Třikrát devadesát

Patřím k několika málo ročníkům, které, možná trochu nezaslouženě, mohly v jednom režimu získat kompletní vzdělání, aby ho následně využily v režimu jiném. Byli jsme mladí a na startovní výhody jsme moc nemysleli, když jsme v roce 1990 vstupovali do světa dospělých. S obrovským odhodláním a stejně velkým přesvědčením, že si své štěstí musíte - a můžete - zasloužit. Neškodí si na to vzpomenout právě dnes.

Za prvé: Budovat něco vlastního. To mne bavilo od narození. Hrad z písku, partu, rádio na baterky... Teď mám možnost založit svou firmu. Bude úspěšná, protože věřím sobě a věřím volné soutěži, která dá vyniknout chytrým a pilným.

Za druhé: Rozhodovat o svém osudu. Nejspíš obětuji spoustu času na začátku a zkusím tvrdě pracovat a spořit, abych někdy později užíval blahobytu. Nebo vyrazím autostopem napříč Evropou, možná nebudu v padesáti nejbohatší, ale zcela jistě mohu užívat výhod  spokojeného života příslušníka střední třídy.

Za třetí: Politika. Ta mne, na rozdíl od podnikání, nelákala nikdy. Konečně je čas svobodně zvolit stranu, která hájí mé zájmy. Nedaří se jí? Je nutno přivést další příznivce, pomoci s kampaní, objasňovat, hledat argumenty. Neúspěch může mít jen dvě příčiny: moji neschopnost aktivně se zapojit, nebo, v případě že se nikdo další nenajde, opravdu špatnou volbu.

V podobném momentu dnes sleduji rozhodování vlastních dětí. Založit si firmu mohou. Několik těch -chytrých a pracovitých, samozřejmě-, kteří budou ve správné chvíli na správném místě, dokonce královsky zbohatne, když ji za pár let prodá nějaké korporaci. Přeji to komukoli z nich. Nenechte se ale mýlit špičkou ledovce. Všichni ostatní, včetně devětadevadesáti procent chytrých a pracovitých, budou hledat jakési skulinky, cestu, jak se napojit na dotace a státní zakázky, aby mohli přežít ve soutěži s těmi, kteří je získali dříve. Dostat se na výsluní přízně státu a jeho institucí - jakoby mi to připomínalo něco, o čem jsem si myslel, že je pohřbeno jednou provždy.

Budou naše děti alespoň spořivé? A budou mít také šanci zůstat někde uprostřed, pokud jim hodnota času věnovaná dalšímu bohatnutí připadá neúměrná? V obou těch případech se ptám vlastně na totéž: mohou se spolehnout sami na sebe, když dospějí k volbě mezi dvěma různými, nikoho neohrožujícími cestami? Kdo jim dá záruku uchování majetku ve světě, kde centrální banky emitují další a další zákonem ustanovené peníze (poukázky na ostatní majetek) bez ohledu na to, kolik vytvořené hodnoty na ně připadá? A pokud se rozhodnou opačně, kdo jim dá záruku možnosti svobodné volby bez nashromážděného majetku - ve státě, kde o vás elektronická stopa všechno prozradí? Majetek není jistý a druhá možnost?  Jako bych to už někdy zažil: chceš-li žít důstojně, dělej to, co se očekává, v míře, jakou uznáme za vhodnou - a my zbytek zařídíme.

Nejspíš namítnete: Zárukou svobody je přece právní stát, který si všichni v Evropě hájíme. Zástupci musí být demokraticky voleni, což je vede k odpovědnému rozhodování. A nemýlíme se i v tom? Opravdu cítíte, že máme - nebo naše děti mají - možnost prosadit své zájmy u voleb? Právo volit je totiž jedna věc a schopnost změnit věc druhá. Když dostanete dobrý nápad, nebo  se dozvíte o věci hodné nápravy, potom, budete-li se chtít demokraticky prosadit, snad dosáhnete úspěchu v místě, kde bydlíte - stačí přesvědčit sousedy. Pokud ale bude o vašich věcech rozhodovat světová rada, pak nějakých tisíc osob, které se vám v rozumném čase podaří získat na svou stranu, představuje zhruba 0,00002% voličské základny. Vaše demokratické právo volit může být v případě světové (evropské) rady sebevíc nezpochybnitelné, ale šanci dosáhnout změny prakticky nemáte. A co myslíte, vede volené zástupce k odpovědnosti fakt, že jste je volili, nebo fakt, že v případě nespokojenosti můžete dosáhnout změny? 

Pocit návratu zpátky se vnucuje i v tomto třetím případě.  Právo volit bez šance prosadit svůj návrh - třeba na to, kdo má být mezi volenými - jsme tenkrát přece také měli.

Naše děti tohle nevědí. Měli bychom jim povyprávět...