávku pro někoho druhého realizujete?)

Pátá otázka: Umíte do kalkulací ve správné výši promítnout problémové účetní položky typu (1) neprodané kapacity, (2) rezerv na vnímaná rizika, (3) odpisů, (4) úroků nebo (5) znalostí („kompetencí“), získaných na vlastní účet?

K této páté otázce mi dovolte připomenout, že pro uvedené případy existuje jediné společné řešení: vedení manažerského účetnictví s „mírně odlišnou“ klasifikací účetních dopadů u výše zmíněných položek (a možná i některých dalších, v každém případě však jen těch, které mají významný vliv). Celkové rozdíly v hospodářském výsledku z finančního a manažerského účetnictví (v dlouhém časovém horizontu se oba ukazatele musí blížit jeden druhému) jsou přitom jednoduše dokumentovatelné a rozhodně neposkytují prostor k jakýmkoli manipulacím. Technicky jde ostatně  o velmi podobný postup (podstatou i rozsahem – srovnej výše uvedené případy 1 až 5), který každý rok používáme v daňovém přiznání, k dokumentaci rozdílu mezi výsledkem hospodaření a daňovým základem.

Co říci závěrem? Chyby v kalkulacích jsou chyby alokační: konkrétní položka někde chybí, ale někde zároveň (při správném celkovém součtu) nutně přebývá. Zákazník – vyhodnocující vaši nabídku ve srovnání s nabídkami konkurenčními – dokáže bohužel příslušný rozdíl identifikovat velmi rychle: váš „undercosted“ produkt je pro něj vždy vítaným soustem. V této hře s asymetrickými pravidly („overcosted“ produkt, na jehož prodeji byste se zhojili, prohrává výběrová řízení automaticky - svou vyšší cenou) nemůžete vyhrát. Rada na konec: přestaňte ji hrát. 

(Více k jednotlivým otázkám ve stejnojmenném článku, který vyšel v CAFIN News 2/2022)

Když vládne ideologie

Často jsem dotazován, co by si měl člověk přečíst, aby správně porozuměl některému z aktuálních problémů. Bohudíky, většina takových dotazů se až donedávna týkala controllingu.

Už to neplatí. Jsme přirozeně zneklidněni tím, kam směřuje lidstvo, co se děje se světem nebo speciálně se západní civilizací. Představa vozíku horské dráhy, který minimální zbývající rychlostí dosáhl nejvyššího bodu s krásným výhledem a právě se rozjíždí zběsilým tempem dolů, lze zřejmě jen těžko vyhnat z hlavy. Je však vůbec správné o to usilovat?

Mladá žena v centru Pekingu, podle více než dobře padnoucího outfitu zaměstnaná u některého z místních finančních nebo technologických gigantů, má jasno. „Věříme, že strana příjme správná rozhodnutí“, odpověděla reportérům televizního zpravodajství na dotaz, jak vnímá probíhající XX. sjezd Komunistické strany Číny – v kontextu aktuálních problémů, mimo jiných zpomalujícího se hospodářského růstu a přetrvávajících anticovidových opatření. 

Z dětství si podobné věty – v tehdejším českém kontextu – ještě pamatuji. „Strana vybere správnou cestu“, znělo kolem mnohokrát. „Vida, jak daleko jsme se té době vzdálili! Lidé v Číně mají možná rychlejší vlaky, ale ve svobodě a demokracii za námi zaostávají…“, pomyslel jsem si na chvíli. Ať už šlo u mladé Číňanky o upřímné přesvědčení, nebo o naučenou frázi (i my jsme slýchali obojí), demokratickou výsadu nenechat se pasivně vláčet důsledky cizích rozhodnutí bych za rychlovlak do Brna nebo Ostravy určitě nevyměnil.

Co bych však já, dotázán takto na ulici, vlastně mohl odpovědět? Copak jsem byl jakkoli zapojen do rozhodování o energetickém mixu, fungování organizace Frontex nebo zákazu naftových motorů? Zajímalo snad někoho moje stanovisko? (Není nikterak extremistické, ale v každém případě je  od výsledného rozhodnutí dost odlišné). Moje možnosti se v tomto – pohledem dosažitelného výsledku - od možností obyvatel Pekingu příliš neliší. Stejně jako oni musím věřit, že ve Štrasburku nebo Bruselu (kde obdoba stranického sjezdu probíhá nikoli periodicky, ale vlastně kontinuálně) rozhodli správně. Mnou volených 21 z celkem 705 europoslanců ( a 0 z 10 000 lobbistů, neplatím si totiž žádného), resp. 1 z 27 premiérů na tom těžko dokážou něco změnit, i kdyby mé názory do puntíku sdíleli. Ponechám na vašem úsudku, zda a kam až lze demokracii ředit, ale o účinnosti téměř homeopatických koncentrací si ani v tomto případě nedělám iluze.

Vezměme to z praktičtější stránky: Řídit poradu pěti lidí je efektivní, dvanácti možná ještě zvládnutelné, ale dvacet rozdílných názorů v jedné místnosti vyústí v rozumný kompromis jen výjimečně. Taktiku vyhrotit stanoviska a pomocí vhodných nálepek (kdo nejde s námi, jde proti nám) prosadit jen jeden „správný“ hlas nevymysleli ani čeští, ani čínští komunisté. Jsem ochoten připustit, že za jistých okolností může být i nevyhnutelná, chceme-li vůbec nějak kolektivně reagovat. Vracím se však k úvodní otázce: Máme si nepříjemná tušení vyhánět z hlavy? Neměli bychom - v čase vlády ideologií – přestat říkat „Věřím, že…“ a  být naopak o to více ostražití?

Nevím například, k čemu nás může dovést ideologie, zaměřená proti jaderné energetice. Na wikipedii však snadno nejdete čínskou paralelu, mířící - … na vrabce (viz citace níže). Dobře to nedopadlo. Obvyklý závěr „věřme, že to tentokrát dopadne lépe“ ode mne dnes neuslyšíte.

Přeji vám mnoho klidných zimních večerů (bude-li teplo, snad nám zbude i čas k přemýšlení). 

(https://cs.wikipedia.org/wiki/: Kampaň „dostaň vrabce“ (čínsky: 打麻雀运动) se řadí mezi jednu z úvodních akcí v rámci Velkého skoku vpřed. Proběhla v Čínské lidové republice v letech 1958 až 1962. Jejím cílem bylo vyhubit čtyři živočišné škůdce, za něž byli označeni komáři, mouchy, krysy a vrabci. Nejviditelnějšího výsledku dosáhla kampaň na vrabcích, kteří během dvou let z území Číny téměř vymizeli. Výsledkem této exterminace bylo přemnožení hmyzu a výrazné snížení výnosů obilí, což spolu s dalšími akcemi v rámci skoku vpřed způsobilo vypuknutí hladomoru.)

(Poprvé publikováno v CAFIN News 3/2022)

Kalkulace bez legrace

Kalkulovat znamená počítat (slovo je odvozeno z latinského  calculus - kamének na počítadle). Výraz „Kalkulovat špatně“ pak můžeme interpretovat jednoslovným „přepočítat se“. 

Poslední dobou se zdá, že se přepočítat může prakticky každý.

Bledý muž s rybíma očima se zjevně přepočítal, když tvrdil, že speciální operaci ukončí za pár dní. Elity druhé strany se ovšem přepočítaly neméně, když považovaly úroveň přijatých sankcí za zničující (na slova o finančním Armagedonu si jistě vzpomínáte). Letní ruští turisté v tureckých letoviscích oběti Armagedonu rozhodně nepřipomínali a vlastně popravdě tak nevypadají ani Rusové ve svých domovech, soudě podle televizních zpráv, které lze v tomto případě těžko podezírat z nějakého vylepšování reality. 

Popravdě – podcenění situace při vedení útočné války mi nevadí, spíš naopak. Omyly těch, které jsme si zvykli označovat jako elity na naší straně, považuji za mnohem závažnější. Už proto, že k nim dochází opakovaně, pokud ne trvale.

Vzpomínáte na řecký dluh? Měl být odstraněn, mimo jiné, prostřednictvím systému garancí, do kterých byly zapojeny prostředky daňových poplatníků Eurozóny. Možná si také vzpomenete, jaké problémy vyvolal tento krok u našich východních sousedů – vedly až k pádu úřadující vlády. Nemyslím, že by se kdokoli angažoval k tak zásadnímu rozhodnutí, nebýt ujišťování stejných elit, že se jeho prostřednictvím situace v Řecku vyřeší do několika let. Nevyřešila se, řecký dluh je po deseti letech větší, než kdykoli předtím (riziko za jeho splacení však přešlo v podstatné míře na daňové poplatníky Eurozóny). Těmtýž elitám jsme posléze uvěřili znovu: tentokrát, že inflační efekt pumpování peněz do ekonomiky bude krátkodobý a zvládnutelný a že ruský plyn zůstává spolehlivou základnou evropské energetiky i poté, co jeho dodavatel několikrát nepřehlédnutelně demonstroval schopnost prosazovat své zájmy všemi prostředky.

K čemu jsou všechny ekonomické teorie, všechny matematické modely, k čemu jsou Nobelovy ceny za mimořádný přínos lidstvu, když jejich nositelé nedokáží ve zcela zásadních otázkách alespoň upozornit na možnost omylu? Omylu,  který nastává stejně často a možná častěji, než kdybychom rozhodování ponechali náhodě, nebo dětem v mateřské školce? A kde se bere naše důvěra věřit stále stejným lidem v zásadních rozhodnutích, které se víc a víc opírají o ideologii, než o vědu založenou na důkazech? Když už jsme zavrhli odpovědnost za chybná rozhodnutí, nebyla by na místě alespoň opatrnost před jejich důsledky? 

Bez legrace – kalkulace není hra, kalkulace není ani scénář seriálu, který se dá v půli přerušit a natočit jinak. Východiska našich rozhodnutí, odpovědi na otázky, na co se spolehnout a s čím můžeme počítat, jsou příliš významné k tomu, abychom mohli ignorovat ponaučení z učiněných chyb.  Příspěvky ve FINBLOGu naznačují správnou cestu na podnikové úrovni. Jsem zvědav, zda a kdy to dokážeme na úrovni kontinentu.

(Poprvé publikováno v CAFIN News 2/2022)

Zastavit odepisování je jako ohnout střelku kompasu

Dotaz controllera nejmenovaného podniku: Dobrý den, co si myslíte o situaci, kdy z důvodu, abychom neprodávali při zvýšených cenách za energii se ztrátou, zastavíme odepisování majetku - v kalkulaci tak odpisy budou nulové? Lze takové řešení doporučit?

Odpověď: nepočítat opotřebení využívaného majetku do kalkulací alespoň ve formě alikvótní části ročního odpisu (nepřesný, ale alespoň nějaký odhad) má naprosto stejný efekt, jako nepočítat se spotřebou části materiálu nebo ponechat v kalkulaci původní cenu energie – zkreslíte si představu o vlastních nákladech, skutečná ztráta však zůstane stejná a projeví se v tomto případě tak, že nevytvoříte dostatek prostředků na budoucí nutnou obnovu majetku – jestli by to někdo zcela zásadně měl vylučovat, pak je to controlling (lodní terminologií: fouká-li silný vítr zprava a loď nemůže plout původním severním směrem, ohne navigátor střelku kompasu, aby to tak aspoň vypadalo. Když pak loď narazí na útes, vinu má jen a jen navigátor).

Ve vaší situaci, stejně jako v mnoha jiných podnicích, nelze udělat žádný zázrak – nejbližší měsíce můžeme buď vyrábět ze ztrátou (a lépe je to vzít na vědomí), nebo výrobu zastavit úplně. To by bylo lepší řešení, pokud nevěříte, že se časem podaří vyšší náklady promítnout do vyšších cen. Určitý důvod věřit v "lepší zítřky" tu je, protože v podobné situaci je i konkurence a časem, pokud cena energie neklesne, budou muset zdražit všichni. Pokud věříte v nápravu, jde o to připustit ztrátu, odhadnout ji, dbát, aby nebyla vyšší než…, - za těchto předpokladů vyřešit dostatek peněz a především sledovat, zda se předpoklady nápravy skutečně naplňují. 

U již odepsaných strojů byste mohli ztrátu do výše jejich odpisu z hlediska nedostatku peněz opravdu pominout (pozor: ztrátu musíte zachytit v účetnictví, ale nemusíte se bát následků) –, jestli jste ovšem při rychlejším odepisování také rychleji spláceli úvěry a nyní už máte prostor se znovu zadlužit, pokud dojde na požadavek obnovy příslušného stroje. Prodávat budete nějakou dobu „se slevou“, pod náklady, fakticky je to stejné, jako byste dumpovali ceny úmyslně, v boji s konkurencí, jako se to dělá při vstupu na nový trh (teď jde naopak o udržení na trhu) a za tím účelem firmy běžně zvyšují své zadlužení. --- TO VŠAK JEN TEHDY, POKUD VĚŘÍTE, ŽE BUDOUCNOST VÁM TO DOKÁŽE VRÁTIT!!! (nepokryté náklady při dumpingu chybí v cash, ale to lze chápat jako investicí do budoucnosti).

Pokud máte odpisovou politiku pořád stejnou a vyrábíte na odepsaných strojích, jsou pravděpodobně odpisy ještě odepisovaného majetku zbytečně velké – nedají se úplně pominout, ale můžeme je snížit - ne na nulu, ale na úroveň skutečného opotřebení (lze zahrnout i to, že v krizi bude roční využití strojů nižší, než se asi předpokládalo při nastavení původní doby odepisování, ta se tedy fakticky může prodloužit) – to je jediný moment, kdy můžete připustit korekci účetní ztráty – fakticky totiž skutečně tolik neproděláváte. Zbytek by byl opravdu vážnou chybou.