Opět o odpisech

Nesnesitelná lehkost účetního odepisování mne asi nikdy nepřestane fascinovat. Pár poznámek si nemohu odpustit ani dnes.

 

Z bilančního pohledu: Nakládání s dlouhodobým majetkem (proč se v české terminologii nazývají fixní aktiva dlouhodobými, když nezahrnují třeba dlouhodobé pohledávky, opravdu nechápu)  je ve své podstatě jenom hospodařením s určitou skladovou zásobou, podobně jako nakládání s majetkem oběžným. Budova, výrobní linka nebo kamión v majetku firmy představují již nakoupenou zásobu budoucího užitku, který může být vydáván "ze skladu" tak dlouho, jak dlouho nám tyto položky dokáží být užitečné - užitek totiž postupně ztrácí:  svým využitím (při kterém dochází k fyzickému opotřebení) nebo prostě stárnutím (pak se jedná především o morální faktory). Ocenění zásoby budoucího užitku, uložené v každé majetkové položce - vlastně "skladovém místě",  vychází jako u materiálových zásob z pořizovací ceny. Množství již spotřebované zásoby odepisujeme právě z této výchozí hodnoty - až potud je vše v pořádku. Částka odepsaná v souvislosti s již vyčerpaným užitkem (a možná také bez této souvislosti, pokud jde o prosté stárnutí) by měla logicky odpovídat jeho znehodnocení - zároveň však ukazuje, kolik z nakoupené zásoby už "na regále chybí". To se odvozuje právě z rozdílu mezi původní a  zůstatkovou hodnotou a tedy vlastně z výše uplatněného odpisu.

 

Z pohledu výsledovky: Uplatňování odpisů nemá daleko k agendě nájemného, zejména tehdy, je-li nastaven fixní odpis za časové období (měsíc nebo rok). Nájemné inkasuje vlastník - v tomto případě vlastní podnik -, a to nepřímo: nikoli v penězích, ale ve snížení hodnoty příslušného aktiva a tedy ve formě úlevy z potřeby jeho financování, což má stejný důsledek. Nájemné, které má ekonomický smysl, má vlastníku pronajímaného majetku umožnit mimo jiné výkon jeho správy, alespoň tehdy, jde-li o správu nehrazenou "provozovatelem" z jeho provozních nákladů - například generální opravu. Bude-li majetek opotřebením nebo stárnutím plně znehodnocen, vlastník jej musí z inkasovaných částek nájemného obnovit. (Poznámka na okraj: jako u jiných vnitropodnikových cen kalkulujeme přirozenou výši nájemného pouze nákladově, bez zisku.)

 

Při chápání dlouhodobého majetku jako zásoby užitku snadno odhalíme, že účetní postup v případě dlouhodobých aktiv (ve spojení s obvyklou praxí, při níž se odepisovaný majetek téměř nikdy nepřeceňuje a výše odpisu mění jen výjimečně) odpovídá ocenění zásoby pevnou (historickou pořizovací) cenou - v kombinaci s de facto odhadnutým skladovým výdejem (nejčastěji paušální částkou za období).  O to podivněji vypadá absence reálně uplatňované procedury přeceňování (pokud se tržní hodnota položky významně změní) a také jakékoli povinnosti inventarizace (s cílem zohlednit jiný způsob úbytku položky než ten, který je již zachycen v účetnictví). Ve výsledkovém pojetí jde zase o nájemné, které je pronajímateli prakticky zakázáno upravovat, a to i tehdy,  když se výrazně změní poměry: třeba když se nájemník rozhodne využívat předmět nájmu úplně jinak, než bylo původně dohodnuto, nebo když výrazně vzrostou ceny, za které se podobné majetkové položky prodávají.

Z pohledu řádného hospodáře jsou takové postupy těžko vysvětlitelné. Co k tomu dodat? I když to nebude snadné, bojujme s neměnností účetního odpisu, kdykoli k tomu pocítíme příležitost!