pátek 28. prosince 2018

Hádání naslepo: Du Pontův rozklad a situace u vánočního stromku

Poznat, co se děje ve společnosti, ze které nemáte k dispozici nic, než sérii finančních výkazů za nějaké období, je hádáním naslepo. Podobnou situaci jste možná zažívali v dětství. Stojíte před vánočním stromkem a vaše oči kopírují tvar plachty, kterou někdo přikryl všechny dárky, aby vás ještě více napínal: "Plachtu sundáme, až zazpíváte nějakou koledu..." Plachta je na mnoha místech více či méně vyboulená a vy přemýšlíte, zda právě takový tvar vytváří pod látkou to velké hasičské auto, které jste si tolik přáli...

O pár desítek let později držíte v rukou rozvahu a výsledovku firmy, o které se potřebujete něco dozvědět, a možná si uvědomíte, že vaše možnosti jsou podobně omezené. Účetní výkazy fungují jako neprůhledná látka: nedovolí vám vidět detaily, ale určitě svým "tvarem" (tedy hodnotami na svých řádcích, které jsou výsledkem působení těchto detailů) něco naznačují.

Manažeři uvnitř firmy si mohou dovolit určitý luxus: dokáží plachtu přitlačit i na dalších místech, kde tak nečiní zemská přitažlivost. Mohou zjistit další, specifické hodnoty - třeba součty variabilních nebo produkčních nákladů, což jim dává výjimečné možnosti analyzovat výkonnost firmy výhradně z výsledovky, pomocí specifických ukazatelů - o tom jsme ve FINBLOGu psali již mnohokrát. Teď však podobnou možnost nemáte - od účetních cizí firmy těžko podobnou informaci získáte. Jednou z možností je vtáhnout do hry vzájemné souvislosti mezi výsledkem hospodaření a strukturou bilančních položek. Určité typické scénáře vývoje výkonnosti musí totiž mít své charakteristické dopady, které - pravděpodobně, ale nikoli s absolutní jistotou - potvrdí vaše domněnky.

Za nejlepší východisko k takovému hádání naslepo jsem vždy považoval Du Pontův rozklad v druhé úrovni, neboli vyjádření rentability vlastního kapitálu pomocí tří zlomků:

zisk / vl. kapitál  =  zisk / tržby  *  zisk / aktiva  *  pasiva / vl. kapitál, neboli

rentabilita vl. kapitálu (ROE)  =  čistá marže (ROS)  *  obrátka aktiv  *  finanční páka

Představme si nyní, že ukazatel ROE zkoumané společnosti klesl oproti předcházejícímu období, což je situace, při které asi nejvíce potřebujete zjistit pravděpodobnou příčinu. Zhoršení ROE nemůže žádný z majitelů firmy prezentovat jako úspěch, snad s výjimkou daňové optimalizace, což samozřejmě nikdy nemůžete vyloučit. Ve všech ostatních případech však jde o nechtěný průšvih a vás nejspíš zajímá, jaký konkrétně - už jen proto, abyste posoudili perspektivu dalšího vývoje.

Asi nejpříznivější by (z tohoto hlediska) bylo zjištění, že příčina negativního vývoje je jednorázová, mimořádná - potom stačí zhodnotit její důsledky, ale kromě nich nemusíte počítat s dalším prohlubováním nějakého existujícího problému. Odkaz na jednorázovou mimořádnou událost bude také pravděpodobné zdůvodnění problému, zeptáme-li někoho uvnitř, kdo nechce oslabit důvěru ve zkoumanou společnost ("je to za námi, jedem dál, teď už to bude jenom lepší...") Paradoxně, proti této argumentaci nemáte prakticky žádné nástroje, které by ji dokázaly vyvrátit - povinnost vykazovat mimořádné vlivy ve výkazech samostatně by nepochybně prospěla, ale české účetní standardy ji explicitně neobsahují. Snad tedy jen pátrání v okolí, hledání důkazů, internet....

Po těchto dvou úvodních nepříjemnostech může být vnitřní logika Du Pontova rozkladu příjemným překvapením. Následuje postup "ohmatávání tvaru", který jsem zde pracovně sestavil - považujte ho prosím za určitou beta verzi, rád ji doplním o vaše opravy nebo upřesnění.

1. Nejprve se zaměřím na možné scénáře, působící zhoršení finanční páky  - třetí zlomek v rozkladu má nižší hodnotu oproti minulému roku, tedy vzrostl podíl vlastního kapitálu v pasivech:

Varianta 1A: Pokud celková pasiva neklesají absolutně, společnost bude pravděpodobně  dostatečně zisková (poznáte z prvních dvou zlomků, které vynásobeny mezi sebou ukazují, jak úspěšně společnost zhodnocuje svá aktiva - jde o ukazatel ROA) a společníci nemají lepší příležitost k uplatnění svého kapitálu, takže růst financují ze zisku nebo  používají vlastní kapitál místo dosavadních úvěrů. Nutně dochází k „rozředění“ celkového kapitálu a poklesu ROE, což však není nutně špatné - samozřejmě, pomineme-li celkově dražší financování jako jistou konkurenční nevýhodu.

Varianta 1B: Jestliže celková pasiva klesají absolutně, pak má nejspíš společnost méně cizího kapitálu, protože jí věřitelé nechtějí nadále půjčovat - pravděpodobně nevěří v její úspěšnou budoucnost. To je vážná věc, kterou by měl potvrdit také výrazný pokles čisté marže (první zlomek). Kromě příčiny spočívající v možné nekonkurenceschopnosti produktů, která se ještě nemusela projevit, způsobuje totiž deficit financování téměř okamžitě výpadky produkce, tedy dodatečné náklady nevyužité kapacity. Obrátka (druhý zlomek)  oproti tomu klesat nemusí nebo klesá jen málo, protože celkově nižší ekonomická aktivita snižuje také potřebu oběžného majetku. Uvědomme si zároveň, že jde již o pokročilou fázi problému, neboť po nějakou dobu může být nedostatek legitimního financování pokryt závazky po lhůtě splatnosti, tedy cizími pasivy, která finanční páku udrží beze změny.

2. Dále se budeme věnovat ostatním případům, kdy (nezávisle na předchozích zjištěních) dochází ke zhoršení ukazatele ROA, což je součin čisté marže a obrátky - tedy prvního a druhého zlomku v rozkladu:

Varianta 2A: Pokud klesá obrátka, a především pak obrátka stálých aktiv, (varianta zlomku, kde ve jmenovateli jsou pouze stálá aktiva), máme tu až čtyři příčiny s různou prognózou budoucnosti:

2A1: Tržby se podstatně nezměnily, ale zvýšila se především hodnota dlouhodobého majetku, a to díky jeho obnově (což poznám tak, že nahoru šla jeho netto cena, zatímco brutto cena  zůstává přibližně stejná). V takovém případě nejde samo o sobě o nic problémového – kdybych počítal "normalizovanou" obrátku z poloviny brutto ceny, zůstala by obrátka beze změny,

2A2: Tržby se podstatně nezměnily, ale zvýšila se především hodnota dlouhodobého majetku, ovšem díky rozšíření kapacity (což poznám tak, že nahoru šla jeho brutto i netto cena). V takovém případě jde o rozšířenou kapacitu, pro kterou se ještě nepodařilo najít adekvátní využití, což může a nemusí být problém  -  rozhodne další období,

2A3: Tržby se podstatně nezměnily, ale zvýšila se především hodnota oběžného majetku. V takovém případě je reálnou hrozbou výskyt nekvalitních oběžných aktiv: nedobytných pohledávek nebo nepotřebných zásob - a jejich budoucí odepsání způsobí pravděpodobně mimořádnou ztrátu. Příznivější prognóza - zpomalení obrátky oběžného majetku z titulu přizpůsobení se novým požadavkům zákazníků (např. na delší splatnost faktur)  - připadá v úvahu jen pokud zároveň roste čistá marže (trade-off, o kterém hovoříme v závěru článku)..

2A4: Majetek se ve zlomku nezměnil nebo změnil jen málo, ale oproti minulému období klesly mnohem výrazněji tržby: jde o vážný problém, protože společnost málo prodává: příčinou může být konkurence, špatná pověst, chybějící financování  (v kombinaci s variantou 1B) - atd.

Varianta 2B: Pokud klesá čistá marže, máme tu opět více možných příčin s různou prognózou budoucnosti:

2B1: při současném poklesu obrátky jinak než variantou 2A1 jde do jisté míry o nutný důsledek, protože je vyšší podíl fixních nákladů – viz 2A2 a 2A4 a v jisté míře i 2A3. 

2B2: při nezměněné obrátce jde o téměř vždy o vážný problém s „krycím příspěvkem“: 
2B2A: vzrostly náklady na produkt a nevzrostla adekvátně cena produktu, nejspíš díky levnější konkurenci, nebo 
2B2B: vzrostly náklady na produkt v důsledku špatné realizace produkce, což zákazník nechce zaplatit, případně 
2B2C: produkt se prodává levněji při poklesu poptávky nebo snaze rozšířit tržní podíl (jedině tato poslední varianta neznamená nutně problém - rozhodne opět až další období).

Poznamenejme na závěr, že navzdory obecnému přesvědčení, samostatný pokles obrátky nebo čisté marže při nezměněném ROA (tedy kompenzovaný rostoucí hodnotou druhého zlomku) nemá ve většině případů negativní význam - v hodnotě ROE se také neprojeví. Jde o "férový trade-off", který mnoho současných společností musí postupovat, je-li to přání jejich zákazníků: vyměňujeme pouze určitý typ složitosti zakázek (přesněji jejich náročnosti na aktiva) za jiný, s adekvátním dopadem na ziskovost.

pátek 21. prosince 2018

Nadvakrát nadvakrát

"Máme-li máme-li něco něco dvakrát dvakrát opakovat opakovat, měli měli bychom bychom vždy vždy zvážit zvážit,, zda zda je je to to potřeba potřeba.."

Bez vážného důvodu je opakování čehokoli minimálně nudné a obtěžující. V horším případě plýtváme silami a prostředky. Už jste někdy viděli kuchaře, jak hodí shnilou bramboru do hrnce se slovy "Až bude na talíři, tak ji přece můžeme dát pryč..."?

Přes všechnu absurditu, právě tak jsme si zvykli pracovat s náklady -  aniž by to většinou komukoli vadilo. Každá dodavatelská faktura prochází schválením ještě před tím, než je zaúčtována. Vedle schválení formy jde také o věcné schválení, tedy posouzení, zda doklad odpovídá tomu, co bylo skutečně objednáno. V tu chvíli se někdo poprvé vrací od nákladové položky k momentu objednání. Vedle řady detailů budou na chvíli zjevné také důvody objednání. Těžko si lze představit, že by kdokoli jen tak schválil zaúčtování faktury, vztahující se k objednávce s pochybnými nebo nevyjasněnými důvody.

Teď si dovolím malé přerušení: řízení nákladů se v podstatné míře opírá právě o takovou detailní práci na úrovni každého jednotlivého případu. Platí to bezvýhradně pro náklady režijní, kde nelze použít kontrolu přes přiměřenost vzhledm k určitému přesně měřenému výkonovému ukazateli (což je obrovskou předností nákladů jednicových). Řízení režijních nákladů si alespoń zjednodušujeme pomocí rozpočtových limitů, které říkají, kolik může být utraceno konkrétním útvarem za konkrétní nákladový druh (třeba úklidové prostředky nebo právní poradenství) celkem za období - ano, to jsou ty nepopulární útvarové budgety. Limit v budgetu vlastně charakterizuje mez, do které jsme ochotní spotřebu respektovat jako přiměřenou, tedy víceméně i hospodárnou, a tedy upustit od detailní kontroly každého jednotlivého dokladu. Až potud to zní logicky - ale pozor: mluvíme-li o přiměřenosti, nelze nepoložit otázku: K čemu že má být spotřeba přiměřená?" A jsme u jádra problému: budgetový limit vždy vychází z nějaké představy, která zaprvé vymezí rozsah předpokládaných případů spotřeby (říkejme takové předpokládané spotřebě "řádná") a zadruhé se pokusí tyto případy nějak kvantifikovat, vzhledem k zamýšlené úrovni podnikové aktivity (limit pro pohonné hmoty vychází z uvědomění si všech řádných účelů využití vozidla a ze stanovení přiměřeného počtu ujetých kilometrů jednotlivě pro tyto účely, vzhledem k požadavkům plánu na příslušné období).

Nastavování rozpočtových limitů má spoustu zajímavých aspektů, kterým by stálo zato se věnovat (třeba do jaké míry jsme oprávněni použít data předešlého období - navzdory propagované metodě "zero-based" jsem doposud nepotkal podnik, který by se bez nich při rozpočtování zcela obešel), ale úplně na začátku musíme vyjasnit základní princip, který zní asi takto: limit v budgetu se vztahuje ke spotřebě řádné (ve smyslu předpokládané)

A tím se vracíme k původnímu tématu: mluvím-li o zbytečném opakování, mám dnes především na mysli zbytečné opakování procedury, která klasifikuje konkrétní případ spotřeby jako řádný nebo mimořádný. Pozor - i mimořádný případ může být věcně schválen, jsou-li veškeré další okolnosti takové mimořádné spotřeby v pořádku - vzhledem k výše uvedeńému by však neměl být započítáván do spotřeby, která bude porovnávána s rozpočtovým limitem - tedy limitem určeným pro řádnou spotřebu.

Zda jde o případ řádný nebo mimořádný, je nejlépe vidět bezprostředně poté, co ke spotřebě došlo. Mám-li před sebou fakturu za odstranění následků letní bouřky, při které dešťová voda zatekla střechou do budovy, chci se tímto případem zabývat okamžitě, dokud nové omítky "ještě neoschly". Jedině tak mohu účinně posoudit, zda a v jakém rozsahu jde skutečně o mimořádnou událost a také, zda to, co bylo pro daný účel vynaloženo, je přiměřené (protože rozpočtový  limit mi tady nepomůže). Takto prověřený případ pak zaúčtuji odděleně od ostatních podobných (což lze realizovat například určitou koncovkou připojenou za kód nákladového střediska nebo k analytické části čísla nákladového účtu), protože by neměl být započítán oproti rozpočtovému limitu konkrétního útvaru a zároveň: už nemusí být kontrolován podruhé.

Obvyklá praxe je totiž jiná: zahrňme řádnou i mimořádnou spotřebu (navzdory tomu, že již byla identifikována) společně na konkrétní analytický účet konkrétního střediska a počkejme si, až bude prověřován budget příslušného útvaru. Kdo trochu zná praxi rozpočtového řízení, nejspíš potvrdí, že k  druhému prověřování dochází až v závěrečných měsících roku (kdy už nejde vážnost situace odbýt slovy: vše se odstraní, máme přece  ještě dost času před sebou) - a často i opakovaně v každém z nich, protože jednou identifikovaná odchylka sama od sebe nezmizí. Dlouhou prodlevou jsou pak prokazatelné znaky mimořádnosti a jejího rozsahu setřeny, takže lze spoustu reálných problémů s dodržením budgetu vysvětlit odkazem na: "něco mimořádného na počátku roku, však si vzpomínáte...". Připuštěním existence mimořádných položek ve skutečných nákladech prověřovaných proti budgetu,tedy nechtěně zavádíme jakési "divoké karty", chcete-li "žolíky", které budou obratní správci rozpočtů umět vynést na stůl pro jakýkoli případ, který se jim hodí.

čtvrtek 8. listopadu 2018

O matení pronásledovatelů

Lidé, kteří neměli to štěstí, aby se s principy účetnictví seznamovali prakticky od dětství  (sám jsem jeden z nich), se čas od času dostanou do manažerských pozic, kde musí s účetními odborně komunikovat (ano, také mne to potkalo). Kdo by očekával, že do světa účetnictví vede pro manažery široký chodník s červeným kobercem, bude zklamán. Většinou zůstanete potupně stát u omšelých úzkých dveří, kde musíte čekat, zda se vás někdo ujme. 

Sám bych to tak nenazval, ale vždycky mne připadalo, jakoby účetní měli pocit, že jsou námi, obyčejnými smrtelníky, pronásledování. Že prchají se svatým grálem, který bude zneuctěn a nenávratně poškozen prvním dotekem, možná jen pohledem nepatřičné osoby. Že kladení překážek a matení nepřátel patří k jejich základním povinnostem.

Když si představíte několik opravdu základních účetních pojmů, tak, jak je vidí nezasvěcené osoby, nemůže vám uniknout řada podivností, které jen těžko (při účetní preciznosti) mohly vzniknout náhodou. Třeba takový výkaz zisku a ztráty... Copak může být vykázán zisk a ztráta současně? A pokud ano, co by to vlastně znamenalo? Dvojí  hospodářský výsledek? A co je vlastně hospodářský výsledek?

Tuto nezáludnou otázku jsem v nedávné době položil řadě osob, ekonomů i neekonomů a kupodivu jsem jednoduchou a přesnou odpověď vůbec nezaslechl. Možná je problémem už označení "hospodářský", které dnes zůstalo prakticky jen Hospodářským novinám. A výsledek hospodaření mi zase připomíná babičku s dědečkem a jejich hospodářství,  tedy kravku, pět králíků a devět slepic. Výsledek je vždy dynamická veličina, která poukazuje na fakt, že se něco vyvíjelo - rychle, pomalu, k lepšímu nebo k horšímu. Takové cash-flow je podobně dynamická veličina + a český význam bychom nejspíš popsali slovy "tok hotovosti", resp. "výsledek toku hotovosti firmou" (třeba její přírůstek nebo úbytek za období). Jakému toku tedy přísluší výsledek hospodaření? Toku hodnoty?  To je jeden z možných manévrů pronásledovaných - jde o stejně nepřesné vyjádření: hodnota je abstraktní, je jednou z charakteristik, která se musí k něčemu konkrétnímu vztahovat (hodnota ukazatele, hodnota majetku atd.). "Tak co že to proboha," křičím zoufale, " tou vaší firmou teče?"

Jednoduchým a správných odpovědí bude nejspíš více, osobně jsem si oblíbil "tok bohatství". Bohatství (peněžní prostředky nebo jiné položky vašeho majetku), o které přicházíte, pokud je vkládáte do produktu dodávaného zákazníkům. Bohatství, které nabýváte, jakmile vám zákazníci poskytnout za dodané produkty adekvátní protiplnění (peněžní prostředky nebo jiné majetkové položky, zejména pohledávky). Výsledek takových toků bohatství (dovnitř a ven z firmy, podobně jako u cash-flow) je bohatství zadržené ve firmě, tedy přírůstek bohatství firmy - dynamický ukazatel, počítaný třeba za jedno účetní období.

Abych nenudil - jsou tu i jiné matoucí pojmy, kterým se můžeme věnovat někdy příště - třeba "Dlouhodobý majetek" v aktivech české rozvahy (proč do něj nepatří "Dlouhodobé pohledávky", které jsou v téže rozvaze naopak součástí majetku oběžného?), "Nákladová spotřeba" (náklad nemůžete spotřebovávat, spotřebováváte nejrůznější vstupy, stejně jako nespotřebováváte teplotu, ale teplo) nebo "Kurzové zisky a ztráty" (nic jste nevydělali ani neprodělali, jenom opravujete při účtování dokladu špatně odhadnutý kurz cizí měny ke dni platby). A všimli jste si vůbec, co se stalo s odpisy nebo opravnými položkami v české výsledovce? Jejich výše uvedená krycí jména - pronásledovateli již vesměs odhalená - byla k 1.1.2016 nahrazena novou identitou ("Úprava hodnot - trvalá nebo dočasná")...

Pokud se připojíte s dalšími postřehy, budu rád. S matením ze strany pronásledovaných máte nejspíš své vlastní zkušenosti.

středa 24. října 2018

U-turn

Angličtina zná pojem "U-turn" jako označení pro obrat o 180 stupňů. Motorový člun nebo tanečník flamenga zvládnou otočení čelem vzad ve zlomcích sekundy; existují však také obraty pomalé, kdy pohyb k rozhodujícímu bodu a samozřejmě i od něj téměř nevnímáte - tedy alespoň pokud neuplyne dostatečně dlouhá doba.

Přesně před patnácti léty (24.10.2003)  přistál na letišti v Londýně poslední Concorde na lince z New Yorku. Poslední U-turn na začátku ranveje pak tentýž letoun vytočil o měsíc později, kdy vzlétl vůbec naposledy - na cestu do muzea v britském Filtonu.

U-turn, který mám na mysli, se však Concordu týká pouze nepřímo: hraje v něm roli symbolu. Ikonický letoun  poukazuje na půlobrat mnohem zásadnější, který jeho prostřednictvím vykonalo celé lidstvo. Nedochází vám? Vždy znovu mne překvapí, jak málo si symbolickou roli Concordu uvědomujeme. Je to snad jeho oslnivou, možná až magickou krásou, která odvádí naši pozornost k věcem vnějším, daleko od podstaty a obsahu? Že by stříbřitý lesk hliníkové slitiny oslepoval naše přirozené instinkty? Nebo o tom vědět prostě nechceme? Jak jinak si vysvětlit, že jsme se v tichosti smířili s něčím, co jen těžko zdůvodníme našim potomkům: vývoj nesměřuje nutně kupředu a každá nová generace nemusí být nutně pokročilejší,  bohatší nebo také rychlejší. Jakkoli se budete snažit - a může jít o otázku života nebo smrti - z Evropy do Ameriky se už za tři hodiny nedostanete. Letenka, jakou si mohl koupit váš otec nebo babička, už zkrátka není k mání. Ve dvacátém století se délka cesty mezi dvěma kontinenty zkrátila zhruba padesátinásobně - v jednadvacátém se ovšem prodlužuje.

Po pravdě: takových příkladů (zatím?) není mnoho: procesory jsou stále rychlejší, léky účinnější a lidé, kteří je vymýšlejí a prodávají, snad vydělávají více (pouze o těch, kteří je vyrábějí, to nemohu s jistotou tvrdit). To však neznamená, že U-turn nemůže být blízko. Bude-li se životní prostředí zhoršovat stávajícím (všimněte si - stávajícím, nikoli rostoucím)  tempem, můžeme k němu být v mnoha oblastech donuceni.

Podnikoví ekonomové zatím prožívají U-turn v jakési soft variantě: požadavek štíhlého podniku ukončil iluzi dokonalých řešení, plánů, rozpočtů a kalkulací. Ve snaze ušetřit volíme často přibližná řešení, která bychom před třiceti léty nejspíš odmítli jako zastaralá. Také o tom se FINBLOG již zmínil. Dokonce v jednom ze svých prvních příspěvků, v listopadu 2011.

Zvykejme si - může platit, že lépe už bylo. Abychom si rozuměli - nechci šířit poplašné zprávy. Pokud je něco ohroženo skutečně fatálním způsobem, je to naše iluze, že vývoj musí nutně postupovat jen a jen dopředu.

Napsáno černé na bílém to ostatně vypadá jako bezbřehá naivita.

pátek 31. srpna 2018

Zubaři a hospodští už mají jasno. Na rozdíl od zdravotních pojišťoven.

Čas od času dostanete zdarma lekci, kterou byste jen těžko očekávali. Jednu takovou nabídl  pořad Českého rozhlasu Plus Alter Eko 11.4.2018, kde zpovídal profesor Richard Hindls  špičkového stomatologa Radka Mounajjeda, zakladatele zubní kliniky D.C.M.. Seděl jsem tou dobou v autě, cílem mé cesty  byla konference výrobních ředitelů, kde jsem měl vystoupit s příspěvkem na téma vytěžování kapacit. A pan doktor vysvětloval, proč si nerozumí se zdravotními pojišťovnami:

"...dřív stačilo opravdu obyčejné křeslo, pár nástrojů, …, pár řekněme desítek tisíc a mohl jste mít vybavenou zubní ordinaci. Dneska zubní ordinace znamená, když ji chcete vybavit mikroskopem, dát tam do toho nějaký vymoženosti, tak to máte tři miliony. A já když otevřu ordinaci na nějaký vesnici, kde prostě mě přijde za den dvacet lidí, který ještě k tomu jenom chtěj na pojišťovnu, to znamená udělám obrat čtyři tisíce korun nebo pět tisíc korun, tak ta ordinace samozřejmě musí zkrachovat. A to, že mít ordinaci a dojíždět tam dvakrát týdně a ta ordinace stojí, neprodukuje, nemáme na obnovu toho vybavení, tak je to utopie, tak proto se to bude stahovat do větších měst, to je prostě ekonomická (realita). Já vím, že když jsme se rozhodli, že budeme investovat do drahejch vybavení, to znamená 3D tiskárny, skenery různý, sofistikovaný výrobní procesy v laboratoři, kterou máme, tak věděli jsme, že musíme denně ordinovat dvanáct hodin, de facto v dvousměnným provozu, střídají se lékaři na těch křeslech, abych je amortizoval, to vybavení a abych je mohl rychle obnovit a jít s tou dobou..."

Komu čest, tomu čest, pane doktore - máte jasno. A výrobní ředitelé by tomu nejspíš perfektně rozuměli - jak rád bych vám svůj prostor na konferenci přenechal. Nevyužitá kapacita žádného podnikatele neuživí, v konečném důsledku mu zabrání jít s dobou, držet krok s konkurencí, a pravděpodobně jej přivede ke krachu... Problém znásobený u zubařů (a obdobně také na mnoha jiných místech) tím, že cena kapacitní jednotky  (minuty nebo hodiny),  ať už spotřebované, nebo ztracené na pracovišti (zubařském křesle), musí vždy absorbovat náklady všech přístrojů v ordinaci - křeslo je úzkým místem, definujícím výkonovou kapacitu ordinace, pro nikoho než osobu na něm sedící její vybavení totiž nemůžete použít.  Pokud je kapacitní jednotka nevyužitá, nulový výnos znamená čistou ztrátu, protože většina zařízení morálně zastarává a ztrácí hodnotu stejně rychle, ať už jsou využívána, nebo ne. Ordinace dává ekonomický smysl jen při maximálním vytížení, nebo ještě lépe, když máte tolik zákazníků, že můžete obsazovat souběžně křesel několik, každé s omezeným vybavením pro určité specializované zákroky - hodina nebo minuta pak vychází určitě levněji, než při plném rozsahu vybavení. To může fungovat jen tehdy, pokud je dostatečná poptávka - určitě ne na malých vesnicích, kam jsou zubaři zdravotními pojišťovnami a obcemi lákáni prostřednictvím nejrůznějších prémií a benefitů. Peníze daňových poplatníků jsou přitom zjevně vynakládány na to, aby systém fungoval s opravdu mizernou efektivitou.

Kritika bez návrhu řešení? Chyba lávky - ve jménu efektivity nemůžete ordinace přibližovat pacientům, ale naopak, pacienty ordinacím. Jak? Třeba autobusem, který je zdarma, přesněji na náklad pojišťovny (určitě neprodělá), přiveze na kliniku ve městě.

Pojišťovny se ještě neprobraly - zatímco hospodský v Dolní Horní na to přišel už před šesti lety (viz téma FINBLOGu z 16. června 2012)!

pátek 20. července 2018

Po dovolené

 „Tak zase příští rok…“ 

Obvyklá melancholická nálada si na mne počkala kousek před Lincem. Šedá linie vozovky byla najednou přímá a nudná a typické panoráma alpských vesniček připomínaly  jen siluety horských hřebenů ve zpětném zrcátku. Zbytek osádky auta už nenadálé monotónnosti podlehl a oddával se spokojenému spánku. Mít ve volkswagenu autonomní řízení, spal bych také. Snad za pár let, pomyslel jsem si. A za pár dovolených.

Automatičnost přesvědčení, že po jedné dovolené přijde zase další, nikoho neudivuje. A možná proto věnujeme jen málo pozornosti jejímu skutečnému účelu. Den dovolené, strávený bez účelu, je přitom ztrátou mnohem citelnější, než podobně promrhaný den v práci – vždyť pracovních dní je do roka násobně víc.

Nebojte se, trápit otázkou, jakýže účel by měla mít dovolená, vás dnes nehodlám. Koneckonců,   osobní preference jsou vždy soukromou záležitostí. Představa promrhané dovolené, nevyužité příležitosti, mne zavádí k jiným tématům – popravdě, k tématům mnohem vážnějším.

Pracoval jsem před léty v podniku, který vyráběl spotřební zboží s docela úspěšnou vlastní značkou. Dočasné těžkosti s prodejem nás přivedly k pohodlnému řešení – vyrábět pro cizí, jednoduché produkty, velké objemy. Pohoda, skoro jako dovolená. Za jakým účelem, tenkrát nikdo nepřemýšlel. Po dvou létech to došlo alespoň těm osvícenějším: tlak na ceny, neustálé porovnávání s konkurenčními dodavateli (některé jsme sami zaškolovali), náklady ořezané na kost - past, slepá ulička, ze které se sotva kdy vrátíte k vlastním produktům. Stali jsme se  montovnou. Čas, který jsme měli využít tak, abychom se ve vhodnou chvíli dokázali odrazit ode dna, byl nenávratně ztracen.

Avšak i levný zdroj manuální práce, který naše ekonomika doposud čerpala, je již nejspíš  u samého dna – a také nenávratně. Montovny, nejen ta výše zmíněná, pomalu končí. Dovolená, charakterizovaná lacinou konkurenceschopností, trvala bezmála třicet let. Splnila svůj účel? Třicet let je dost na to, nalézt si vlastní, unikátní a nenahraditelnou pozici na trhu. Třeba v menším objemu, ale s vyšší marží. Zaplatit lidem, kolik si zaslouží. Rozhlédněte se kolem: vidíte něco takového?

A do třetice: když se svět naučil řešit problémy růstu divokým zaléváním zaplevelených záhonů, kterému se říká kvantitativní uvolňování, dostali jsme pár let dovolené všichni ještě jednou. Přebytek peněz v ekonomice vytváří příjemné pohodlí dnešních dní. Zatím jsem nepotkal člověka, který by tvrdil, že potrvá věčně. Prozíraví vytváří rezervy. A co my ostatní? Budeme mít ještě nějakou další šanci - potom?

Doufám, že si letošní, určitě zaslouženou dovolenou užíváte. Ze srdce vám ji přeji.

(Psáno pro CAFIN News, červenec 2018)

sobota 19. května 2018

Krycí příspěvek a hrubý zisk jsou otáčkoměrem a tachometrem při řízení produkce

V příspěvku "Ekonomický striptýz podniku" z března 2017 jsme se poprvé zaměřili na dva rozdílové ukazatele, vypovídající o firemní výkonnosti:
(1) Contribution Profit (příspěvkový zisk nebo krycí příspěvek), vznikající odečtením přímých nákladů od podnikových tržeb, a
(2) Gross Profit (hrubý zisk), vznikající odečtením produkčních nákladů od podnikových tržeb.

Přímými náklady rozumíme náklady přímo propojené s realizací konkrétních požadavků zákazníka nebo zákazníkům určeného standardizovaného produktu (spotřeba materiálu pro výrobek nebo jeho balení je nákladem přímým, mzda plánovače nebo nájem za budovu ovšem nikoli). Přímé náklady mohou být vedle převládajících variáblů občas fixní povahy - příkladem jsou náklady vynaložené na vývoj nebo marketing konkrétního produktu. Pro některé účely je ovšem výhodnější počítat Contribution Profit pouze z tržeb a variáblů. Produkčními náklady (jsme-li výrobci, můžeme mluvit o výrobních nákladech) se míní náklady, spotřebované v přímé příčinné vazbě k procesu, jehož výsledkem je produkt určený k prodeji  - pro tyto náklady se vžila anglická zkratka COGS, „Cost Of Goods Sold“.    Mohou mít fixní, variabilní, přímou i nepřímou povahu. U obchodníků jde v rozhodující míře o náklady na nákup zboží, proto jsou téměř všechny jejich produkční náklady - na rozdíl od výrobců - přímé a variabilní (hlavní skupina produkčních fixů výrobců, tedy náklady na stroje a jejich infrastrukturu, je u obchodníků zastoupena minimálně). Dodejme ještě, že v poměrové verzi – tedy jako zlomek, ve kterém se jedno z  výše uvedených čísel dělí velikostí tržeb, nesou tyto ukazatele název Contribution Margin (příspěvková marže), resp. Gross Margin (hrubá marže)

Contribution Margin (ten s přímými náklady) má zásadní význam pro analýzy profitability, což je podrobně objasněno ve zmíněném příspěvku. Neméně významný je však pro operativní controlling, a to díky své vnitřní struktuře - zejména, omezíme-li jej pouze na variabilní náklady. Potom totiž obsáhne výhradně komponenty, bezprostředně propojené vzájemnou přímou závislostí (velikost tržeb a velikost variáblů) a zároveň reprezentující ty z parametrů produkčního procesu, jež mohou být předmětem náhlého selhání: prodané množství a prodejní cena produkce, spotřebované množství a nákupní cena produktových vstupů. Jinými slovy: prověřujete-li procento příspěvkové marže v krátkých časových intervalech (měsíce), kdy se nemění produktový mix ani způsob organizace produkce, držíte velmi jednoduchým způsobem pod kontrolou všechny "náhlé průšvihy" v produkci, které vám mohou hrozit. Contribution Margin za jednotlivé produkční oblasti v kombinaci s důslednou kontrolou fixů  za neprodukční oblast (například prostřednictvím útvarových budgetů) představují spolehlivý koncept pro controllingový report, vztažený k právě uplynulému měsíci - alespoň tehdy, pokud v něm nedošlo ke změně produktového mixu nebo způsobu organizace produkce.

Gross Margin je ukazatelem procesním, ukazuje, kolik hodnoty z inkasovaných tržeb zůstává „pod střechou“ odečteme-li kompletní (přímé i nepřímé!) náklady produkčního procesu. Obyčejně bývá nižší než Contribution Margin – prakticky všechny přímé náklady vznikají při produkci, ale všechny produkční náklady nejsou nutně přímé. Gross Margin ukazuje "zda vás produkce uživí", tj. v jaké míře vám umožňují tržní poměry provozovat zvoleným způsobem neprodukční, tj. obslužné procesy -  vývoj, marketing  a další firemní aktivity, tedy pokrýt jejich náklady a ještě realizovat potřebné procento zisku. Má proto větší přesah i směrem k dlouhodobým otázkám (pro ten účel je jeho vynikající vlastností, že není ovlivněn rozhodováním "make or buy", které má podstatný vliv na procento příspěvkové marže - viz podmínka neměnnosti způsobu organizace produkce v předešlém odstavci).

Oba ukazatele, ať už v absolutním, nebo relativním vyjádření, sice nereprezentují komplexní výkon podniku (určitá část spotřeby vždy chybí), mají však zásadní význam pro kontrolu a řízení "firemního motoru". Měly by proto být používány vedle sebe s poněkud odlišnou vypovídací schopností - velmi podobně, jako otáčkoměr a tachometr ve vašem autě.

Příspěvková marže (Contribution Margin), jakkoli užitečná ve výše uvedeném smyslu, je mnohem více otáčkoměrem, než tachometrem. Neřekne vám nic o tom, jak rychle ve skutečnosti jedete, protože vůbec nebere v úvahu aktuální převodový stupeň: i při vysokých otáčkách motoru můžete se zařazenou dvojkou jet docela pomalu. Pokud k tomu nemáte faktický důvod (jakým může být třeba rezerva pro rychlou akceleraci - případ podřazení při předjíždění), je pak palivo spotřebováváno zbytečně. Uhodnete, co může být zbytečně nízkým převodovým stupněm v případě podniku? Jako "rezervu pro možnou akceleraci" přece čas od času držíme nadbytečné kapacity - a právě jejich nepřímé fixní náklady mohou způsobit, že "máte podřazeno". Při stejném procentu příspěvkové marže jako v uplynulém měsíci "jedete k vašim cílům mnohem pomaleji": získaný přírůstek hodnoty, tedy zisk za aktuální období, bude nejspíš mnohem nižší, než minule. Pro nadbytečné kapacity, držené z jiných důvodů, to samozřejmě platí obdobně.

V takovém okamžiku potřebujete tachometr - a hrubá marže poslouží skvěle. Zahrnuje totiž i nepřímé fixy na úrovni motoru (kterým je ve firmě vždy produkční proces) a nízké procento hrubého zisku (nízká rychlost) vám proto vždy položí otázku: není snad problém v bezdůvodném přebytku produkční kapacity, nemáte nízký převodový stupeň, i když nepředjíždíte?  Rychlost, odečtená z tachometru, nedává úplnou jistotu, že k cíli dorazíte v potřebném čase - jsou tu přece i jiné faktory než způsob, kterým využíváte motor. Stejně jako hrubá marže je ukazatelem interním, který se týká pouze práce řidiče s motorem. To však nesnižuje jeho užitečnost - možná právě naopak. Podstatnější výtku představuje  konstatování, že údaj z tachometru nemá přímý vztah k režimu, v jakém se motor právě nachází: převodový stupeň může zamaskovat, že aktuální stav není právě komfortní. Řešení? Samozřejmě - otáčkoměr.

Copak to neznáte? Problémy s profitabilitou se přece s oblibou řeší tlakem na objem produkce, dosažený existující produkční kapacitou (vyrábějme více, ať se dostaneme nad bod zvratu), ale takto lze potřebný efekt z firemního motoru "ždímat" opravdu jen krátce, než ho, (zpravidla nevratně) poškodíme. Je-li zařazen vyšší převodový stupeň, šlápnutím na plyn s příliš nízkými otáčkami  (nízkou příspěvkovou marží) se rychlost nezvýší. To si řidič rychle uvědomí - při pohledu na otáčkoměr.

A pochopí to i jako manažer?

čtvrtek 10. května 2018

Controlling na zámku - a v podzámčí

Ivo Poddaný, přáteli přezdívaný "iPod", má menší tiskárnu na okraji obce s příznačným jménem Podzámčí. Několik docela úspěšných let, naplněných dlouhodobými zakázkami pro korporátní klientelu, mu loni dovolilo podnik významně rozšířit. A pomohly i evropské dotace. Místo tří pronajatých linek má už jen stroje vlastní, a to dokonce čtyři. Pokud by někdo očekával, že takový vývoj přináší samé radosti nebo dokonce, že se iPod právě stal velkotovárníkem se zaručenou doživotní rentou, mýlil by se hluboce. "Naopak,"  - říkají zkušení podnikatelé - "...více strojů, to je více lidí, více zakázek a více starostí. A víc peněz?  Možná, -  když se zadaří..."

Obvyklé prosincové kolečko jednání s nejvýznamnějšími zákazníky žádnou jistotu nepřineslo: "Ano, práci pro vás máme, a bude jí hodně, jenže budete muset trochu slevit z ceny. Koruna je silnější, lidé dražší a naši šéfové tlačí nákup dál na východ. Jsme s vámi opravdu spokojeni a osvědčené dodavatele měnit nechceme, ale dobře víte, že peníze jsou až na prvním místě...", slyší iPod pokaždé stejnou odpověď,  jako z telefonního odpovídače. V Podzámčí to riskli a v kalkulacích snížili marži. A mohli snad jinak? Aspoň, že výroba bude díky tomu vytížená na tři směny - a to se až dosud tak úplně nedařilo.

První kvartál včera doúčtovali a výsledkem není iPod nijak nadšený: naštěstí v černých, ale jen trochu nad nulou... Bude to stačit? Co když se vyskytnou problémy, výpadky, havárie? Nezavázal snad firmu  dlouhodobými kontrakty, které ji dlouhodobě neuživí? Svému účetnímu,  důchodci se sedmdesátkou na krku,  moc naslouchat nechce. Ten chlapík se snad v životě neusmál. A když si teď pro sebe mumlá, že vydělávají málo, stroje se točí naplno, kdoví, co to s nimi udělá, a navíc jsou dotovány z padesáti procent, takže odepisují jen půlku a měli by si ze zisku ještě dělat rezervu, jinak je  v budoucnu nebude jak nahradit, - co jiného to může být, než obvyklá písnička věčného pesimisty?

Ti, kteří Ivoše znají, ho z nadměrné opatrnosti podezírat nebudou. Právě tak ale vědí, že není lehkomyslný. V ulici o dva domy dále bydlí Marek Šlechta, vystudovaný ekonom, který pracuje jako controller pro místní pobočku velké nadnárodní firmy. Kdo jiný než Marek, iPodův spolužák z gymplu, může znát pravdu. Ne jako účetní, důchodce, ale moderně. Tak, jako se na sebe dívají velcí a úspěšní.

Když spolu sedí Poddaný a Šlechta nad účetními výkazy, je to setkání dvou světů, z nichž minimálně jeden -  ten z Podzámčí -  tomu druhému nerozumí: "Co bys nechtěl, tržby vám jdou nahoru a OPEX roste pomaleji! To jsou určitě úspory z rozsahu, koneckonců, co bys čekal, když už loni jste byli za bodem zvratu? A jak jste na tom s EBITem? ... větší než za loňský první kvartál, buď v klidu!" Zmatený iPod se snaží něco namítnout o příliš nízkých odpisech. "Odpisy? Nech je být! Cash is king, odpisy nikoho nezajímají. Akcionáři jsou spokojeni, když roste EBITDA - a ta vám roste fakt královsky."

Obávám se však, že ani controllingová šlechta nemá tak úplně jasno, alespoň pokud jde o podzámčí, vlastně Podzámčí. Poddaný Ivo nemá žádné akcionáře. Má manželku, které slíbil do důchodu chatku u rybníka, a to samozřejmě i s malou zahrádkou. Neví, zda jeho žena za těch deset nebo dvanáct let unese zprávu, že místo oddechu u vody padly úspory na výměnu zničené rotačky. Odešla náhle (rotačka, nikoli manželka), kdo to mohl vědět? Vydělané peníze si v tiskárně většinou vypláceli, bylo to jen tak tak, a za poslední roky, když konjunktura odezněla, už vlastně nebylo co vyplácet. iPod svou naštvanou polovičku sotva uspokojí odvoláním ředitele - žádného k tomu vhodného ve firmě nemá, aspoň pokud nechce vyhodit sebe samotného. A možná, že mu také - v roce 2028, nebo 2030 - někdo řekne, že růst EBITDA, kterým ho Šlechta uklidňoval, byl vlastně způsobený pouhou absencí nájemného - poté, co se stroje staly jejich majetkem, - a že stejně vznikly úspory v OPEXových výdajích. A  EBIT jim vycházel právě jen díky polovičním odpisům...

Quod licet Iovi, non licet bovi - aneb: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi (https://cs.wiktionary.org). Nechci kritizovat svět za to, jakými faktory jsou ovlivňovány nálady na kapitálových trzích, a už vůbec samotný fakt, že hodnota (velké) obchodní společnosti je vnímána především přes aktuální cenu jejích akcií. Je přirozené, že velké firmy musí být řízeny podle toho, jak si představují úspěch potenciální investoři - a v tomto duchu musí vést své účetnictví, pro ten účel formované patřičnými standardy. Efektivita na úrovni zaměstnance nebo stroje zde logicky není prioritou - vychází-li špatně, oprava trvá příliš dlouho, a pokud něco opravdu chybí kapitálovým trhům, pak je to trpělivost. Výroba, trpící nějakým místním neduhem, se "na zámcích" většinou neléčí - místo toho se zavírá  a přesunuje jinam.

Vadí mi něco jiného: síla ekonomiky mnohých států (příkladné Německo nevyjímaje) pramení často z výkonosti  menších, převážně rodinných "podzámeckých" firem. Nedlužíme jim něco?  Třeba intuitivní účetní výsledovku (v podzámčí si tu manažerskou jen tak neposkládají), kde do provozního výsledku budou zahrnuty také kurzové "zisky a ztráty" z provozních faktur? A místo víceméně povinného druhového členění raději hned členění na náklady výrobní a ostatní. To proto,  aby nájmy a odpisy ve výrobě, stejně jako náklady strojní a lidské práce tamtéž, nepřeskakovaly z kategorie "započítáno" do kategorie "nezapočítáno", jak je tomu u výkonové spotřeby. Nebylo by prospěšné zavést povinnost aktualizovat účetní hodnotu výrobního zařízení každý rok - namísto prakticky konstantního odepisování? Menší zde mají výhodu, hravě to zvládnou...

A nakonec: Nemá také přílišná úroveň standardizace pro malé a střední firmy více nevýhod než výhod?  Nezpůsobí snad  ignorování subjektivních faktorů reality (mezi jiným třeba hodnoty goodwillu, zcela zjevně získaného vlastním přičiněním a za vlastní peníze) v účetních výkazech podstatnou ztrátu jejich vypovídací schopnosti - podobně, jako vám o skutečné úrovni gastronomie v té či oné zemi jen málo řekne konzumace hamburgeru v místním McDonald`s? Takové "něco za něco" lze  těžko odůvodnit tam, kde faktické přínosy standardizace (zcela nezbytné pro velké firmy s veřejně obchodovatelným kapitálem) ustupují do pozadí. V těch několika málo případech, kdy to firmy v podzámčí mohou potřebovat, přece není tak těžké připravit standardizované výkazy ad hoc, speciálně pro daný účel...

úterý 10. dubna 2018

O prázdninách ... a péči úřadů

Bylo to v červenci, v kempu kousek nad Splitem. Poprvé u  moře s dětmi, starší necelých sedm, mladší těsně po pátých narozeninách. Dva stany, trochu vybledlý modrý pro chlapy a úplně nový oranžový, holčičí. Pohádku na dobrou noc tak četli oba rodiče, každý ve svém. Dny byly horké, přepečlivý dohled nad ratolestmi vysilující... Několik prvních večerů usínali dospělí společně s dětmi, možná ještě malinko dříve: "Tati, proč už nečteš?"

Plán šestého dne byl jasný: tentokrát to bude jinak. Děti unavené závody v plavání, dospělí espresso doppio po večeři a poté vyhlídka na Desert Rose od Stinga a společnou noc v modrém stanu, jako kdysi na Prachárně. Muž zaklapl pohádkovou knížku. Ještě chvíli čekal, dokud se nepřesvědčil, že kluk spí opravdu tvrdě. Pak ho vzal do náručí a tlumíc kroky, jak jen bylo možné, přenesl jej ke spící sestřičce do oranžového stanu. Žena stejně tiše proklouzla za jeho zády z příbytku ven. "Až doteď to šlo zatraceně dobře...," pomyslel si - a byla to chyba. "Tatíííí,..ty někam jdeš?" ozval se zevnitř stanu tenký hlásek se stínem nevyřčených obav.

"Marku, seš velkej chlap, a chlapi si musí pomáhat. Budeme s maminkou ve stanu vedle a ty tady pohlídáš Moniku, že?" Dětské váhání bylo skoro slyšitelné. "Neboj," dodal pro jistotu, "když se probudíš a bude ti smutno, zavolej na mně a já se ozvu". A to byla druhá chyba. Tu noc - ještě předtím, než oba hluboce zoufalí usnuli - slyšeli otázku "tatííí, jste tam doopravdy?" celkem sedmatřicetkrát. S odstupem dvou nebo tří minut se opakovala pokaždé, když se ti dva k sobě přiblížili - v bláhové naději, že teď už to muselo být naposledy.

Děti vyrostly a pod stan nejezdíme. Jestli mi něco připomíná horkou noc u Splitu, jsou to paradoxně naše úřady. Jsme malá firma, plátce DPH. Za minulý rok jsem jim na otázku "jste tam doopravdy?" odpověděl dokonce šestačtyřicetkrát. IČO, obchodní jméno a stále stejná adresa. V kontrolním hlášení a přehledech o sociálním a zdravotním pojištění každý měsíc, to máme celkem třicet šest stejně vyplněných rubrik. Čtyřikrát v přiznání DPH, jednou ve vyúčtování mezd a po jednom u srážkové a silniční daně. Třikrát (no ano, přílohy) pak v přiznání k dani z příjmů právnických osob. Naštěstí žádný statistický výkaz. Pokaždé ale tatáž adresa, dostupná za několik vteřin přes obchodní rejstřík, a to již pěkných pár let v nezměněné podobě.

Nezlobme se na ně. Úřady jsou jako děti - nemohou být ani chvíli bez jistoty naší přítomnosti. Nejspíš už také zjistily, kdo je živí.

pondělí 9. dubna 2018

S pravdou ven: Průmysl 4.0 přistihne mnohé ekonomy v nedbalkách

Společnost ráda podléhá zjednodušeným receptům. Když je zjednodušení příliš velké, stává se necitlivým a mezi skutečností a jejím obrazem se objevuje mezera  - prozíravější však mluví o nafouknuté bublině. To proto, že nafouknutá bublina musí brzy prasknout.

Zaměstnance nekoupíte, zaměstnanec není majetkem podniku. Je to však dobře? S rychlou odpovědí raději počkejte. Je tu totiž minimálně jedno "ale": Ztráta hodnoty zaměstnance "opotřebením" nemusí zaměstnavatele příliš zajímat právě díky faktu, že škoda nevzniká na jeho majetku. Nechat za ni zákazníka patřičně zaplatit pak vlastně není ani v jeho zájmu.

V případě zaměstnanců (a to nejen agenturních) jde v podstatě o pronájem pracovní kapacity. Snad přitom bereme v úvahu namáhavost a dočasnou únavu, kterou práce způsobuje, o dlouhodobé dopady práce nebo prostého plynutí času na použitelnost zaměstnance se – až na výjimky – podniky starat nemusí. Horníci nebo baletky by k tomu nepochybně řekli své.

Nahrazování lidské práce použitím strojů proto podnikům přináší mnohem větší zátěž opotřebením - na výhledové znovuobnovení funkce stroje si, na rozdíl od zaměstnance, musíte vydělat. V případě robotů půjde zejména o zastaralost, neboli (poměrně rychlé) morální opotřebení, a - POZOR - o fixní náklady! Kdo chce řídit, musí měřit... ale co vlastně?

Copak vám už někdy někdo (kromě FINBLOGu, samozřejmě) přiznal, že měření přes ukazatel EBITDA, oblíbený pro svoji jednoduchost, zcela ignoruje hodnotu ztracenou opotřebením majetku? Že další zjednodušené ukazatele typu Krycí příspěvek, Příspěvek na úhradu, Contribution Margin nebo DB1 (tedy známý "Deckungsbeitrag" první úrovně v SAP) ignorují dokonce téměř všechny fixní náklady? A že samotné účetní standardy pracují s oceněním hodnoty, ztracené opotřebením majetku, opět příliš zjednodušeným způsobem, který riziko vzniku dlouhodobě přehlížených vážných nepřesností velmi významně navyšuje?

Všechna tato zjednodušení nás v éře Průmyslu 4.0 mohou překvapit bublinou zcela mimořádných rozměrů.

čtvrtek 8. února 2018

OEE Olé!!!

Znáte ten pocit, když se objeví něco, co jste si dlouho přáli spatřit na vlastní oči - někde úplně jinde, než jste čekali?

Potkalo mne to nedávno. Příklad ukazatele, splňujícího snad všechny požadavky, které si kdy teoretici manažerských věd vymysleli...  Po pravdě: nikdy jsem nevěřil, že vůbec může existovat. Jako ideální manželka. Prostě láska na první pohled. Paradoxně, oženili se s ní technici. A možná ani nevědí, jak vzácný exemplář mají pod střechou!

Konec hádanek - říká vám něco pojem Celková efektivita zařízení (Overall Equipment Effectiveness), neboli OEE? Jde o součin tří čísel menších než jedna, která získáte tak, že sto procent (neboli jedničku) ponížíte v prvním případě o procento časové ztráty z neplánovaných prostojů, v druhém o procento časové ztráty z nepředpokládaně pomalé produkce a v třetím odečtete procento časové ztráty způsobené produkcí nekvality, kterou nelze tržně uplatnit. Jedna mínus nepráce krát jedna mínus nevýkon krát jedna mínus nekvalita, chcete-li.

Výsledek, jako součin tří čísel menších než jedna, je také menší než jedna. Vyjde-li vám třeba 0,95 (95 %), znamená to, že 5 % času, který jste chtěli u nějakého stroje využít ke komerčnímu účelu, k zákazníky zaplacené produkci, jste ztratili - a to díky jedné ze tří uvedených příčin. A v čem je tedy kouzlo?

Za prvé: tento ukazatel lze snadno přesně měřit a vyhodnocovat. Třeba každou hodinu - stačí zaznamenávat, co se na příslušném zařízení průběžně odehrávalo.

Za druhé: tento ukazatel je dokonale komplexní: postihuje všechny příčiny časových ztrát, které připadají v dané situaci v úvahu - pokud ovšem předpokládáte, že celý čas (100 %) mohl být komerčně využit, tedy máte-li dost zakázek. (V opačném případě se přidává čtvrtý faktor, "neprodej", a ukazatel se přejmenuje na TEEP.) Obsahuje jakýsi přirozený a správný směnný kurz: výsledný součin za vás rozhodne, jestli je lepší 3 % nevýkon a 7 % nekvalita (0,93 x 0,97), nebo 6 % nevýkon a 4 % nekvalita (0,96 x 0,94). Jen si vzpomeňte, jak těžké bývá učinit závěr, pokud je výsledek nějakého hodnocení závislý na více samostatných ukazatelích - jak velké zhoršení v jednom může být ospravedlněno určitým zlepšením v druhém (např. pracovat pomaleji, když to zlepší kvalitu)?

Za třetí - až neuvěřitelně: téměř okamžitě dokážete zhoršení OEE převést na peníze. Nemusíte čekat na účetní závěrku, abyste spočítali ztrátu. Jednoduše řečeno: zhoršení o 1% znamená 1% fixních nákladů provozu příslušného zařízení, které mohly být v ceně produktu předepsány k úhradě konkrétnímu zákazníkovi. Pokud žádný produkt nevznikl, právě tolik jste ztratili. Fixní náklady  samy od sebe nezmizí a ostatní zákazníci je nemají důvod zaplatit.  Aspoň pokud mají na výběr konkurenční nabídku bez podobné zátěže.

Jak prosté? Ale jak účinné! Dokonce nejen v případě strojů - nezanedbatelné fixní náklady mají přece i zaměstnanci...