Přeskočit na hlavní obsah

Tři otázky pro tvůrce účetních standardů

Finanční účetnictví musí zajistit efektivní základnu k posouzení firmy zvenčí - v tom není ani v informačním věku ničím zastupitelné. Potřeby manažerů řídit firmu, ve které působí, proto musí občas ustoupit. Tři dále uvedené otázky, jakkoli jsou formulovány "manažersky", však míří právě tam, kde by finanční výkazy měly plnit svou primární funkci: navenek vytvářet o firmě pravdivý, poctivý a také úplný obraz.

1. Neplatí náhodou, že opatrnost v případě ocenění (zejména nehmotných) aktiv je vlastně neopatrnost? Deklarované i nedeklarované účetní standardy nabádají k opatrnosti všude tam, kde chybí nějaká možnost objektivní ověřitelnosti faktické hodnoty - příkladem může být přístup na trh, dobré jméno, znalosti získané vlastní činností (ve všech těchto případech může jít o budoucí kontrolovaný užitek, pro nějž byla obětována relevantní část bohatství) nebo již jednou odepsaná, ale nadále sloužící položka hmotného majetku. O opatrnost přitom jde jen "z jedné strany mince": když zamezím možnosti takto (připusťme, že netransparentně) navyšovat hodnotu společnosti, zároveň zamezím možnosti objektivně zaznamenat snižování hodnoty, které by se dělo  na vrub takto nízko oceněných položek. Ocením-li značku nízkou hodnotou, v případě poškození dobrého jména podcením výši faktické ztráty (příklad: trade-off snížení nákladů na materiál za mírné zhoršení vnímané kvality produktu). Neocením-li jednou odepsaný majetek, budu následně trvale podceňovat ztrátu jeho hodnoty dalším stárnutím nebo užíváním (trh silně deformovaný chybně kalkulovanými cenami bez odpisů již fakticky v mnoha oblastech existuje). 

Opravdu hloupá mi pak připadá opatrnost vyjádřená pravidlem „pokud si hodnotou nejsi jist, v žádném případě nepoužívej na místě přesného čísla nějaký odhad – důsledkům nepřesnosti zabráníš použitím čísla „0“" - copak takto dosazená nula  nefunguje stejně jako odhad, pravděpodobně ten nejméně dobrý?

2. Tvorba rezerv by měla být naprosto nepominutelnou povinností všude tam, kde jsou výnosy spojeny s jakýmkoli specificky definovaným rizikem. Jinak pozbývá údaj o výnosu podstatnou část svého informačního významu: Hodnota společnosti může být po řadu období navyšována výnosy s neadekvátním nebo postupně se zvyšujícím rizikem, aniž by to bylo možno ve výkazech jakkoli zjistit, dokud se příslušná rizika neprojeví ve svých důsledcích. 

Z tohoto pohledu by měla být tvorbě adekvátních rezerv věnována v účetních postupech stejná pozornost, jako přesnému zachycení výnosů – mám nesprávný pocit, že tomu tak není?

3. Informační zpoždění se v případě účetních závěrek podle mne dávno stalo obecně neakceptovatelným. V posledních padesáti létech se rychlost možných změn v pozici  obchodní společnosti zvýšila řádově - třeba jen díky rychlosti přesunů majetku elektronickou cestou. Zpoždění, s jakým dostáváme účetní zprávu o stavu společnosti, se ovšem spíše zvýšilo. Ano, trh na zveřejnění účetních výsledků stále ještě čeká a reaguje, ale zpravidla k tomu má příležitost až dávno poté, co zohlední všechny jiné informace – role objektivního zachycení stavu společnosti prostřednictvím účetních výkazů díky tomu nepochybně klesá. Jaký význam má údaj o výši dluhu, hovořící o situaci před několika měsíci – v lepším případě? Ratingy s ním ovšem pracují… Navzdory kolosální pozornosti, která se účetnictví doposud věnuje, hraje hlavní roli při prodeji společnosti na  veřejném trhu diskontovaný odhad budoucího cash-flow. Ten získáte odhadem, v lepším případě zohledníte určitou extrapolaci EBITDA - účetního ukazatele, který má k účetnímu zisku stejně daleko, jako tržba za koncert bez muzikantů.  Při neveřejných prodejích jakoby due dilligence neměla navázat na účetní výkazy - svým rozsahem spíš znovu počítá aktuální hodnotu společnosti (vytváříme další „zrychlenou“ účetní závěrku, v níž hrají původní výkazy okrajovou roli). Domnívám se, že v obou těchto případech je zpoždění účetních informací jednou z hlavních příčin. 

Nejsme tedy s těžkopádnou účetní závěrkou už ve slepé uličce a nepotřebujeme něco mnohem rychlejšího? – i když vím, že nic takového si zatím neumíme představit, není i tak už čas to  hledat?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Na špatné časy jsme připraveni. Nebo ne?

Plavba v klidných vodách s občasnými komplikacemi, kterou české firmy zažívaly předchozí tři dekády, neposkytla mnoho příležitostí otestovat, zda naše schopnosti řídit hospodaření firmy a také nástroje, na které přitom spoléháme, obstojí ve skutečně těžkých časech. Jakkoli bych si přál úplně jinou prognózu, uspokojit se tím, že jste určité problémy již řešili a vyřešili, připomíná úsudek lyžaře začátečníka, který právě dojel na hranu, za níž nabírá sjezdovka nebezpečný spád.  Může se to týkat i vaší firmy?

O fundamentu

Když ještě na zemi vládly kmeny, měl každý kmen svého šamana. Na úrovni odpovídající poznání v dobách minulých byl právě on studnicí moudrosti, ze které mohl celý kmen čerpat. Věděl prakticky všechno o půdě, o chování lovné zvěře, orientaci podle hvězd a věděl také co dělat, když se někdo roznemohl. Věděl prakticky všechno. Udělat si názor vyžadovalo jediné: zeptat se šamana. Učenci staro- a středověku převzali roli šamanů. Byli už mistři svých disciplín, význační lékaři, matematici nebo dějepisci – přesto by si jen málokterý z nich dovolil odpovědět „nemám zdání“, když jste se zeptali na otázku z jakéhokoli vědního oboru. V jejich hlavách se potkával dějepis s filozofií, matematika s fyzikou, chemií a medicínou. Třebaže byl rozsah vědění z dnešního pohledu sotva patrný, bylo to vědění celistvé, uplatňující všechno podstatné z toho, čeho již civilizace dosáhla. Vědění mělo svůj fundament. Nebylo třeba říkat: „Z lékařského hlediska…“, „Čistě filozoficky…“ nebo „Na základě našich výpočtů...

Posuzovat ziskovost výroby bez vlivu prodeje má smysl – díky nedokonalosti účetní evidence

Výroba odjakživa vyrábí, prodej odjakživa prodává. Abych vydělal jako výrobce, musím nejen vyrobit, ale i prodat. Mám-li prodáno, mám vyděláno – nejen jako prodejce, ale také jako výrobce. Požadavek vědět, kolik jsem jako výrobce po realizaci prodeje vydělal, případně kolik vydělám, je veskrze oprávněný. Přesto existuje několik argumentů proto, abych se zamyslel ještě předtím, než se budu snažit tento ukazatel spočítat. Informace, k jejichž získání potřebuji vyvinout určité úsilí, by neměly být samoúčelné. Je určitě důležité vědět, jak jsem bohatý, tedy kolik jsem doposud vydělal celkem, ale k tomu přece slouží finanční výkazy. Možná vám připadá stejně účelné zjišťovat, kolik jsem vydělal právě realizovanou zakázkou (mimochodem, právě to obvykle vyžaduje značné úsilí, zejména v evidenci). Proč ta snaha? Přirozeně, chcete získat povědomí o tom, co se vyplatí nebo nevyplatí realizovat, půjde-li o nějakou zakázku budoucí. A právě tady narazíte na zásadní problém. Příslušná informace, ales...