Souběh staré a nové technologie

Rozhodli jste se koupit novou lakovací komoru. Starou vytěžujete na tři směny a pomalu není čas na servis, nová slibuje navíc 25% úsporu variabilních nákladů, především laku.  Nová technologie však vyžaduje zaškolenou obsluhu, takže pro počáteční období plánujete pouze jednosměnný provoz. Cílový stav, kterého hodláte dosáhnout, je vytížení obou komor ve dvousměnném provozu. Sehnat další zákazníky (potřebujete vytížit celkem 2 x 2 = 4 směny) pro úspornější lakování přece nemůže být problém.

Předpokládejme, že zákazníkům kalkulujete kusovou cenu podle doby lakování, přičemž základem je čas určený technologickým postupem. Spotřeba laku a ostatních variabilních zdrojů činí na hodinu lakování u původního řešení 1 600 korun, u nové komory jen 1 200. Fixní náklady pracoviště lakování - včetně odpisů (vyšší u nového řešení) a osobních nákladů obsluhy (vyšší u původního řešení se dvěma směnami) - jsou pro obě varianty prakticky stejné: 280 000 korun za měsíc. Při prodeji 280 hodin lakování měsíčně u staršího pracoviště vychází zátěž fixními náklady 1 000 korun na hodinu, v případě nové technologie - rozprostřeno do 140 prodaných hodin z jednosměnného provozu - jde však o hodinovou sazbu dvojnásobnou: 2 000 korun. Výsledek: nalakování přístrojového krytu, které trvá 6 minut (0,1 hodiny) vás stojí 320 Kč [= 0,1 * (1 200 + 2 000)], bude-li provedeno moderní, úspornou technologií, resp. 260 Kč [= 0,1 * (1 600 + 1 000)], vyberete-li zastaralou variantu. Po několika měsících snahy prodat kapacitu lakování navíc se možná dostanete na vytížení 4 směn denně, budete-li se ale řídit těmito čísly, překvapivě půjde o 3 směny na „levnější“ staré komoře, zatímco práce pro zainvestovaný nový provoz bude pořád stejné málo.

Kde je chyba? Fixní náklady mají být napočítány v obou případech na disponibilní ekonomicky ideální variantu vytížení (což bude kapacita dvoj- nebo trojsměnného provozu s procentním využitím - OEE - pro daný obor obvyklým). V našem případě může obstát 280 hodin při dvou směnách na původní technologii, ale určitě ne 140 hodin na technologii nové. Závěr: v kalkulaci dostanou obě řešení stejně: plus minus ideálních 280. Ve fixních nákladech pro novou technologii přibudou osobní  náklady druhé směny: 40 000 korun, ale hodina přesto zlevní, na sazbu 2 343 korun [= 1 200 + (320 000/280)].  To je ekonomicky správné, neboť se takto konečně ukazuje úspora variáblů díky novému řešení. Není to o celých 400 korun na hodinu, protisměrně zapůsobil odpis z dražší pořizovací ceny, ale výsledný rozdíl mezi sazbami teď vystihuje skutečný ekonomický dopad modernizace  - rozdíl v hodinových nákladech 257 (= 2 600 – 2 343) korun ve prospěch nového řešení.

Při požadavku úplné kalkulace budou nově přepočtené hodinové sazby obou řešení ještě o něco vyšší, protože zůstávají (žádným výnosem nepokryté) fixní náklady ze 140 neprodaných hodin. Kolik jich bude? Pokud pro obsluhu zákazníků na nové technologii postačí jedna směna, pak opravdové fixy zde za měsíc klesnou na původních 280 000 korun (důvodem poklesu je to, že z celkových 320 000 ubereme  40 tisíc mezd a odvodů druhé směny, které při pouhých 140 hodinách využití nebudou vyplaceny). Rozprostřeno přes hodinovou sazbu do „ideální“ kapacity 280 hodin to dělá rovnou stovku na hodinu, takže z neprodaných 140 hodin  zůstává 140 000 [= 140 * (280 000/280)] korun jako ztráta. Tato měsíční ztráta, která nemá žádnou přímou souvislost s konkrétními požadavky nebo potřebami zákazníků, musí být rovnoměrně rozdělena mezi všechny prodané hodiny obou zařízení za měsíc, tedy na počátku mezi 420 (= 140 + 280) hodin. De facto jde o snížení ziskové marže, sankci za náklady utopené v přebývající kapacitě. Na starém i novém řešení tedy přičítáme na každou prodanou hodinu dodatečných 333 (=140 000/480) korun. Rozdíl ve prospěch nové technologie, zjištěný v předchozím odstavci, však nebude ovlivněn. 

Shrnuto: Nový způsob kalkulace na ekonomicky ideální vytížení povede (alespoň při rozhodování podle kalkulovaných nákladů) k přednostnímu využívání moderní technologie, a tedy k maximálnímu využití úspor variáblů, které bude mít ekonomický efekt pro zákazníka i firmu (v dohodnuté ceně bude tato skutečná úspora zřejmě nějak rozdělena). K ještě vyššímu efektu pak firma dospěje, pokud se rozhodne přetrhnout začarovaný kruh a nastavit ceny pro zákazníky bez započítání dodatečné položky 333 korun na hodinu za nepokryté fixy (viz též "Bludný kruh a cesta k úspěchu"- příspěvek z února 2013). To sice způsobí počáteční ztrátu (nepokryté fixy budou na úkor marže), na straně druhé zabezpečí zřejmě jedinou možnou cestu k tomu, aby se v brzké době vyprodala celá ekonomicky optimálně využitelná kapacita – taková cesta totiž spočívá ve snížení ceny za hodinu lakování. Nepokryté fixy pak postupně (pozor na netrpělivost), ale zcela odůvodněně zmizí.