Často jsem dotazován, co by si měl člověk přečíst, aby správně porozuměl některému z aktuálních problémů. Bohudíky, většina takových dotazů se až donedávna týkala controllingu.
Už to neplatí. Jsme přirozeně zneklidněni tím, kam směřuje lidstvo, co se děje se světem nebo speciálně se západní civilizací. Představa vozíku horské dráhy, který minimální zbývající rychlostí dosáhl nejvyššího bodu s krásným výhledem a právě se rozjíždí zběsilým tempem dolů, lze zřejmě jen těžko vyhnat z hlavy. Je však vůbec správné o to usilovat?
Mladá žena v centru Pekingu, podle více než dobře padnoucího outfitu zaměstnaná u některého z místních finančních nebo technologických gigantů, má jasno. „Věříme, že strana příjme správná rozhodnutí“, odpověděla reportérům televizního zpravodajství na dotaz, jak vnímá probíhající XX. sjezd Komunistické strany Číny – v kontextu aktuálních problémů, mimo jiných zpomalujícího se hospodářského růstu a přetrvávajících anticovidových opatření.
Z dětství si podobné věty – v tehdejším českém kontextu – ještě pamatuji. „Strana vybere správnou cestu“, znělo kolem mnohokrát. „Vida, jak daleko jsme se té době vzdálili! Lidé v Číně mají možná rychlejší vlaky, ale ve svobodě a demokracii za námi zaostávají…“, pomyslel jsem si na chvíli. Ať už šlo u mladé Číňanky o upřímné přesvědčení, nebo o naučenou frázi (i my jsme slýchali obojí), demokratickou výsadu nenechat se pasivně vláčet důsledky cizích rozhodnutí bych za rychlovlak do Brna nebo Ostravy určitě nevyměnil.
Co bych však já, dotázán takto na ulici, vlastně mohl odpovědět? Copak jsem byl jakkoli zapojen do rozhodování o energetickém mixu, fungování organizace Frontex nebo zákazu naftových motorů? Zajímalo snad někoho moje stanovisko? (Není nikterak extremistické, ale v každém případě je od výsledného rozhodnutí dost odlišné). Moje možnosti se v tomto – pohledem dosažitelného výsledku - od možností obyvatel Pekingu příliš neliší. Stejně jako oni musím věřit, že ve Štrasburku nebo Bruselu (kde obdoba stranického sjezdu probíhá nikoli periodicky, ale vlastně kontinuálně) rozhodli správně. Mnou volených 21 z celkem 705 europoslanců ( a 0 z 10 000 lobbistů, neplatím si totiž žádného), resp. 1 z 27 premiérů na tom těžko dokážou něco změnit, i kdyby mé názory do puntíku sdíleli. Ponechám na vašem úsudku, zda a kam až lze demokracii ředit, ale o účinnosti téměř homeopatických koncentrací si ani v tomto případě nedělám iluze.
Vezměme to z praktičtější stránky: Řídit poradu pěti lidí je efektivní, dvanácti možná ještě zvládnutelné, ale dvacet rozdílných názorů v jedné místnosti vyústí v rozumný kompromis jen výjimečně. Taktiku vyhrotit stanoviska a pomocí vhodných nálepek (kdo nejde s námi, jde proti nám) prosadit jen jeden „správný“ hlas nevymysleli ani čeští, ani čínští komunisté. Jsem ochoten připustit, že za jistých okolností může být i nevyhnutelná, chceme-li vůbec nějak kolektivně reagovat. Vracím se však k úvodní otázce: Máme si nepříjemná tušení vyhánět z hlavy? Neměli bychom - v čase vlády ideologií – přestat říkat „Věřím, že…“ a být naopak o to více ostražití?
Nevím například, k čemu nás může dovést ideologie, zaměřená proti jaderné energetice. Na wikipedii však snadno nejdete čínskou paralelu, mířící - … na vrabce (viz citace níže). Dobře to nedopadlo. Obvyklý závěr „věřme, že to tentokrát dopadne lépe“ ode mne dnes neuslyšíte.
Přeji vám mnoho klidných zimních večerů (bude-li teplo, snad nám zbude i čas k přemýšlení).
(https://cs.wikipedia.org/wiki/: Kampaň „dostaň vrabce“ (čínsky: 打麻雀运动) se řadí mezi jednu z úvodních akcí v rámci Velkého skoku vpřed. Proběhla v Čínské lidové republice v letech 1958 až 1962. Jejím cílem bylo vyhubit čtyři živočišné škůdce, za něž byli označeni komáři, mouchy, krysy a vrabci. Nejviditelnějšího výsledku dosáhla kampaň na vrabcích, kteří během dvou let z území Číny téměř vymizeli. Výsledkem této exterminace bylo přemnožení hmyzu a výrazné snížení výnosů obilí, což spolu s dalšími akcemi v rámci skoku vpřed způsobilo vypuknutí hladomoru.)
Komentáře
Okomentovat
Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.