Po dovolené

 „Tak zase příští rok…“ 

Obvyklá melancholická nálada si na mne počkala kousek před Lincem. Šedá linie vozovky byla najednou přímá a nudná a typické panoráma alpských vesniček připomínaly  jen siluety horských hřebenů ve zpětném zrcátku. Zbytek osádky auta už nenadálé monotónnosti podlehl a oddával se spokojenému spánku. Mít ve volkswagenu autonomní řízení, spal bych také. Snad za pár let, pomyslel jsem si. A za pár dovolených.

Automatičnost přesvědčení, že po jedné dovolené přijde zase další, nikoho neudivuje. A možná proto věnujeme jen málo pozornosti jejímu skutečnému účelu. Den dovolené, strávený bez účelu, je přitom ztrátou mnohem citelnější, než podobně promrhaný den v práci – vždyť pracovních dní je do roka násobně víc.

Nebojte se, trápit otázkou, jakýže účel by měla mít dovolená, vás dnes nehodlám. Koneckonců,   osobní preference jsou vždy soukromou záležitostí. Představa promrhané dovolené, nevyužité příležitosti, mne zavádí k jiným tématům – popravdě, k tématům mnohem vážnějším.

Pracoval jsem před léty v podniku, který vyráběl spotřební zboží s docela úspěšnou vlastní značkou. Dočasné těžkosti s prodejem nás přivedly k pohodlnému řešení – vyrábět pro cizí, jednoduché produkty, velké objemy. Pohoda, skoro jako dovolená. Za jakým účelem, tenkrát nikdo nepřemýšlel. Po dvou létech to došlo alespoň těm osvícenějším: tlak na ceny, neustálé porovnávání s konkurenčními dodavateli (některé jsme sami zaškolovali), náklady ořezané na kost - past, slepá ulička, ze které se sotva kdy vrátíte k vlastním produktům. Stali jsme se  montovnou. Čas, který jsme měli využít tak, abychom se ve vhodnou chvíli dokázali odrazit ode dna, byl nenávratně ztracen.

Avšak i levný zdroj manuální práce, který naše ekonomika doposud čerpala, je již nejspíš  u samého dna – a také nenávratně. Montovny, nejen ta výše zmíněná, pomalu končí. Dovolená, charakterizovaná lacinou konkurenceschopností, trvala bezmála třicet let. Splnila svůj účel? Třicet let je dost na to, nalézt si vlastní, unikátní a nenahraditelnou pozici na trhu. Třeba v menším objemu, ale s vyšší marží. Zaplatit lidem, kolik si zaslouží. Rozhlédněte se kolem: vidíte něco takového?

A do třetice: když se svět naučil řešit problémy růstu divokým zaléváním zaplevelených záhonů, kterému se říká kvantitativní uvolňování, dostali jsme pár let dovolené všichni ještě jednou. Přebytek peněz v ekonomice vytváří příjemné pohodlí dnešních dní. Zatím jsem nepotkal člověka, který by tvrdil, že potrvá věčně. Prozíraví vytváří rezervy. A co my ostatní? Budeme mít ještě nějakou další šanci - potom?

Doufám, že si letošní, určitě zaslouženou dovolenou užíváte. Ze srdce vám ji přeji.

(Psáno pro CAFIN News, červenec 2018)