Znovu o odpisech: Odepsané výrobní zařízení v kalkulacích

Jak postupovat v kalkulaci, pokud se reálně účtované náklady určitého výrobku v příštím roce sníží o odpisy, neboť výrobní zařízení bude již v tomto roce plně odepsáno ?

Použitím zařízení vzniká výrobci vždy oprávněný nárok na úhradu jeho opotřebení (určeného právě pomocí odpisu). Připustit snížení ceny vlivem zdánlivě nižších nákladů by bylo chybou, která by se vymstila nejpozději poté, co používané zařízení bude skutečně nutné obnovit - a odpis se opět v nákladech objeví.

Naprosto správné by proto bylo výrobní zařízení přecenit i v účetnictví (např. aktuální reprodukční cenou) a znovu odepisovat. Potom by se nově určený odpis (nepříliš odlišný od původního, nižší cena bude vyvážena kratší zbytkovou životností) stal součástí kalkulace. Pokud ke změně v účetnictví nedojde, doporučujeme vám obdobně stanovený odpis v míře odpovídající využití zařízení pro tento výrobek přičíst ke kalkulovaným nákladům - půjde o tzv. kalkulační nebo manažerský odpis.

Část účetního provozního hospodářského výsledku, inkasovaná "navíc" v důsledku nesnížení ceny výrobku by ve většině případů měla být použita jako rezerva - lze oprávněně předpokládat, že v řadě jiných případů u jiných zařízení utrpíme ztrátu, když naopak životnost zařízení použitá pro výpočet odpisu se ukáže jako nadhodnocená (nebo náklady obnovy převýší historickou odepisovanou hodnotu zařízení).

Teprve tehdy, kdyby u všech zařízení byly odpisy v účetnictví nastaveny jako výrazně vyšší, než odpovídá skutečnosti (což v českém prostředí není nijak výjimečné - touto tezí se v některém z dalších příspěvků budeme jistě ještě zabývat), bylo by možné uvažovat s jiným využitím této částky - nashromážděné historické prémie. Jednou z možností je využití pro dočasné snížení ceny kteréhokoli výrobku (nebo jejich skupiny, nebo všech) z taktických důvodů, např. pro obsazení trhu (dumping). To by v jednom speciálním případě  mohlo přinést stejný výsledek, jako výše diskvalifikovaná možnost snížení ceny vlivem neuplatnění odpisu v nákladech. Rozdíl je však jasný: 1. Příčinná vazba tu opravdu není, tedy si můžeme jako příjemce prémie vybrat kterýkoli výrobek. 2. Jde o aktivně vybraný,  investovaný kapitál, který by měl přinést jasně deklarované efekty v budoucím období - na rozdíl od prostého "rozpuštění" beze stopy, které by nepochybně bylo důsledkem automatického zlevňování výrobků na odepsaném zařízení.

Outsourcing očima ekonoma

V případě rozhodování o outsourcingu bývají navrhovány zhruba tři možné cesty vyhodnocení:

- Porovnejme celkové náklady v případě s/bez využití externího dodavatele.

- Porovnejme variabilní náklady v případě s/bez využití externího dodavatele.

- Porovnejme (podobně jako u investic) peněžní efekty v případě s/bez využití  externího dodavatele.

Upřímně, pro správný výsledek je v každém z těchto postupů něco inspirativního.

 

Není třeba pochybovat, že „akademicky správná“ je pouze třetí varianta: outsourcing je vlastně dezinvestiční rozhodnutí, jehož efekt by měl být změřen čistou přítomnou hodnotou všech peněžních pozitivních i negativních efektů. Peněžní efekty (kdy která faktura v případě pozitivního rozhodnutí bude nebo nebude placena) jsou ovšem těžko mapovatelné bez vazby na konkrétní spotřebované zdroje. K neopomenutí žádné z položek zdrojů proto dobře poslouží účetní náklady, jejichž seznam je – dokonce s garancí auditovaného účetního výsledku - vždy pohotově k dispozici. Problém nákladů v účetnictví  je ovšem takový, že v případě některých položek nemusí vůbec docházet k očekávanému peněžnímu efektu (viz dále o fixních nákladech).  Sázka na pouze variabilní náklady je vlastně pokusem předem vyhledat ty nákladové položky, „na kterých záleží“, tedy, které působí svými zcela konkrétními dopady na cash-flow.

 

Variabilní náklady jsou totiž většinou spojeny se spotřebou zdrojů, které v případě nevyužití disponibilní peněžní prostředky reálně navýší: buď proto, že nebudou vůbec nakoupeny (ušetřená elektrická energie), nebo proto, že se o nespotřebovanou část sníží nákup v příštím období (většina skladovaných položek, pokud jsou běžně spotřebovávány ve výrobě). Označíme-li ostatní náklady jako fixní, půjde vesměs o položky vyvolané spotřebou zdrojů, které byly naopak zakoupeny předem (a již zaplaceny) v určité dávce, stanovené s ohledem na předpokládanou - neopakovatelnou - potřebu. Může to být i nákup skladované položky: náhradního dílu nebo jednoúčelově využitelného materiálu (ano, v tomto smyslu bude i určitý výrobní materiál "fixem"). Většinou však půjde o lidské zdroje (dávka odpovídá pracovnímu úvazku jedné osoby) nebo dlouhodobý majetek (dávka odpovídá kapacitě limitované výkonem a životností). Nevyužití takových zdrojů prvotně nijak nevylepší peněžní bilanci: jediné, co získáme v takovém případě, je volná kapacita: de facto „odpadní produkt“, který přinese peněžní efekt, jen pokud pro něj najdeme vhodné alternativní uplatnění.

 

Tady je důvod, proč v případě outsourcingu zpravidla počítáme pouze s variabilními náklady: Pokles variabilních nákladů  u zdrojů,  nespotřebovaných proto, že některá z podnikových činností původně vykonávaná „inhouse“ byla předána za brány podniku, bude totiž téměř vždy doprovázen  reálným peněžním efektem. Takové zjednodušení má ovšem také svá úskalí. Mnohdy tak opomíjíme úsporu variabilních nákladů v oblastech mimo vlastní outsourcovanou činnost, zejména pokud je to činnost výrobní povahy. K reálnému navýšení disponibilních prostředků může totiž dojít např. také snížením platby za pravidelné bezpečnostní školení od externího dodavatele, pokud se bude platit za méně zúčastněných vlastních zaměstnanců. Poznámka na okraj: i toto je – pro někoho překvapivě -  variabilní náklad, alespoň vztaženo k počtu zaměstnanců – tedy vlastně „variabilní náklad procesu přípravy zaměstnanců“. Měřítkem výkonnosti  procesu, k němuž je vztažena variabilita, je ovšem netypicky aktuální počet zaměstnávaných osob. Přesně z tohoto důvodu (variabilita nákladu se vztahuje k jinému výkonovému driveru, než je obvyklé) bývá mnoho z těchto položek i mezi náklady považovanými za fixní.

 

Doporučení je jednoznačné: zabývejte se při posuzování výhodnosti outsourcingu také náklady variabilní povahy (v rámci příslušného procesu), vznikajícími v dalších podnikových procesech, u kterých v důsledku outsourcingu dojde ke snížení požadavku na (jejich, interní) výkonnost: personál, údržba, řízení jakosti apod. – a to i tehdy, jsou-li v podnikových databázích označeny jako "fix".

 

Pro fixní náklady je ovšem typický opačný problém: jsou-li při vyhodnocování vzaty v úvahu, máme spíše tendenci přeceňovat reálný dopad úspor na disponibilní prostředky. Úspora ve spotřebě "opravdových" fixů je vždy  primárně  nepeněžního charakteru: uvolněná kapacita bude jen málokdy ihned využita tak, aby došlo k dalším reálným peněžním příjmům nebo úspoře jiných doposud placených položek nákladů. Na straně druhé, diskvalifikace fixních nákladů ještě před posouzením (ke které dochází vždy, pokud hodnotíme jen dosažitelnou úsporu variáblů) možné případy penežních efektů zcela ignoruje. Přesto takové případy nastat mohou, např.:

           

(a) pokud lze takto uvolněnou kapacitu (i opakovaně) využít k vytvoření nějakého nového produktu nebo služby, které budou následně  zpeněženy

 

(b) pokud se podaří jednorázově nebo trvale (pronájmem) zpeněžit některé položky nepotřebného majetku (například přebytečné počítače)

 

(c) pokud se  do volné kapacity umístí činnost, naopak doposud nakupovaná zvenčí – to nemusí být zcela nesmyslné,  jde o jinou oblast činnosti, než jaká má být outsourcována…

 

(d) nebo jen tak, že se ušetří příplatky vyplácené občas za přesčas, který po omezení rozsahu pracovní náplně nebude potřeba.

 

Doporučení je tedy opět jasné: zaměřte se při svých úvahách ve spojení s fixními náklady i na tyto – a jen na tyto – případy. Často přitom narazíte na další mírnou komplikaci: je třeba odlišit efekty trvalé (např. efekt pod písmenem c) od efektů jednorázových (prodej nepotřebného majetku dle pís. b). Komplikace nastává, pokud se v posouzení objeví jakýkoli podstatný efekt jednorázového charakteru – a to může být stejně v úsporách, jako na straně aktivit souvisejících s přijetím outsourcingu, které mají jinak spíše charakter pravidelných plateb za poskytnuté služby (například tehdy, když musíme jednorázově upravit přístup outsourcera do vlastního informačního systému). Potom je totiž třeba posuzovat ne pouze „čistý peněžní efekt za měsíc“ ale čistou přítomnou hodnotu peněžních efektů v příštích n obdobích“ – zpravidla obdobně jako u investic půjde o nějakých 5 – 7 let.

 

Pro úplnost se musím zmínit ještě o obvyklých nepeněžních efektech, s outsourcingem velmi často spojených: přínosech (možná outsourcingem ubude problémů s odstraňováním nekvality, zůstane více času na strategii ...) ale i rizicích (např. ztráty určitých klíčových znalostí nebo kompetencí, případně vzniku závislosti na dodavateli). Tyto „vedlejší“ okolnosti mohou hrát často rozhodující roli (stačí se podívat na zpětné hodnocení úspěšných i neúspěšných outsourcingových příběhů) a měly by  tedy být vzaty v potaz, nejlépe opět určitým peněžním oceněním. Že je to nemožné ? Jen tehdy, pokud přeceníme své nároky na „míru tvrdosti měření“. V opačném případě postačí třeba určitý typ ankety mezi vrcholovými manažery:

 

Za jaký roční poplatek byste byli ochotni připustit, že nadále nebude k dispozici… ?. 

 

Jak velkou částku ročně byste považovali za přiměřenou, kdyby bylo možné (smluvně) za úplatu zajistit, aby … ?

 

To mi tedy vysvětlete...

Institut „nespolehlivého plátce“, který se ministerstvo financí pokusí zavést od nového roku, uvalí na poctivé plátce DPH další břemeno. Budou si ověřovat pověst svých dodavatelů stejně, jak to nejspíš dělají u svých dlužníků. Pokud by totiž dodavatel neodvedl jimi v ceně dodávky zaplacenou částku DPH, přicházejí v případě ministerstvem označených nespolehlivých plátců na řadu jako ručitelé právě oni samotní. 

 

To mi tedy vysvětlete…

 

Systém DPH se svými nadměrnými odpočty, které nás stály už pěkných pár miliard, má totiž jeden hlavní účel, skrytý v označení nepřímá daň. Jde o to zdanit konečného spotřebitele, což je přece jen něco jiného než zdanit každého spotřebitele jako v případě daní spotřebních. Zdanění však musí navíc proběhnout způsobem, který skutečný subjekt daně téměř nepostřehne. Jedině tak bude možno sazbu daně zvyšovat bez negativní odezvy na volebních preferencích. Dlouhou dobu to může vycházet – zvýšení sazby DPH považují občané tradičně za záležitost plátců daně, tedy podniků. Prostřednictvím sofistikovaného systému pak jednotlivé podniky - účastníci systému - odvádějí státu po částech daň (nikoli dobrovolně, nařizuje to zákon), kterou posléze zaplatí státu zákazník na konci řetězce. Aby to nevzbudilo přílišnou nevoli, platí se jen prostředky, které předtím dostanete v platbách od svých zákazníků (daň si připočítáváte k ceně). Platíte jednak svým dodavatelům, aby v systému mohli pokračovat, a zbytek potom státu. Právě institut nadměrného odpočtu je toho důležitým doplňkem: pokud byste jako spolupachatelé v důmyslném spiknutí měli utrpět škodu (dočasně máte málo zákazníků s ohledem na to, co stát potřebuje dostat „pod střechu“ od vás nebo vašich dodavatelů), velký kmotr vás na holičkách nenechá: přichází na řadu vratka, kterou  stát uhradí to, co jste dočasně do systému vložili z vlastních prostředků.

 

Taková výzva nemůže v Česku projít bez povšimnutí. Nárokovat vratku, zatímco platba dodavateli zmizí společně se spřízněnou firmou kdesi v třetím světě, se stalo oblíbeným sportem s hrdým sponzorstvím ministerstva financí. A právě proto přichází na řadu ručení. Jsem jen zvědav, zda uplatnění nároků z něj vyplývajících proběhne rychleji, než v daňovém ráji zmizí i druhá sestra v hříchu.

 

To mi tedy vysvětlete…

 

Vybrat daň od konečných spotřebitelů poctivým způsobem by bylo možné dvěma transparentními postupy: Za prvé: roční přiznání toho, co jste jako konečný spotřebitel do domácnosti nakoupili, a odvedení příslušné částky daně (asi byste se divili, kolik ..).  Za druhé: dvojí ceny v obchodě, vyšší o sazbu daně tehdy, pokud neprokážete jiný účel než konečnou spotřebu. Daň by odváděli majitelé obchodů z toho, co obdrží, s případnou složenou kaucí. Oba postupy – daň odváděná najednou v ročním přiznání zákazníka, nebo dvojí ceny v každém butiku, hypermarketu nebo benzínové pumpě – jsou však mimořádně nápadné zdůrazněním dopadů na konečného spotřebitele. A proto se zvolí způsob třetí, absurdně složitý (kdo nevěří, zkuste se podívat na znění zákona) jehož účelem je především zakrýt skutečnou podstatu věci. Bohužel, má jednu slabinu, kterou se v našich zeměpisných šířkách nevyplácí podceňovat: vratky nadměrných odpočtů…

 

A tak mi tedy vysvětlete…

 

Ve snaze zakrýt, kolik nás stojí na daních, jde stát v případě DPH cestou absurdní anonymizace odvodů. Výsledný systém je sice složitý, ale ve své účinnosti se příliš neliší od řešení, kdy by zdaňovaný subjekt odkládal částky k zaplacení daně na temné místo v městském parku, aby nebylo vidět, kdo si je tam vyzvedne. Proč ne, aspoň by odpadlo nesmyslné vedení daňové evidence nucenými spolupachateli z řad podnikatelů. Teď však přichází závěrečná perla: pokud se z překladiště něco ztratí, platíte znovu, namísto toho, kdo tak hloupý a rizikový systém vymyslel.

 

To mi tedy vysvětlete…

Olympijská reminiscence: ještě jednou o plánování

Dlouho hledané přirovnání mne napadlo až v souvislosti se sílící londýnskou olympijskou horečkou: Už několik let se snažíme vysvětlovat, že pro funkčnost moderního plánování nejsou potřeba mimořádné metody a nástroje, ale především správné pochopení jeho pozměněné role. Že historické plány  se liší od podobně vypadajících tabulek v současném podniku, neboť slova jako přesná předpověď nebo plánovací jistota během let zmizela ve víru konkurenčního boje. A přestože málokdo zná svoji podnikatelskou budoucnost třeba jen na měsíc dopředu, plánování jako takové svůj smysl neztrácí.

To, co se u plánování mění, je jeho význam. A s ním se nutně musí posunout také naše očekávání, která lze do naplánované budoucnosti vkládat.

Roli dnešního plánování lze nejpřesněji připodobnit k nastavování správné výšky skokanské laťky při atletickém tréninku. Mnoho plánovačů se vás bude snažit přesvědčit, že laťka na stojanech musí být v pozici, kdy její pád při přeskoku bude prakticky vyloučen. Že do plánu proto mohou být řazeny jen věci známé a jisté a jakákoli snaha o „vyšší laťku“ nemůže být proto zahrnuta do předpokladů.  Možná je to reminiscence minulosti spojené s myšlenkou, že skutečně dobrý plánovač přináší do firmy přesný obraz budoucnosti, který – aniž by to kdy bylo nahlas vyřčeno - nesmí selhat. Takový přístup byl možný, protože budoucí pozice byla v drtivé většině případů determinována faktory „uvnitř podniku“: počet stávajících zakázek, připravované inovace, schopnost růstu apod., tedy faktory víceméně pod kontrolou. Dnešní cesta k budoucnosti je však nejvíce utvářena faktory „vně podniku“: konkurence, tržní poměry, měnové kurzy, a tady je úkolem  plánovače vždy jen popsat jednu - i když v našem očekávání nejpravděpodobnější - z možných variant. Kdybychom totiž z dnešního plánu vyloučili veškerou nejistotu, laťka by ležela „proklatě nízko“. Stejně vypadající plán prodeje má proto jiný význam než před třiceti léty: nemůže být například podkladem k rozvržení výroby bez rezerv a bez očekávání jiného vývoje. Neměl by ani sloužit jako etalon toho, co bude z budoucího pohledu považováno za úspěch (!!!). Občas to prostě nevyjde, občas skočíme „do laťky“ a pokud jsme v přípravě neudělali žádnou chybu, nebude to nic jiného, než přirozená součást naší cesty k dlouhodobě vytčeným cílům.  Cožpak by olympiádu mohl vyhrát atlet, který při tréninku každý den několikrát neshodil laťku ?  A není naopak posouvání laťky na samou ( a někdy i mírně za) hranici možností podstatou zlepšování výkonu ?

 

 

Nepožadujme proto od našich podřízených, aby si „svoje laťky“ stavěli vždy jen na bezpečných sto padesát centimetrů.

 

 

Že by vás to v životě nenapadlo ? A co jiného děláme, když navazujeme motivaci právě na splnění plánu ?

Mikrofejeton 2: Daňový poradce, majitel kombajnu a…

Co mají společného daňový poradce, majitel kombajnu a hospodský v Horní Dolní ?

Všichni se při svém podnikání potýkají se značným nevytížením kapacity. Daňový poradce od července do ledna, majitel kombajnu od září do půlky července a hospodský v Horní Dolní prakticky pořád, s výjimkou druhé soboty v únoru, kdy tam mají Josefskou zábavu. Všichni ovšem chtějí, aby je jejich podnik přiměřeně zabezpečil, což znamená, že navzdory tomu, že podnikat by mohli - při větším zájmu zákazníků - v mnohem větším rozsahu,  svůj výdělek potřebují v plném rozsahu již nyní. Podobně jako kdokoli z nás, považují za přirozené, že jejich skutečná, ne jakási chimerická ideální tržba musí pokrýt veškeré jejich náklady, a proto nepochybně nastaví cenu za své služby někam nad úroveň toho, co z celkových nákladů připadá rovnoměrně rozděleno na každou reálně prodanou (a tedy zdaleka ne na každou prodeje schopnou) jednotku.

         

Svět však není spravedlivý ke všem stejně. Majitel kombajnu sklízí obilí šest týdnů v roce za ceny absorbující celoroční (fixní) náklady a divte se – ono to funguje. Zákazníci jsou ochotni za tyto ceny jeho služeb využívat, prostě proto, že všichni kombajnéři jsou na tom podobně a nikdo z nich si nemůže dovolit podstřelit konkurenční nabídku, aspoň do doby, než někdo vymyslí, jak v zimních měsících levně přemístit kombajn tam, kde právě dozrává obilí.

Daňový poradce je na tom hůře. Pokud se nebude skutečně snažit s tím něco udělat, konkurence ho může brzy připravit o živobytí. Jak ? Na rozdíl od obilí, člověka který vede účetnictví, lze přece jen  přemluvit, aby část svých požadavků na vaši práci přesunul z oblasti „za pět minut dvanáct“ do klidnějších vod v průběhu zdaňovacího období. Nebo si posunul termín závěrky  na září. Což je možné, ale zřejmě si vyžádá od poradce určitou pobídku. Třeba zřetelnou slevu z hodinové sazby. Dovolit si ji může, protože stejné roční (fixní) náklady nyní bude rozpočítávat na mnohem více hodin v mnohem více měsících. A proč tedy označujeme situaci daňového poradce jako horší ? Inu, není bezpečně chráněn bariérou přepravních nákladů, což znamená, že ten z daňových poradců, který jako „první ve městě“ odhalí výše popsané tajemství nižších nákladů na jednotku, může velmi vážně ohrozit schopnost přežít ostatních méně aktivních, pomalejších.

A co chudák hospodský ? V Horní Dolní jsou ze šesti stolů pravidelně obsazeny dva. Zvýšit využití neznamená přestěhovat v zimě výčep do Austrálie, ani nalákat zákazníky na jinou dobu: štamgasti u dvou obsazených stolů sedí, kdykoli je otevřeno. Najít někoho, kdo by si přisedl ?  V obci je dvanáct dospělých chlapů, jeden krátce po svatbě (tedy nepoužitelný, i když ve střednědobém horizontu opět perspektivní), druhý po třech infarktech a dva zbývající by přišli, ale nemají čím zaplatit. Solidarita kombajnérů tu ovšem neplatí: V Dolní Horní je hospoda plná, vydělává a není se čemu divit, obyvatel na jeden podnik je tu třikrát více. Jediná cesta k přežití našeho hospodského bolí - znamená stát se menším. Dva stoly, možná jeden další, ale určitě v jiné místnosti,  účty za elektřinu, úklid i topení musí být totiž V Horní reálně nižší, mnohem nižší, než v Dolní. Hodinky tikají neúprosně, protože při stávajících rozdílech  si konkurent z Dolní Horní bude brzy moci dovolit obsluhu „nahoře bez“ a také autobus, který přiveze i štamgasty z Horní Dolní, pokud tam hospoda navzdory ekonomické realitě stále ještě bude existovat. Koneckonců, provozovatel autodopravy nabízí ve večerních hodinách výrazné slevy ...

… proč asi ?

Mikrofejeton 1: Bod zvratu, variabilní mzdy, fixní odpisy

S podobným názorem se setkávám tak často, že to snad nemůže být náhoda. Výrobní podniky třídí své účetní náklady na variabilní a fixní, podle toho, zda s rostoucím objemem produkce tyto náklady narůstají (jako třeba spotřeba materiálu, který je součástí produktu) nebo zůstávají neměnné (mzda skladníka, který dostane zaplaceno každý měsíc stejně, nezávisle na tom, kolik materiálu vydal). Činí tak proto, že je zajímá jejich pozice z hlediska bodu zvratu (angl. Break-Even-Point),  tedy, zdali je jejich produkce dostatečná k tomu, aby fixní část jejich nákladů byla zaplacena: prodáte-li pouze jeden produkt měsíčně, těžko vám jeho cena vydělá na celé fixní náklady firmy, včetně již zmíněné mzdy skladníka, který sice nemá co na práci, ale zaplaceno dostat musí. Bod zvratu je právě takové (matematicky spočitatelné) množství prodaných produktů, při kterém nejen odměna skladníka, ale i všechny další fixní náklady vaší firmy budou uhraditelné z inkasovaných tržeb. Každý další prodaný produkt se už nemusí na fixní náklady vydělávat a přebytek tržeb z jeho prodeje (rozumí se přebytek po zaplacení variabilní části nákladů s tímto produktem spojených) vytváří kladný hospodářský výsledek, zisk, který je tím vyšší, čím více produktů nad bodem zvratu dokážeme prodat.   Čím je ovšem větší  podíl fixních nákladů v nákladech firmy, tím vzdálenější je bod zvratu, tj. nutný objem prodeje, abyste neutrpěli ztrátu. Firma s vysokým podílem fixních nákladů je tedy vratkou lodí, jejíž pevná pozice může být ohrožena při jakémkoli poklesu trhu, například tehdy, podléhá-li zájem zákazníků sezónním výkyvům.

Nyní zpět k překvapujícímu zjištění, avizovanému v úvodu. Procentické zastoupení fixních a variabilních položek ve své spotřebě má většina podniků dlouhodobě odpozorováno, a výpočet přesné pozice bodu zvratu na nich založený vede k jakž takž použitelným výsledkům (jakž takž uvádím proto, že obvyklý výpočet „trojčlenkou“ nemůže zohlednit docela časté anomálie, jako je změna zastoupení jednotlivých produktů v tržbách – vaše firma totiž nejspíš prodává různé produkty a každý z nich má svůj bod zvratu někde jinde -, nebo náhlá změna fixních nákladů například tehdy, kdy jeden skladník už nestačí a vy musíte zaměstnat  dalšího). Co je ale opravdu zajímavé: ačkoli velikosti „fixní“  a „variabilní“ hromádky je docela správně stanovena, často je představa naprosto mylná, pokud jde o rozhodnutí, který náklad patří do které hromádky. Pokud z chybného rozlišení pramení docela správný výsledek, musí se učiněné omyly v zařazení položky spotřeby mezi  fixní a variabilní nejspíš nějak vzájemně kompenzovat; a tak tomu skutečně je.

Za významnou, možná i nejvýznamnější složku variabilní spotřeby označuje mnoho výrobních podniků tzv. mzdy jednicových (tj. provádějících stanovené operace na každém výrobku) dělníků („dý-džejů“, podle zkratky D_j). Ve skutečnosti jde ovšem o položky spíše fixní, a to navzdory našemu přání. Dostane-li při „nevyrobě“ zaplaceno skladník, těžko vysvětlíte – jako mistr svému kolegovi - dělníkovi ve výrobě, že má jít domů bez výplaty (a pokud vedení trvá na tom, že mzda ve výrobě je za odvedenou práci, radši si najdete nějaký způsob, jak propad „vyrovnat“ – zkušení vědí). Podcenění nutnosti zaplatit dělníkům pravidelnou mzdu i při výrazně nižší produkci by vedlo k podstatným omylům v předpovědi bodu zvratu, kdyby naopak na fixní hromádce neexistovala řada položek skutečně variabilních. Část z nich představují tzv. variabilní režie: položky spotřeby činností nevýrobních (=obslužných), často paušálně považované za fixní. Typicky může jít o spotřebu na logistické, servisní nebo úklidové činnosti prováděné tam, kde se vyrábí (stačí si představit, jak se liší úklid „stejné“ kuchyně, pokud jste v ní právě uvařili oběd, od úklidu kuchyně v den, kdy obědváte mimo domov). Druhá podstatná část chybně zařazených položek se týká odpisů. Abychom se nemýlili: odpisy, jak jsou pojaty v účetnictví, zpravidla  fixní jsou – to co fixní není, je opotřebení strojů a zařízení, které má být jejich prostřednictvím zachyceno. U hmotného majetku, především pak strojů a zařízení, podléhajících silným mechanickým, tepelným případně chemickým expozicím v průběhu svého využití, si lze jen těžko představit, že opotřebení je vždy stejné za každé období, ať už se vyrábí či nikoli. Tato záměna tedy neovlivní předpověď účetního výsledku podle polohy bodu zvratu (účetní výsledek počítá většinou s fixní velikostí odpisu za období), způsobí však, že takto vykázaný účetní výsledek může být docela daleko od reálného stavu (!!!).

Dobrá zpráva nakonec (jedna z mála, jejichž příčiny vyplývají ze současné neradostné hospodářské situace): v období nižší výroby jsou fyzicky exponované stroje opotřebeny méně, než odpovídá účetnímu obrazu. Pokud něco nesedí s bodem zvratu, nejspíš se v účetní evidenci nedostává potřebné kompenzace chybně interpretovaným výrobním mzdám, což díky variabilní povaze opotřebení některých strojů (na rozdíl od jejich fixního odepisování) nemusí platit ve skutečnosti. 

Možná jste tedy na tom o něco lépe, než si myslíte.

Čtyři chyby v účetním odepisování

Účelem odpisu je především správně zahrnout do úvah o výhodnosti / nevýhodnosti jednotlivých firemních aktivit náklady související s využitím dlouhodobého majetku. Příliš nízký nebo žádný odpis dovoluje prodávat za ceny, které nepřinesou zpět do firmy peníze potřebné z dlouhodobého hlediska. Bohužel, v řadě případů jsou účetní systémy málo pružné vůči interním potřebám podnikatele. Proto je důležité korigovat odpisy na správnou hodnotu alespoň v kalkulacích (většinou úpravou režijních sazeb, i když nejde rozhodně o nejlepší řešení).

Nejčastější chyby jsou následující:

1. Využíváme majetek s nulovou zůstatkovou hodnotou. Může jít o položky s delší než původně předpokládanou životností (mimořádný zisk z tohoto důvodu musí být do firmy skutečně přiveden, neboť v jiných případech, kde jsme naopak odhadli životnost v náš neprospěch, může být ztráta eliminována jen z těchto zdrojů) nebo majetek po finančním leasingu (v leasingových splátkách jsme zřejmě v minulosti odepisovali více, než bylo třeba, a tím si vytvořili tichou rezervu – to však nemá žádný vztah ke dnešním a především budoucím obchodním případům).

2. Odepisujeme historickou pořizovací cenu místo ceny, kterou budeme muset zaplatit za budoucí náhradu. To ostatně nařizuje legislativní úprava. Existují však položky, které v budoucnu za historickou cenu nekoupíme: pozor zejména na zařízení, jejichž cena se zvyšuje v důsledku nutnosti vyhovět stále náročnějším ekologickým předpisům a pozor také na auta, nakoupená jistě výhodně v období finanční krize !

3. Majetek pořízený s využitím dotací se odepisuje jen z části „nedotované“ pořizovací ceny – jde vlastně o momentálně aktuální variantu předchozího případu. Dotaci tak vlastně získají místo vás vaši zákazníci – vy jste jejím dočasným správcem do té doby, než bude nutná obnova dotovaného zařízení za plnou cenu.

4. Zapomínáme na častou variabilní povahu odpisu. Variabilní odpis se týká veškerých položek majetku, u kterých se očekává (jakkoli vzdálené) budoucí vyřazení z majetku v důsledku fyzického opotřebení. Náklad použití takového majetku vzniká s každou jednotkou jeho činnosti – měl by být účtován podobně jako spotřebovaný materiál přímo podle spotřeby jednotlivým zákazníkům. Variabilní odpis uplatněný „účetnicky“ do režií vytváří dojem fixního nákladu, který musí být především pokryt dostatečným objemem zakázek, přijímaných často „za jakoukoli cenu“. Zvariabilnění části odpisů (čím více jich naleznete, tím silněji) vám v tomto smyslu rozváže ruce, naopak umožní uvažovat o vyřazení nerentabilních zakázek a – v neposlední řadě - v době krize – také ukáže váš hospodářský výsledek v lepším světle !

Malý a velký podnik

Drtivá většina podniků v tuzemsku, které jsem měl příležitost poznat, jsou ve světovém měřítku podniky malými. To platí jistě i o firmách, kde počet zaměstnanců dosahuje několika stovek, případně i jeden nebo dva tisíce, jakkoli se rády označují za velké.

Metody řízení, o kterých se nejčastěji píše, jsou zpravidla přizpůsobeny potřebám firem velkých. Opravdu velkých. Takových, kde každá změna vyvolá náležitou publicitu. Korporací s desítkami poboček na několika kontinentech. Jejich potřeby jsou ovlivňovány především složitostí komunikace, které nutí volit postupy odolné vůči nejrůznějším vlivům prostředí, limitované ve své účinnosti často právě vědomím, na kolika místech a v kolika národních a kulturních mutacích musí přinést v relativně krátkém čase svůj užitek. Jak málo stačí k tomu, aby tým tvořený několika málo inteligentními jedinci, si pro sebe stanovil racionální a přiměřená pravidla fungování, je proto zcela pochopitelně víceméně irelevantní.

Ve firmách zmíněných v úvodní větě to zpravidla vyvolá rozčarování. Namísto slibované pomoci se s velebenou metodou dostaví rozčarování, pocit nepříslušnosti a frustrace, z toho, že deklarovaný užitek se jaksi míjí se skutečnými potřebami. Jak tomu předejít ?

Zapomeňte na velikost firmy, o které byste rádi byli ujišťováni. Zamyslete se nejprve nad tím, zda běžet v tretrách o několik čísel větších je skutečně tím nejlepším způsobem, jak v závodě stačit Goliášům. Zda jednoduchost, přiměřenost a použití zdravého rozumu není lepší taktikou, takovou, o které Goliášové většinou mlčí, ale jejímž prostřednictvím Davidové zpravidla nad Goliáši vítězí.

Alespoň pokud si nenechají namluvit, že bez velkých bot nemají šanci.

Doživotní záruka, doživotní aktualizace

Trik, který se objevil zhruba před třemi léty, mne zprvu naplnil úžasem: Jak kvalitní musí být zboží (sluchátka k mobilu), když je výrobce ochoten poskytnout „Lifetime Guarantee“ ! V dalších měsících se z nejrůznějšími doživotními závazky roztrhl pytel. Magická formule, novodobé „dokud nás smrt nerozdělí“, se stalo marketingovou zbraní obzvláštního významu. Možnost doživotní aktualizace map k navigaci, vše v ceně nijak předraženého přístroje, vypadá skutečně jako zázrak: ostrov jistoty, přítel, se kterým se už nikdy neztratíte.

Jde o ekonomickou sebevraždu ? Budou poskytovatelé doživotních záruk bankrotovat zahlceni požadavky bez nároku na odměnu nebo alespoň kompenzaci nákladů ? Nespočívá trik v tom, že „doživotní“ je spíš „do doby, než zkrachujeme“ ?

Nepodezírám podnikatele z tohoto druhu černého humoru, provozovaného navíc na vlastní účet. Příčina musí být jinde. Jistě, stáhnout si z internetu aktuální mapu prodávanou s novými přístroji neznamená vlastně dodatečné náklady (ale ztrátu trhu s prodejem aktualizací nejspíš ano), a v případě sluchátek může být počet „princů, kteří se prosekají trnitým křovím formulářů a postboxů na druhé straně zeměkoule až k spící krasavici“ také mnohem nižší, než jak to vypadá z lákavé možnosti na první pohled: cožpak vás neustále zaneprázdněná, nepřívětivě se tvářící pracovnice reklamační přepážky nikdy neodradila od stání v dlouhé frontě, jakkoli byl váš nárok určitě oprávněný ? To však nemůže být všechno.

Skryté tajemství má až překvapivě nepoetický název: morální životnost, morálně (v důsledku měnících se standardů prostředí) limitovaná využitelnost předmětů a nástrojů, které kupujeme. Pokud za slovem doživotní vidíme rozpad na součástky, znehodnocení materiálu a totální zničení, je doba platnosti doživotních záruk skutečným nebezpečím (alespoň pokud mluvíme o přiměřeně kvalitních značkách). Skutečnost je však jiná. Trikem, chcete-li geniálním tahem marketerů posledních let, je právě morální životnost. Cožpak by výrobce  dobrovolně přicházel o trvalou možnost tržeb od zákazníka, kterého už jednou získal ? Hledá se nápad, cesta, jak prodávat stejné produkty stejným zákazníkům co možná nejčastěji, aniž bychom museli zcela zjevně omezovat fyzickou výdrž a deklarovanou dlouhodobou kvalitu našich produktů… Omezit použitelnost nikoli vnitřní neschopností produktu, ale změněnými standardy okolí (ukrytými za  slova jako kompatibilita, vyhovění předpisům, respekt k módním trendům, požadavky doby a další), je vskutku milionovým nápadem. Možnost pracovat s pojmy „doživotní“ s horizontem nepřesahujícím několik málo let nebo spíš měsíců (vzpomeňte, jak hodnotí vaše děti  – funkční a z vašeho pohledu teprve nedávno pořízený – mobilní telefon, který jste právě vyměnili za novější model) není ničím jiným než marketingově neméně vytěžitelným vedlejším produktem této myšlenky.