Ivo Poddaný, přáteli přezdívaný "iPod", má menší tiskárnu na okraji obce s příznačným jménem Podzámčí. Několik docela úspěšných let, naplněných dlouhodobými zakázkami pro korporátní klientelu, mu loni dovolilo podnik významně rozšířit. A pomohly i evropské dotace. Místo tří pronajatých linek má už jen stroje vlastní, a to dokonce čtyři. Pokud by někdo očekával, že takový vývoj přináší samé radosti nebo dokonce, že se iPod právě stal velkotovárníkem se zaručenou doživotní rentou, mýlil by se hluboce. "Naopak," - říkají zkušení podnikatelé - "...více strojů, to je více lidí, více zakázek a více starostí. A víc peněz? Možná, - když se zadaří..."
Obvyklé prosincové kolečko jednání s nejvýznamnějšími zákazníky žádnou jistotu nepřineslo: "Ano, práci pro vás máme, a bude jí hodně, jenže budete muset trochu slevit z ceny. Koruna je silnější, lidé dražší a naši šéfové tlačí nákup dál na východ. Jsme s vámi opravdu spokojeni a osvědčené dodavatele měnit nechceme, ale dobře víte, že peníze jsou až na prvním místě...", slyší iPod pokaždé stejnou odpověď, jako z telefonního odpovídače. V Podzámčí to riskli a v kalkulacích snížili marži. A mohli snad jinak? Aspoň, že výroba bude díky tomu vytížená na tři směny - a to se až dosud tak úplně nedařilo.
První kvartál včera doúčtovali a výsledkem není iPod nijak nadšený: naštěstí v černých, ale jen trochu nad nulou... Bude to stačit? Co když se vyskytnou problémy, výpadky, havárie? Nezavázal snad firmu dlouhodobými kontrakty, které ji dlouhodobě neuživí? Svému účetnímu, důchodci se sedmdesátkou na krku, moc naslouchat nechce. Ten chlapík se snad v životě neusmál. A když si teď pro sebe mumlá, že vydělávají málo, stroje se točí naplno, kdoví, co to s nimi udělá, a navíc jsou dotovány z padesáti procent, takže odepisují jen půlku a měli by si ze zisku ještě dělat rezervu, jinak je v budoucnu nebude jak nahradit, - co jiného to může být, než obvyklá písnička věčného pesimisty?
Ti, kteří Ivoše znají, ho z nadměrné opatrnosti podezírat nebudou. Právě tak ale vědí, že není lehkomyslný. V ulici o dva domy dále bydlí Marek Šlechta, vystudovaný ekonom, který pracuje jako controller pro místní pobočku velké nadnárodní firmy. Kdo jiný než Marek, iPodův spolužák z gymplu, může znát pravdu. Ne jako účetní, důchodce, ale moderně. Tak, jako se na sebe dívají velcí a úspěšní.
Když spolu sedí Poddaný a Šlechta nad účetními výkazy, je to setkání dvou světů, z nichž minimálně jeden - ten z Podzámčí - tomu druhému nerozumí: "Co bys nechtěl, tržby vám jdou nahoru a OPEX roste pomaleji! To jsou určitě úspory z rozsahu, koneckonců, co bys čekal, když už loni jste byli za bodem zvratu? A jak jste na tom s EBITem? ... větší než za loňský první kvartál, buď v klidu!" Zmatený iPod se snaží něco namítnout o příliš nízkých odpisech. "Odpisy? Nech je být! Cash is king, odpisy nikoho nezajímají. Akcionáři jsou spokojeni, když roste EBITDA - a ta vám roste fakt královsky."
Obávám se však, že ani controllingová šlechta nemá tak úplně jasno, alespoň pokud jde o podzámčí, vlastně Podzámčí. Poddaný Ivo nemá žádné akcionáře. Má manželku, které slíbil do důchodu chatku u rybníka, a to samozřejmě i s malou zahrádkou. Neví, zda jeho žena za těch deset nebo dvanáct let unese zprávu, že místo oddechu u vody padly úspory na výměnu zničené rotačky. Odešla náhle (rotačka, nikoli manželka), kdo to mohl vědět? Vydělané peníze si v tiskárně většinou vypláceli, bylo to jen tak tak, a za poslední roky, když konjunktura odezněla, už vlastně nebylo co vyplácet. iPod svou naštvanou polovičku sotva uspokojí odvoláním ředitele - žádného k tomu vhodného ve firmě nemá, aspoň pokud nechce vyhodit sebe samotného. A možná, že mu také - v roce 2028, nebo 2030 - někdo řekne, že růst EBITDA, kterým ho Šlechta uklidňoval, byl vlastně způsobený pouhou absencí nájemného - poté, co se stroje staly jejich majetkem, - a že stejně vznikly úspory v OPEXových výdajích. A EBIT jim vycházel právě jen díky polovičním odpisům...
Quod licet Iovi, non licet bovi - aneb: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi (https://cs.wiktionary.org). Nechci kritizovat svět za to, jakými faktory jsou ovlivňovány nálady na kapitálových trzích, a už vůbec samotný fakt, že hodnota (velké) obchodní společnosti je vnímána především přes aktuální cenu jejích akcií. Je přirozené, že velké firmy musí být řízeny podle toho, jak si představují úspěch potenciální investoři - a v tomto duchu musí vést své účetnictví, pro ten účel formované patřičnými standardy. Efektivita na úrovni zaměstnance nebo stroje zde logicky není prioritou - vychází-li špatně, oprava trvá příliš dlouho, a pokud něco opravdu chybí kapitálovým trhům, pak je to trpělivost. Výroba, trpící nějakým místním neduhem, se "na zámcích" většinou neléčí - místo toho se zavírá a přesunuje jinam.
Vadí mi něco jiného: síla ekonomiky mnohých států (příkladné Německo nevyjímaje) pramení často z výkonosti menších, převážně rodinných "podzámeckých" firem. Nedlužíme jim něco? Třeba intuitivní účetní výsledovku (v podzámčí si tu manažerskou jen tak neposkládají), kde do provozního výsledku budou zahrnuty také kurzové "zisky a ztráty" z provozních faktur? A místo víceméně povinného druhového členění raději hned členění na náklady výrobní a ostatní. To proto, aby nájmy a odpisy ve výrobě, stejně jako náklady strojní a lidské práce tamtéž, nepřeskakovaly z kategorie "započítáno" do kategorie "nezapočítáno", jak je tomu u výkonové spotřeby. Nebylo by prospěšné zavést povinnost aktualizovat účetní hodnotu výrobního zařízení každý rok - namísto prakticky konstantního odepisování? Menší zde mají výhodu, hravě to zvládnou...
A nakonec: Nemá také přílišná úroveň standardizace pro malé a střední firmy více nevýhod než výhod? Nezpůsobí snad ignorování subjektivních faktorů reality (mezi jiným třeba hodnoty goodwillu, zcela zjevně získaného vlastním přičiněním a za vlastní peníze) v účetních výkazech podstatnou ztrátu jejich vypovídací schopnosti - podobně, jako vám o skutečné úrovni gastronomie v té či oné zemi jen málo řekne konzumace hamburgeru v místním McDonald`s? Takové "něco za něco" lze těžko odůvodnit tam, kde faktické přínosy standardizace (zcela nezbytné pro velké firmy s veřejně obchodovatelným kapitálem) ustupují do pozadí. V těch několika málo případech, kdy to firmy v podzámčí mohou potřebovat, přece není tak těžké připravit standardizované výkazy ad hoc, speciálně pro daný účel...
Obvyklé prosincové kolečko jednání s nejvýznamnějšími zákazníky žádnou jistotu nepřineslo: "Ano, práci pro vás máme, a bude jí hodně, jenže budete muset trochu slevit z ceny. Koruna je silnější, lidé dražší a naši šéfové tlačí nákup dál na východ. Jsme s vámi opravdu spokojeni a osvědčené dodavatele měnit nechceme, ale dobře víte, že peníze jsou až na prvním místě...", slyší iPod pokaždé stejnou odpověď, jako z telefonního odpovídače. V Podzámčí to riskli a v kalkulacích snížili marži. A mohli snad jinak? Aspoň, že výroba bude díky tomu vytížená na tři směny - a to se až dosud tak úplně nedařilo.
První kvartál včera doúčtovali a výsledkem není iPod nijak nadšený: naštěstí v černých, ale jen trochu nad nulou... Bude to stačit? Co když se vyskytnou problémy, výpadky, havárie? Nezavázal snad firmu dlouhodobými kontrakty, které ji dlouhodobě neuživí? Svému účetnímu, důchodci se sedmdesátkou na krku, moc naslouchat nechce. Ten chlapík se snad v životě neusmál. A když si teď pro sebe mumlá, že vydělávají málo, stroje se točí naplno, kdoví, co to s nimi udělá, a navíc jsou dotovány z padesáti procent, takže odepisují jen půlku a měli by si ze zisku ještě dělat rezervu, jinak je v budoucnu nebude jak nahradit, - co jiného to může být, než obvyklá písnička věčného pesimisty?
Ti, kteří Ivoše znají, ho z nadměrné opatrnosti podezírat nebudou. Právě tak ale vědí, že není lehkomyslný. V ulici o dva domy dále bydlí Marek Šlechta, vystudovaný ekonom, který pracuje jako controller pro místní pobočku velké nadnárodní firmy. Kdo jiný než Marek, iPodův spolužák z gymplu, může znát pravdu. Ne jako účetní, důchodce, ale moderně. Tak, jako se na sebe dívají velcí a úspěšní.
Když spolu sedí Poddaný a Šlechta nad účetními výkazy, je to setkání dvou světů, z nichž minimálně jeden - ten z Podzámčí - tomu druhému nerozumí: "Co bys nechtěl, tržby vám jdou nahoru a OPEX roste pomaleji! To jsou určitě úspory z rozsahu, koneckonců, co bys čekal, když už loni jste byli za bodem zvratu? A jak jste na tom s EBITem? ... větší než za loňský první kvartál, buď v klidu!" Zmatený iPod se snaží něco namítnout o příliš nízkých odpisech. "Odpisy? Nech je být! Cash is king, odpisy nikoho nezajímají. Akcionáři jsou spokojeni, když roste EBITDA - a ta vám roste fakt královsky."
Obávám se však, že ani controllingová šlechta nemá tak úplně jasno, alespoň pokud jde o podzámčí, vlastně Podzámčí. Poddaný Ivo nemá žádné akcionáře. Má manželku, které slíbil do důchodu chatku u rybníka, a to samozřejmě i s malou zahrádkou. Neví, zda jeho žena za těch deset nebo dvanáct let unese zprávu, že místo oddechu u vody padly úspory na výměnu zničené rotačky. Odešla náhle (rotačka, nikoli manželka), kdo to mohl vědět? Vydělané peníze si v tiskárně většinou vypláceli, bylo to jen tak tak, a za poslední roky, když konjunktura odezněla, už vlastně nebylo co vyplácet. iPod svou naštvanou polovičku sotva uspokojí odvoláním ředitele - žádného k tomu vhodného ve firmě nemá, aspoň pokud nechce vyhodit sebe samotného. A možná, že mu také - v roce 2028, nebo 2030 - někdo řekne, že růst EBITDA, kterým ho Šlechta uklidňoval, byl vlastně způsobený pouhou absencí nájemného - poté, co se stroje staly jejich majetkem, - a že stejně vznikly úspory v OPEXových výdajích. A EBIT jim vycházel právě jen díky polovičním odpisům...
Quod licet Iovi, non licet bovi - aneb: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi (https://cs.wiktionary.org). Nechci kritizovat svět za to, jakými faktory jsou ovlivňovány nálady na kapitálových trzích, a už vůbec samotný fakt, že hodnota (velké) obchodní společnosti je vnímána především přes aktuální cenu jejích akcií. Je přirozené, že velké firmy musí být řízeny podle toho, jak si představují úspěch potenciální investoři - a v tomto duchu musí vést své účetnictví, pro ten účel formované patřičnými standardy. Efektivita na úrovni zaměstnance nebo stroje zde logicky není prioritou - vychází-li špatně, oprava trvá příliš dlouho, a pokud něco opravdu chybí kapitálovým trhům, pak je to trpělivost. Výroba, trpící nějakým místním neduhem, se "na zámcích" většinou neléčí - místo toho se zavírá a přesunuje jinam.
Vadí mi něco jiného: síla ekonomiky mnohých států (příkladné Německo nevyjímaje) pramení často z výkonosti menších, převážně rodinných "podzámeckých" firem. Nedlužíme jim něco? Třeba intuitivní účetní výsledovku (v podzámčí si tu manažerskou jen tak neposkládají), kde do provozního výsledku budou zahrnuty také kurzové "zisky a ztráty" z provozních faktur? A místo víceméně povinného druhového členění raději hned členění na náklady výrobní a ostatní. To proto, aby nájmy a odpisy ve výrobě, stejně jako náklady strojní a lidské práce tamtéž, nepřeskakovaly z kategorie "započítáno" do kategorie "nezapočítáno", jak je tomu u výkonové spotřeby. Nebylo by prospěšné zavést povinnost aktualizovat účetní hodnotu výrobního zařízení každý rok - namísto prakticky konstantního odepisování? Menší zde mají výhodu, hravě to zvládnou...
A nakonec: Nemá také přílišná úroveň standardizace pro malé a střední firmy více nevýhod než výhod? Nezpůsobí snad ignorování subjektivních faktorů reality (mezi jiným třeba hodnoty goodwillu, zcela zjevně získaného vlastním přičiněním a za vlastní peníze) v účetních výkazech podstatnou ztrátu jejich vypovídací schopnosti - podobně, jako vám o skutečné úrovni gastronomie v té či oné zemi jen málo řekne konzumace hamburgeru v místním McDonald`s? Takové "něco za něco" lze těžko odůvodnit tam, kde faktické přínosy standardizace (zcela nezbytné pro velké firmy s veřejně obchodovatelným kapitálem) ustupují do pozadí. V těch několika málo případech, kdy to firmy v podzámčí mohou potřebovat, přece není tak těžké připravit standardizované výkazy ad hoc, speciálně pro daný účel...
Komentáře
Okomentovat
Prosíme o věcnost při komentování příspěvků.