Jak to bude s inflací

Inflace je slovo, hýbající současným světem, alespoň světem mediálním, který má stále větší ambici nahrazovat v našich hlavách svět skutečný.

Lidé, kteří slovo inflace používají, se přitom v jeho obsahu často neshodnou: právě v médiích se inflací obvykle nazývá růst cen, který všichni mohou vidět kolem sebe. Většina ekonomů spojuje ovšem inflaci především s penězi – jedna ze skupin, pro mne nejbližší, pak inflaci spojuje s přebytkem peněz – ve vztahu k množství zboží, které se vyrobilo, aby tyto peníze mohly být za něco utraceny. 

Pokud se urodí více švestek, než se použije do knedlíků a kompotů, případně do déle upotřebitelné slivovice, cena švestek na trhu klesá. Je-li ve stejném roce málo jablek, možná se kilo jablek prodává dráž, než deset kilo švestek. V době koronaviru omezily podniky produkci - proto, že ztratily možnost prodat (díky zavřeným obchodům) nebo vyrobit (díky zaměstnancům sedícím doma). Málo zboží a hodně peněz mezi lidmi – politici je rozdávali bez ohledu na budoucí důsledky (uškodí totiž až jejich nástupcům po volbách) – potom vytvořilo z peněz přebytečné švestky. Roli jablek získalo všechno, co za peníze můžete koupit. K tomu přece byly peníze stvořeny – aby usnadňovaly směnu. Slouží k získání věcí, které chcete nebo potřebujete, a to i tehdy, pokud jejich majitel nemá zájem o nic z toho, co máte vy – kromě vašich peněz.  Když není co získávat a své peníze neuložíte k budoucímu využití, tedy do úspor (které zde plní funkci švestkové pálenky), ztrácí svou hodnotu tak, jak mizí možnost jejich uplatnění. A hodnotou peněz je jejich hodnota při směně: co bylo za deset korun, stojí najednou patnáct, právě tak jako výše zmíněné kilo jablek.

Ke smůle peněz, situace, kdy ceny rostou, zároveň omezuje trvanlivost oné druhé části, uložené pro dlouhodobou spotřebu. Švestka ve slivovici přináší požitek stejný a někomu i větší, než švestka právě utržená ze stromu. Uspořených deset tisíc, za které byste letos dojeli až k moři, bude při rostoucích cenách stačit příští rok tak akorát na výlet k jihočeskému rybníku – jakoby z uložené láhve vyprchala polovina alkoholu.  Možnost „vypálit do zásoby“ se stává méně atraktivní. Ano – lidé (ti šťastnější, a bylo jich dost) v době pandemie peníze uspořili, ale jakmile uslyšeli o růstu cen, rozhodli se tyto přebytky raději rychle  "zkonzumovat" – jinými slovy, hledali, jak své úspory rychle a beze ztráty uplatnit. Proto začaly ceny podstatným způsobem růst nikoli v době lock-downu, kdy se inflace zrodila, ale až na jeho konci (dřív jste se na nákup ani nedostali). Ke vší smůle: ve stejné době přišly i další důvody k utrácení - válka na dohled, hrozící nedostatek energie a další.

Co dává penězům užitek, je zároveň jejich Achillovou patou. Odlišně od švestek na stromě je  množství peněz důsledkem našeho konání, což vzbuzuje dojem, že našim konáním jsme schopni vytvořené množství také snížit. Právě to bychom nyní potřebovali: když nemůže být více jablek, setřást včas ze stromu polovinu ještě nezralých švestek. Majitelé švestkových sadů by přišli o část úrody – ale zachránili cenu, která jinak pravděpodobně klesne někam k nule. Znáte však někoho, kdo by peníze dobrovolně odevzdal? Trefné přirovnání říká, že je to jako natlačit zubní pastu zpět do tuby. Možná ještě horší – zkuste dostat pastu do tuby, když se mnoho jiných právě snaží vytlačit co největší množství pasty ven.

Řešení naštěstí existuje: nakupujeme totiž nejen za vlastní peníze, ale  také za peníze cizí, tedy úvěrové. Zájem o pomyslná jablka lze proto redukovat i jinak:  snížením dostupnosti úvěrů. Vlastního příjmu se nezřeknete. Tam, kde  vlastní zdroje nestačí, však nastupuje půjčka nebo úvěr -  a když vám banka nepůjčí, nebo úvěr podmíní nesmyslně vysokým úrokem, což je totéž - na dovolenou nepojedete, a to ani do Jižních Čech. Proto teď centrální banky států zvyšují úrokové sazby bankám komerčním a ty zase zdražují úvěry podnikům a domácnostem. Nedělají to příliš, ale naopak málo. Bude-li totiž stát auto za tři roky, kdy si na něj konečně vyděláte, dvojnásobek, zůstane i vysoce úročený úvěr atraktivním řešením, pokud při jeho splácení neutratíte více, než kolik díly němu ušetříte nákupem auta za dnešní, nižší cenu. Úrokové sazby by tedy měly být nad mírou inflace, nikoli o deset procent pod ní, jak tomu je v Česku – i za takto nízkou úroveň je ovšem Česká národní banka kritizována. 

Proč? Úvěrové peníze, na rozdíl od peněz vydělaných, sice může stát regulovat (= odebírat), ale negativním důsledkům tohoto kroku nezabrání. Rozdávání peněz  během pandemie zvýšilo  politikům volební preference. Nebylo to zadarmo – problém, který vyvolali, tedy růst cen, ovšem ležel až daleko za volebním horizontem. V odebírání peněz už politici tolik snaživí nejsou. Funguje totiž přesně opačně – ztráta popularity nastává hned, zatímco pozitivní efekt s ní související sklízejí až ti, kteří je nahradí po volbách. Otálet je špatné: odebráním peněz vzniknou domácnostem i podnikům dočasné problémy, ale počet švestek a jablek se postupně vyrovná, ceny stabilizují a spořit se opět bude vyplácet. Odkládání nepříjemných rozhodnutí je dokonce dvakrát škodlivé – podruhé proto, že se po každé krizi znovu rozdávají karty a příležitost dostanou ti, kteří budou včas připraveni.

Co říci závěrem? Pokud nás neohrozí válka nebo mnohem horší epidemie, než jakou byl COVID19, lepších časů se do pár let zase dočkáme. Umět se rychle přizpůsobit, přijmout nepopulární rozhodnutí včas, je přitom zásadní. Naši  a evropští politici to vědí určitě také, bohužel ale budou jednat jen pod tlakem situace, pomaleji, tak nějak napůl, aby jim voliči zachovali svou přízeň – výměnou za kus lepší budoucnosti Česka a Evropy někde, kam ještě není příliš vidět.  Znáte ten bonmot o poloprázdné láhvi? Pesimisté želí vypité části – optimisté se radují, že polovina ještě zbývá.