O špatných ukazatelích

V diskuzích o konkurenceschopnosti Českých drah na trati Praha – Ostrava jsem zaslechl argument znějící zhruba takto: V provozních nákladech na jedno sedadlo – nepochybně díky provozním zkušenostem a osvědčeným technickým řešením  - je státní přepravce jasným vítězem, takže odolat tlaku konkurence nebude vlastně příliš složité.

V duchu vidím majitele prázdné restaurace nebo neobsazeného hotelu, jak se utěšují myšlenkou, že v této situaci jim vlastně klesají náklady na jedno místo.  Už jen krůček k myšlence, že omezovat (prázdnou) kapacitu je vlastně kontraproduktivní a že každý další zákazník je spíše na obtíž, protože obsazené místo jsou vlastně jen další náklady… Směšné ? Nevhodný ukazatel vyvolá často nevhodné jednání. Řekni lidem, jak budou měřeni, a oni se budou chovat tak, aby právě v tomto měřeném ukazateli obstáli. Zda přitom budou respektovat ještě jiné principy, třeba zdravý rozum, je otázkou. Pohled na prázdné vagóny nasvědčuje spíše negativní odpovědi.

V dnešní podivuhodné době jezdí na našich silnicích ještě podivuhodnější ostře žluté autobusy, které ve standardu přepravy převyšují konkurenci o několik tříd a přesto při srovnatelných cenách svému majiteli vydělávají. Je třeba si uvědomit, že to vše je umožněno z pohledu zákazníka „špatnou hodnotou“ v jednom jediném ukazateli: (nízký) počet volných sedadel při odjezdu.

Být železničářem, moc klidný bych nebyl.