O dvou městech

Globální oteplování tu nemáme odjakživa. V nepříliš vzdálené minulosti se vyskytovala období, dlouhá desítky i stovky let, kdy se naopak globálně ochlazovalo.

V jedné z takových period vyrostla na severu kontinentu, nepříliš daleko od sebe, dvě města. Jejich obyvatelé žili spokojeným životem a protože tomu vždycky tak bylo, dobře věděli, že se zimní období pravidelně střídá s letním. Věděli také, že zimu dokáží přečkat v teple jen tehdy, pokud se v létě předzásobí dřevem, které těžili v blízkých lesích. Než listí ze stromů opadalo, byla kolem městských hradeb pravidelně vybudována ještě jedna hradba, z dřevěných polen. Jak polen během zimy ubývalo, ubývalo i hradeb, alespoň této poslední. S prvními jarními paprsky zmizela pravidelně i poslední polena a města se svými branami mohla opět otevřít světu.

Že je něco jinak, všimli si nejprve ti nejstarší. Jednoduché vysvětlení - jarní slunce náhodou opozdilo - brzy zavrhli, bylo tomu právě naopak: zimy byly tužší a tužší, topilo se více a dřevo ubývalo rychleji. Posledních pár let už byl nedostatek dřeva na konci zimy opravdu citelný. V dalším roce pak dřevo došlo krátce po zimním slunovratu, a to bylo opravdu zlé.

Prokřehlí konšelé se sešli na radnicích obou měst a žádali své starosty o rázný krok: život bez jasného plamene v krbu si po létech blahobytu neuměli představit. Chlad v jejich domovech hrozil rozvraty v rodinách, nemocemi, rebelií. Jednat je třeba okamžitě.

Starosta prvního města byl rozhodný muž; prosadit potřebné kroky mu nečinilo žádné obtíže. Je třeba otevřít městské brány, ve sněhu prošlapat cesty a z lesa přivést další dříví. Pokud jsou všechny dospělé stromy již vykáceny, bude nutno porazit i ty mladší, aby už nikdo zimou netrpěl. Stromů je v lese přece dost.

Starosta v druhém městě rozhodnutí zvažoval. Měl již svá léta a lidé jej čas od času podezírali, že dnešnímu světu už příliš nerozumí. Možná v tom byl i kus pravdy - právě teď však byli rádi, že v jejich čele stojí zkušený a uvážlivý muž.

"Strom v lese je jako tvůj potomek - to co čekáš,  ti poskytne, jen pokud mu dáš čas..."  starosta jakoby slyšel zdáli hlas svého dávno mrtvého otce. Dobře věděl, že po předchozích zimách už v lese další vzrostlé stromy nenajde. A zatnout sekeru do mladého kmínku mu připadalo jako ublížit tomu, kdo jej vychoval. 

"Les nemá dost dřeva a nezachrání nás; musíme se uskrovnit. Spálíme nepotřebný nábytek a na otop nechť poslouží i všechno nadbytečné harampádí tady z radnice. Nebude tolik tepla jako dřív, ale zimu přečkáme. Až země rozmrzne, zasadíme nové stromy, více stromů, aby naši potomci měli dříví dost..."

Divné řešení. Lidé - nejprve skrytě a posléze i zcela otevřeně - hleděli přes hradby, na siluetu sousedního města, nad kterou se vznášely oblaka dýmu z naplno roztopených krbů. "Spalují mosty k budoucnosti", odvracel starosta jejich výtky, "jen počkejte, jak na tom budou příští zimu, když les už vlastně nemají..."

Následující zimu však žádná změna nenastala. Když vanul vítr správným směrem, bylo cítit vůni kouře z krbů sousedního města. "Zatímco my se klepeme zimou a na oheň už přikládáme dřevo z krovů městské zvonice, oni si topí, jako dřív!" křičeli nespokojení konšelé na starostu. A měli pravdu.

Něco se však změnilo. Vítr voněl po ovoci. V sousedním městě už nejezdili pro dřevo; káceli jabloňový sad kousek za hradbami. Dřeva bylo opět dost. U domácího krbu si obyvatelé chválili, jaký blahobyt jimi zvolení zastupitelé dokáží zajistit. 

Sníh však roztál a přišlo jaro - bez květů jabloní. Namísto stínu jen vyprahlá půda. Bez včel, bez ovoce a bez úrody. V městě blahobytu vládla pojednou bída...

Věříte pohádkám? Pokud ano, obě města už zase vzkvétají. V čase bídy přišla pomoc od sousedů, kteří mezitím spálili všechno, co nebylo užitečné. V jejich lesích ale vyrostlo dost dřeva z nové výsadby. S radostí teď zkrášluji své příbytky vyřezávanými truhlami a svátečním nádobím, které dostávají od svých sousedů výměnou za obyčejná dřevěná polena nebo pár košíků jablek. Nepotrvá to však dlouho. Starostu - plenitele vystřídal ve funkci muž, jež umí hospodařit a holiny za městem jsou opět osázeny.

Nevěříte? I pro vás máme patřičný závěr: Hladoví obyvatelé města beze stromů se chopili zbraní. Po létech nestrádání byli v lepší kondici než jejich střídmí sousedé. Ti jako nepotřebné spálili i násady válečných seker. A varování nezaznělo - chyběla zvonice. Město bylo vypleněno, les vykácen a dřevo odvezeno.

A pak, že se uvážlivost vyplácí...