sobota 30. prosince 2017

Controlling pro příští desetiletí

Dva nebo tři roky před koncem desetiletí přichází pravý čas ptát se, co vás čeká v období následujícím. Není třeba se obávat, z kávové sedliny zde věštit nehodlám a také k práci prognostiků chovám značnou skepsi. Mohu-li něco nabídnout, půjde výhradně o analýzu současnosti - toho, co vidím kolem sebe, když procházím nejrůznějšími podniky a čas od času mohu naslouchat potřebám jejich manažerů. Dovolil jsem si jenom jediné - domyslet do důsledků, kam nás poctivá snaha porozumět firemním procesům a jejich důsledkům nejspíš může přivést -  na prahu třetí dekády jednadvacátého století.

Aby bylo jasno: korporátní úroveň nechávám mimo. Ostatně - mám pocit, že právě z této strany jsme ovlivňování víc než dostatečně. Snaha o sofistikované reporty, vytvářené co nejrychleji a hlavně - s někdy až tvrdošíjným propojením na účetní výkazy, vládne dnešnímu controllingu a je mi srozumitelná. Připomíná stárnoucí rodiče, kteří si zakládají do alba jednu po druhé pestré momentky ze života svých dospělých dětí a jsou nervózní, kdykoli je časová mezera příliš dlouhá. Takový životní příběh podle fotografií vypadá téměř vždy jako úspěch a vyvolává dojem, jakobyste byli blízko nebo dokonce uvnitř - ve skutečnosti však nevíte (a možná jeho přičiněním ani nepotřebujete vědět)  nic o tom, co se v hlavách za těmi usměvavými obličeji skutečně odehrává. A viděno z pohledu potomků - nejsou to rodiče, kteří by skutečné problémy mohli a měli řešit.

Tak tedy zpátky k věci - takto si představuji zásadní výzvy pro controlling v období 2020+:

(1) Změny v plánování: - upřímně řečeno, něco jako je "scrum" známý z IT projektů si v podnikové praxi představit nedokážu. To však neznamená, že některé trendy z této oblasti nejsou inspirující: větší důraz na blízký horizont (v podnikání zřejmě příštích několik měsíců ve formě rolling forecast), větší důraz na úpravy a změny (původního "nedotknutelného" plánu), rozpracování více variant plánovaného vývoje a podmíněný výběr jedné aktuální (platnost výběru by měla být pravidelně ověřována).
(2) Větší důraz na příčinné souvislosti - odhalování přímých, chcete-li přímo vyvolaných, nákladů - a to nejen v čisté podobě (náklady zcela navázané na konkrétní obchodní případ), ale také v jejich "semi-přímé" variantě: náklady bez konkrétní vazby na zakázku, ale příčinnou vazbou jednoznačně propojené na konkrétní chování určitého zákazníka (např. kolik nás stojí jeho nestálost a nespolehlivost) nebo konkrétní charakteristiku určitého produktu (například kolik stojí jeho sezónní charakter) - a to včetně nákladů neprodané kapacity. Možná je právě tohle cesta také ke zlepšení kalkulace, a to už od úrovně krycího příspěvku (počítaného z přímých a semi-přímých nákladů) - budoucnost ABC ve štíhlém podniku nevidím v každodenním použití, ale spíš v off-line "ad-hoc" analýzách.
(3) Větší důraz na kvantitativní charakteristiky spotřeby (ano, snažím se vyhnout banálnímu označení výkonová norma) u prakticky všech podnikových aktivit, zejména však tam, kde se bude jednat o drahou a stroji nenahraditelnou lidskou práci - ať už ve formě jejího cílování (target costing) nebo více či méně hrubého škálování (stanovení průměrné spotřeby pro určitou "velikostní kategorii" - například pokud sales managerovi vymezíte na úrovni plánu a rozpočtu očekávanou délku obchodní schůzky  průměrnou dobou pro určitou kategorii významnosti zákazníka).
(4) Důraz na "efektivitu směrem dolů" - jak mnoho z tajuplné hromady režijních nákladů by mělo být ušetřeno, pokud některé cíle nebudou zcela nenaplněny nebo některé aktivity nebudou vůbec realizovány. Život je pestřejší než dřív, špatné zprávy a zmařených projektech nebo ztracených zákaznících slýcháme  mnohem častěji, než tomu bylo dříve, a mnohem více než dřív musíme usilovat o to, zvládnout je s co nejmenšími negativními následky. Otázka tedy zní: o kolik můžeme v takovém případě snížit původním plánem stanovené fixní nákladové limity? Všimněte si - zatímco překročení rozpočtového limitu budí automaticky naši pozornost, málokdy zaměříme kritický pohled dolů pod limit, na takřka povinné úspory z nerealizovaných záměrů (umožňující, nejsou-li vyžadovány, chovat se nehospodárně v ostatních případech).

Poslední témata zmíním jen rámcově (v předcházejících příspěvcích už o nich bylo řečeno dost): před námi je nalezení správného přístupu controllerů k obsahu účetních záznamů, které by neměly být nadále chápané ani jako úplné, ani jako přesné v některých oblastech (pozor: platnost a užitečnost účtování ve stávající formě tím nezpochybňuji). Jde mi zejména o (5) důslednou identifikaci a kvantifikaci rizika jako doplňkové informace všude tam, kde je posuzován profit nebo návratnost, a také (6) o přesnější zachycení hodnoty dlouhodobých stálých aktiv, včetně hodnoty goodwillu, při interním manažerském rozhodování.

Do nového roku přeji všem čtenářům FINBLOGu mnoho úspěchů - a opravdu nemám na mysli jen ty controllingové.

středa 6. prosince 2017

Výsledek firmy z pohledu manažera - poprvé

V příspěvku "Ekonomický striptýz podniku" z března 2017 jsme vyzdvihli roli krycího příspěvku a hrubého zisku jako dvou "hloubkových ukazatelů", určených k řízení výkonnosti podniku, především výrobního (poskytuje-li vaše firma tvůrčí práci formou služby, například při vývoji nebo implementaci software, jsou tyto ukazatele mimořádně významné i pro vás). Označení "hloubkový" je docela na místě: ukazatele tohoto typu jsou nekomplexní (stručně řečeno, skutečný výsledek hospodaření v určitém období může být ovlivněn mnoha dalšími nezachycenými faktory), představují však jednu z mála možností, jak otevřít "černou skříňku" firmy a posuzovat stav věcí uvnitř. Asi tak, jako když kuchař zabodne dlouhou jehlici hluboko do pečínky v troubě.

V následných diskuzích k tomuto tématu mne překvapilo, jak málo cílené pozornosti jsme těmto ukazatelům všichni doposud věnovali: podnikoví ekonomové nemají třeba vůbec jasno, zda krycí příspěvek (který stejně jako hrubý zisk snižuje výkony firmy o určitou charakteristickou skupinu nákladů - srovnatelně s přidanou hodnotou ve "státní" výsledovce do r. 2015) počítat z přímých nebo variabilních nákladů. Pokud jde o hrubý zisk, podobné nejasnosti máme ohledně připočítání nákladů na logistiku (k obvyklým výrobním nákladům, resp. nákladům na pořízení zboží). Pedagogové nejmenované vysoké školy mi mezi řečí dokonce přiznali, že studentům prezentovali oba výše zmíněné ukazatele vlastně jako identické (což může platit, ovšem pouze v případě prodeje nakupovaného zboží).

Neexistence jednotné úpravy není přitom překvapivá. Na rozdíl od ukazatelů určených primárně třetím stranám, tedy k využití vně firmy, jako je EBIT  nebo EBITDA, máme v tomto případě čest s interními nástroji, které si přirozeně  přizpůsobujeme pro nejpohodlnější práci. Navíc je tu problém, že variabilní, přímé ani výrobní nebo logistické náklady nejsou nijak standardizovány, pokud jde o jejich účetní zachycení: podniky je filtrují více či méně nedokonale, nejčastěji formou na míru šité soustavy analytických účtů a středisek. Skutečným překvapením je pro mne to, že samotné přizpůsobení v podnicích je v lepším případě výsledkem intuice, v horším pak převzetí z nějakého vzoru, což funguje podobně, jako když sednete na špatně seřízené kolo s výškou sedla odpovídající úplně jiné osobě.

V jednom příspěvku nelze objasnit podrobný návod, jak oba ukazatele vyladit dle vašich potřeb, i když jde o nesmírně zajímavé téma, ke kterému se v budoucnu na tomto místě určitě několikrát vrátíme. Prozatím budiž řečeno: nejste-li obchodník přeprodávající zboží, hrubý zisk (hrubá marže), resp. krycí příspěvek (příspěvková marže) vám dávají šanci dvou rozdílných pohledů, přičemž ani jeden nelze ignorovat (viz ostatně výše zmíněný příspěvek z března 2017). Síla jejich využití je naopak v důmyslné kombinaci obou pohledů - asi jako když řidič sleduje vedle sebe otáčkoměr a tachometr. Ale o o tom zas někdy příště.

pátek 24. listopadu 2017

GoodWill Hunting

Nebojte se, tohle nebude o filmu. I když, budiž zde řečeno, Dobrý Will Hunting s Mattem Damonem, Robinem Williamsem a Benem Affleckem určitě stojí za vidění...

Spojení Goodwill Hunting mi přišlo na jazyk náhodou - a docela se hodí pro několik aktuálních věcí, které tvůrci filmu z roku 1997 nejspíš neměli na mysli. Mimochodem - "hon na goodwill"... nejde o příhodný název pro to, co se už pěkných pár let děje na akciových trzích,  tedy soustavný růst cen a indexů, který není a nemůže být podložen jejich účetní hodnotou? (Viz také článek "Podzimní téma" z října tohoto roku.)

Nechme však makrotémata makroekonomům. Goodwill mne zajímá ještě z jiné stránky. Nechceme-li klouzat po povrchu, obvyklou definici "goodwill je rozdíl mezi aktuální tržní kapitalizací a čistým obchodním jměním firmy" musíme nechat stranou. Pro mne je goodwill bezpečná schránka, která obaluje hodnotu firmy a trochu připomíná vlaštovčí hnízdo: alespoň tím, jak je poslepována z jednotlivých drobných součástí. Tou drobnou součástí je každý moment, kdy obětujeme nějakou část reálných aktiv firmy, abychom posílili a rozšířili její dobrou pověst, pověst spojenou s určitými produkty nebo značkou. Firmy, které tak činí často nebo dlouhodobě, už z těchto kousků lepivého materiálu vybudovaly solidní ochrannou zeď - i v dobách bez cenových bublin pak investoři dobře chráněnou hodnotu odměňují několikasetprocentní přirážkou (pozor: podle výše uvedené definice jsou  součástí goodwillu také případné bubliny - to nemá s ochranou nic společného). 

Typickou "cihlou v goodwillové zdi" je vedlejší (neúčetní) efekt zakázky, kterou získáte nového významného zákazníka. Všimněte si: oznámí-li firma kotovaná na burze takovou akvizici, cena jejích akcií jde zpravidla nahoru - paradoxně však může zároveň její účetní hodnota klesnout  (myslíte snad, že první referenční zakázka bude zisková? Leda omylem...). Ano, chápu, účetní standardy budou jen těžko akceptovat, aby si management mohl legitimně navyšovat výsledek o nikým nekontrolovatelnou částku zlepšené pověsti - to však v žádném případě neznamená, že určitá nová hodnota nevznikla a nemá by být nadále respektována. Argument "není to v účetnictví" řádného hospodáře těžko uklidní.

O co jde? Každá takto získaná část goodwillu splňuje legitimní definici majetku: byla jistým způsobem zainvestována a představuje potenciál budoucího užitku, který musí být v budoucnu vytěžen (nikoli bezdůvodně je majetek v účetnictví na straně "má dáti"). Koupí-li technik nový stroj, jde o odepisované aktivum, které firmě odčerpá část kapitálu. To, že má firma více majetku, je vlastně zátěží, závazkem do budoucna - musí si na něj vydělat, převedeno do účetnictví, musí z budoucích výnosů alespoň pokrýt odpisy (plus další související náklady), jinak půjde její účetní hodnota dolů. Technik logicky předem zvažuje, zda se investice vyplatí.

Prodá-li obchodník se ztrátou, aby akvíroval zákazníka, kapitál je odčerpán stejně jako v předcházejícím případě. Žádné aktivum, žádný zápis "má dáti" (= "musí pokrýt z výdělku") však v účetnictví nevznikne. Možná, že se optimismus vyplatí a zákazník přinese v budoucnu dostatečný objem zakázek pro zajištění návratnosti takové investice. A možná ne - v každém případě z toho obchodního ředitele hlava bolet nemusí, protože žádná připomínka jeho odpovědnosti (na rozdíl od případu technika) v účetních knihách nezůstane.  Jde o další z mnoha případů, kdy navenek přísní a obezřetní účetní rozdávají biankošeky - v tomto případě nezaznamenáním zcela evidentně existujícího závazku. Je možné, aby to manažeři ignorovali?

Člověk nemusí být matematický génius jako Will Hunting, aby si na tuto otázku odpověděl.

úterý 21. listopadu 2017

Souběh staré a nové technologie

Rozhodli jste se koupit novou lakovací komoru. Starou vytěžujete na tři směny a pomalu není čas na servis, nová slibuje navíc 25% úsporu variabilních nákladů, především laku.  Nová technologie však vyžaduje zaškolenou obsluhu, takže pro počáteční období plánujete pouze jednosměnný provoz. Cílový stav, kterého hodláte dosáhnout, je vytížení obou komor ve dvousměnném provozu. Sehnat další zákazníky (potřebujete vytížit celkem 2 x 2 = 4 směny) pro úspornější lakování přece nemůže být problém.

Předpokládejme, že zákazníkům kalkulujete kusovou cenu podle doby lakování, přičemž základem je čas určený technologickým postupem. Spotřeba laku a ostatních variabilních zdrojů činí na hodinu lakování u původního řešení 1 600 korun, u nové komory jen 1 200. Fixní náklady pracoviště lakování - včetně odpisů (vyšší u nového řešení) a osobních nákladů obsluhy (vyšší u původního řešení se dvěma směnami) - jsou pro obě varianty prakticky stejné: 280 000 korun za měsíc. Při prodeji 280 hodin lakování měsíčně u staršího pracoviště vychází zátěž fixními náklady 1 000 korun na hodinu, v případě nové technologie - rozprostřeno do 140 prodaných hodin z jednosměnného provozu - jde však o hodinovou sazbu dvojnásobnou: 2 000 korun. Výsledek: nalakování přístrojového krytu, které trvá 6 minut (0,1 hodiny) vás stojí 320 Kč [= 0,1 * (1 200 + 2 000)], bude-li provedeno moderní, úspornou technologií, resp. 260 Kč [= 0,1 * (1 600 + 1 000)], vyberete-li zastaralou variantu. Po několika měsících snahy prodat kapacitu lakování navíc se možná dostanete na vytížení 4 směn denně, budete-li se ale řídit těmito čísly, překvapivě půjde o 3 směny na „levnější“ staré komoře, zatímco práce pro zainvestovaný nový provoz bude pořád stejné málo.

Kde je chyba? Fixní náklady mají být napočítány v obou případech na disponibilní ekonomicky ideální variantu vytížení (což bude kapacita dvoj- nebo trojsměnného provozu s procentním využitím - OEE - pro daný obor obvyklým). V našem případě může obstát 280 hodin při dvou směnách na původní technologii, ale určitě ne 140 hodin na technologii nové. Závěr: v kalkulaci dostanou obě řešení stejně: plus minus ideálních 280. Ve fixních nákladech pro novou technologii přibudou osobní  náklady druhé směny: 40 000 korun, ale hodina přesto zlevní, na sazbu 2 343 korun [= 1 200 + (320 000/280)].  To je ekonomicky správné, neboť se takto konečně ukazuje úspora variáblů díky novému řešení. Není to o celých 400 korun na hodinu, protisměrně zapůsobil odpis z dražší pořizovací ceny, ale výsledný rozdíl mezi sazbami teď vystihuje skutečný ekonomický dopad modernizace  - rozdíl v hodinových nákladech 257 (= 2 600 – 2 343) korun ve prospěch nového řešení.

Při požadavku úplné kalkulace budou nově přepočtené hodinové sazby obou řešení ještě o něco vyšší, protože zůstávají (žádným výnosem nepokryté) fixní náklady ze 140 neprodaných hodin. Kolik jich bude? Pokud pro obsluhu zákazníků na nové technologii postačí jedna směna, pak opravdové fixy zde za měsíc klesnou na původních 280 000 korun (důvodem poklesu je to, že z celkových 320 000 ubereme  40 tisíc mezd a odvodů druhé směny, které při pouhých 140 hodinách využití nebudou vyplaceny). Rozprostřeno přes hodinovou sazbu do „ideální“ kapacity 280 hodin to dělá rovnou stovku na hodinu, takže z neprodaných 140 hodin  zůstává 140 000 [= 140 * (280 000/280)] korun jako ztráta. Tato měsíční ztráta, která nemá žádnou přímou souvislost s konkrétními požadavky nebo potřebami zákazníků, musí být rovnoměrně rozdělena mezi všechny prodané hodiny obou zařízení za měsíc, tedy na počátku mezi 420 (= 140 + 280) hodin. De facto jde o snížení ziskové marže, sankci za náklady utopené v přebývající kapacitě. Na starém i novém řešení tedy přičítáme na každou prodanou hodinu dodatečných 333 (=140 000/480) korun. Rozdíl ve prospěch nové technologie, zjištěný v předchozím odstavci, však nebude ovlivněn. 

Shrnuto: Nový způsob kalkulace na ekonomicky ideální vytížení povede (alespoň při rozhodování podle kalkulovaných nákladů) k přednostnímu využívání moderní technologie, a tedy k maximálnímu využití úspor variáblů, které bude mít ekonomický efekt pro zákazníka i firmu (v dohodnuté ceně bude tato skutečná úspora zřejmě nějak rozdělena). K ještě vyššímu efektu pak firma dospěje, pokud se rozhodne přetrhnout začarovaný kruh a nastavit ceny pro zákazníky bez započítání dodatečné položky 333 korun na hodinu za nepokryté fixy (viz též "Bludný kruh a cesta k úspěchu"- příspěvek z února 2013). To sice způsobí počáteční ztrátu (nepokryté fixy budou na úkor marže), na straně druhé zabezpečí zřejmě jedinou možnou cestu k tomu, aby se v brzké době vyprodala celá ekonomicky optimálně využitelná kapacita – taková cesta totiž spočívá ve snížení ceny za hodinu lakování. Nepokryté fixy pak postupně (pozor na netrpělivost), ale zcela odůvodněně zmizí.

úterý 17. října 2017

Podzimní téma

Je to tady. Stárnu. Už jsem si to uvědomil.

Některé věci mne neberou jako dřív a nejsou to jenom pánské časopisy. Nějak se nejsem schopen nadchnout, ani tehdy, když se o to mé okolí hodně snaží.

Aby bylo jasno: vztahy nechme stranou, mluvím o odborných tématech. Průmysl 4.0, elektromobilita, autonomní řízení… Mnoho slov,  halasně a beze stopy nejistoty předjímajících výsledek soudu, který může učinit jedině budoucnost. Možný význam i sílu nových řešení respektuji, návod na zaručený úspěch v podmínkách zítřka v nich ovšem – na rozdíl od ostatních - nevidím.

Na počátku internetového věku stála drobná součástka jménem tranzistor. Na svět ji přivedl Američan jménem William Shockley v roce 1947. O tomto, širší veřejnosti docela utajeném objevu jsem se dozvěděl mnohem později, v sedmdesátých létech, vlastně až tehdy, když jsem jako dítě užasle sledoval rádio, hrající na malou baterii,  bez připojení k elektrické síti (Shockley s kolegy Bardeenem a Brattainem mezitím obdrželi Nobelovu cenu za fyziku). Obejít se bez rozměrných a těžkých zdrojů energie umožnil právě tranzistor, pozdější stavební kostka počítačových čipů. Proč o tom píšu?

Převedeno do dnešních poměrů, o revoluční roli tranzistorů bychom mluvili – a ceny rozdávali - už někdy od roku 1930. Stejně tak bychom pravděpodobně prohlásili vzducholodě za převrat v cestování nebo barbituráty za definitivní řešení nespavosti. Na malou chvíli se tak možná i stalo – naštěstí však našim předkům nechyběla moudrost, zachovat si ve věci předvídání určité zábrany.

Co tedy stojí za současnou troufalostí směrovat své projekce bez jakékoli pokory do dalekých výhledů, když selháváme i v prostých předpovědích na měsíc dopředu? Opojení technologiemi?  To snad už máme za sebou.  Potřeba spásy? – při míře naší sebedůvěry těžko představitelná. Ekonomická pravidla dovolují předložit   odpověď mnohem pravděpodobnější: nabídka tutovek je prostou reakcí na poptávku.  Tutovky, samospasitelné projekty se zaručeným úspěchem jsou na dračku. K čemu jsou dobré? Pomohou prodat předražené akcie, nabízí stlačený vzduch, potřebný k nafouknutí bubliny víry, že vysoká cena se s ohledem na vysoké očekávané výnosy vyplatí. A jak přesvědčíte účastníky kolektivního investování, že v jejich případě nejde o podvod, tedy o letadlo spoléhající na toho, kdo ještě nastoupí…

Také si užíváte období relativně vysokého hospodářského růstu? Čerstvě vytištěné peníze, záplava vláhy, která doslova vytahuje úrodu ze země, musí někde skončit.  Okamžitá spotřeba má po létech nejistoty své evidentní meze a hledat dlouhodobé investice vypadá v každém případě odpovědněji. Ceny akcií jsou nebývale vysoko. Hostina může pokračovat.

Že nemáte chuť k jídlu? Dáme vám něco, co jste ještě nikdy neochutnali. Potravu z budoucnosti…

pátek 21. července 2017

Co by měl umět manažerský informační systém - v oblasti plánování

Uvažujete o pořízení manažerského informačního systému (MIS), nebo už nějaký takový vaše firma provozuje? V jednom ani druhém případě nemůže být na škodu zamyslet se, jaký užitek byste z takové investice měli požadovat především. Paradoxně, je to jako na prvním rande - o tom, co má být hlavním cílem, se jaksi nemluví. Takže naplno a pro všechny: základním účelem, pro který má smysl utrácet peníze za specifické softwarové řešení v případě MIS, je podpora, automatizace a v konečném důsledku především zrychlení procesu tvorby plánu - pro dodavatele MIS vždycky ta problematičtější stránka nabídky. Dnes víc jak dříve platí, že různé zobrazovací techniky a ostatně i analytické metody (což jsou dodavateli nejčastěji zdůrazňované funkce MIS) mohou být pokryty řadou nástrojů, z nichž některé ani nemusíte kupovat. Naproti tomu, plánování v dynamických podmínkách je stále náročnější, ačkoli na přípravu skutečně smysluplného plánu je méně a méně času. V následujícím textu jsme pro tento případ připravili základní přehled funkcí, kterými vám může správně volený MIS  výrazně usnadnit život.

Napadá vás nějaká další? Rádi ji na základě vašeho podnětu doplníme:
  • MIS zachycuje, spravuje a udržuje tzv. plánovací model, tj. způsob, jakým je vytvářen obchodní plán společnosti, s maximální úrovní automatizace. Zadávána - a zároveň automatizovaně kontrolována na přípustnost – by měla být jen data, která není možno odvodit výpočtem z údajů již zadaných, nebo jinak v systému zachycených (např. očekávaná výše pohledávek bude v MIS automaticky generována z tržeb na základě vysledovaných platebních lhůt, materiálovou nebo mzdovou náročnost lze spočítat z charakteristik typických reprezentantů apod.). Zároveň je řízen  a kontrolován postup přípravy (může jít třeba o roční plán, připravovaný k určitému datu, nebo o každoměsíčně se opakující klouzavý plán na určitý počet měsíců dopředu), zajišťující postupné zadávání těchto dat jednotlivými odpovědnými osobami tak, aby nebyly porušeny příslušné logické návaznosti: od plánu prodeje přes přímé náklady, oběžná aktiva a pracovní kapitál až po doplnění plánu investic a střediskových rozpočtů nepřímých nákladů.
  • MIS umožňuje sestavit a udržovat plánová data v identických strukturách (např. uspořádání reportů, účetních středisek, segmentů a sektorů trhu, volba časových úseků, měn, definice vzorců pro ukazatele,  kontrolní součty apod.) a za použití identických parametrů ( např. skladové ceny, měnové kurzy), v jakých je zachycována skutečnost, a to i v několika různých variantách (např. volba pevného nebo proměnného kurzu EUR/CZK), přičemž změna na straně sledování skutečnosti (např. zařazení účetního střediska pod jiný úsek) vyvolá automaticky i stejnou změnu v pohledu na data plánu. Změna struktur a parametrů se tak provádí jenom jednou na jediném místě pro plán i skutečnost a nehrozí jakákoli nekonzistence.
  • MIS podporuje vytvoření plánovacího modelu pro budoucí období na bázi přenesení historických dat (skutečnost nebo plán minulých období), a to s co možno nejširší paletou nástrojů pro jejich kombinaci a modifikaci (např. plán prodeje pro budoucí období lze vytvořit pro první čtyři měsíce automatickým přenosem skutečných prodejů loňského roku, pro další tři měsíce automatickým přenosem plánovaných prodejů letošního roku, povýšených o 10% a pro posledních pět měsíců doplněním konkrétních originálně připravených dat letošní prognózy).
  • MIS podporuje automatizované vytvoření rozpadů skupinově zadaných plánových dat na detailní úroveň (např. údaj o prodeji v určitém regionu v rozpadu na jednotlivé produkty) podle zadaných klíčů nebo váhových faktorů, odvozených obdobně jako v předešlém bodě z historických dat a naopak, při změně libovolného detailu automaticky aktualizuje také veškeré součty, resp. jiné výpočty tento detail využívající.
  • MIS umožňuje plánování dlouhodobých cílů, projektů a strategických ukazatelů v některé z obecně akceptovaných metodik (např. BSC), zajišťujících jejich návaznost na operativní řízení.  V případech, kdy jsou strategické ukazatele definovány na základě operativně dostupných dat, realizuje MIS také příslušný automatický výpočet.

úterý 23. května 2017

Prezident to neví!

V historii legalizace nelegálních příjmů, chcete-li „praní špinavých peněz“, hrál důležitou roli pojem „smurfing“ (smurfs = šmoulové, smurfing = „šmoulení“). Jde o proceduru, kdy se hotové peníze získané nelegálně dostávají na bankovní účty tak, aby nebyl zachycen jejich původ - jako anonymní vklad. Maximální velikost částky přijímané bankami anonymně je limitována zákonem - je třeba rozdělit propíranou sumičku na dostatečně malé díly a dále najít patřičný počet „šmoulů“, kteří je, takto jednotlivě rozdělené, uloží na vaše konto - bez jakékoli stopy vypovídající o jejich původu. Poněkud překvapivě s uvědomuji, že tím, kdo v roce 2017 provozuje šmoulení v největším rozsahu, nejsou narkobaroni, ale státy. Určitě ne všechny: především jde o státy, využívající systém daně z přidané hodnoty (DPH).

Přiznejme si – stát daň potřebuje. Když ji vybírá z naší individuální útraty, připadá mi to dokonce spravedlivé. Kdo žije na vysoké noze, ať platí víc. Kdyby se férově řeklo, dvacet procent z utracených peněz odevzdáte navíc státu, šlo by nejspíš o docela dobře vnímané a přitom velmi progresivní zdanění. Připadá vám dvacet procent příliš? Šatná zpráva je, že ve většině případů ani to státu nestačí – základní sazba DPH má v Česku o procento víc. Jak mnoho z našich vydělaných a nejspíš již jednou zdaněných peněz si stát nárokuje znovu - formou DPH, připočtené k cenám, za které nakupujeme - si sotva uvědomíme. Dani z přidané hodnoty se nevyhne nikdo, jelikož základní potřeby nakupují i ti nejchudší. Stát daň potřebuje, ale příjmy tohoto druhu se mu podařilo docela úspěšně zatajit. Dokonce i před prezidentem:

(následuje úryvek z rozhovoru s prezidentem Milošem Zemanem v pořadu Interview Plus, český rozhlas 11.1.2017:)

Michael ROZSYPAL, moderátor
--------------------
Ani například lidem nebo rodinám s těmi nynějšími příjmy byste nesnižoval daně?

Miloš ZEMAN, prezident České republiky
--------------------
Pane redaktore, kdybyste znal daňovou zátěž v naší zemi, tak byste zjistil, že rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Opakuji ještě jednou, rodiny s nejnižšími příjmy už dnes žádné daně neplatí. Tečka.

Úspěch utajení spočívá již v samotné povaze nepřímé daně. Ten, kdo nese daňové břemeno, zásadně nesmí nic vyplňovat a už vůbec nemůže posílat peníze finančnímu úřadu. K tomu poslouží jiní - podniky, jimž bývá příslušná povinnost uložena zákonem. V případě DPH zatíží povinná robota dokonce všechny podniky, které se na vzniku spotřebitelem nakoupeného produktu podílely – dodejme, že zbytečně. Stačil by jediný - ten na konci, který má k výběru nejlepší příležitost. Obchodník, u kterého nakupujete, by mohl z objemu svých tržeb státu zaplatit dobře známou daň z obratu – pokud prodává koncovému spotřebiteli. Nejsi koncový spotřebitel? Pak se identifikuj prodejci, tvůj nákup se obratovou daní nezatíží (příslušný doklad uchovej v účetnictví pro případ kontroly) a nakoupíš levněji – za cenu bez daně.

Je to jednoduché  a stát obdrží přesně tolik. kolik by dostal uplatněním DPH. Proč? Všechny doklady DPH, které jsou vystaveny mezi podniky navzájem, tedy mezi dvěma plátci, mají pro stát čistý efekt nula: na jedné straně si daň vybere od toho, kdo ji fakturoval, na druhé straně ji v přesně stejné výši a bez velké prodlevy vrátí tomu, kdo fakturu zaplatil (je-li registrovaným plátcem DPH). Pozitivní efekt nevznikne ani při exportu – do zahraničí se prodává za ceny bez daně. Těžko uvěřit, jaké plýtvání podnikovou prací (tedy prací někoho jiného) si stát vůbec dovolí: materiály a součástky v novém Superbu, který si odváží německý speditér pro tamější prodejce, představují soubor minimálně stovek, ale spíš tisíců různých položek, z nichž stát nechal v podnicích subdodavatelů za nemalých nákladů spočítat, vykázat, inkasovat, přiznat a odvést daň – jen proto, aby ji vzápětí ve stejné výši vrátil tomu, kdo ji v cenách těchto dodávek zaplatil, tedy automobilce. A světe div se, škodovka je odvážena s fakturou bez DPH – všechna ta práce byla zbytečná, stát nic nedostane! Dovolím si odhadnout, že příjem státního rozpočtu vznikne možná u jedné faktury z dvaceti – pouze u té, která je určena koncovému spotřebiteli (neplátci DPH), a navíc, jen pokud nakoupí v tuzemsku. Stát v takovém případě daň vybere z celkové prodejní ceny, tedy přesně v té výši, jak by tomu bylo u daně z obratu. Devatenáct ostatních případů slouží k jedinému účelu: šmoulení.

Vzpomínáte? Pokud každý článek dodavatelského řetězce pošle státu vybranou daň mínus to, co sám zaplatil jako DPH svým dodavatelům, putují ke státu mnohem menší částky. Takové příjmy nebudí zásadní pozornost a nikdo se tedy neptá, od koho vlastně pocházejí. Kdyby obchodní řetězce měsíčně odváděly státu šestinu svých tržeb bez jakéhokoli odpočtu daně na vstupu (v systému obratové daně se nic neodpočítává), podobná otázka by dříve či později musela zaznít - nemluvě o samotné nápadnosti dvojích cen. Kolotoč vykazování, převodů peněz, přiznávání a hlášení má zřejmě jen jedinou příčinu – neukázat, jak mnoho od nás stát inkasuje (a to včetně nejnižších příjmových skupin, pane prezidente).

Poznámka na konec: jako vedlejší efekt složitosti celého systému vzniká neskutečně velké riziko zneužití. Systém je až absurdně naivní – asi tak, jako by se vybraná daň měla ukládat v parku pod keřem, kde si ji stát, s úmyslem zůstat neodhalen, nepozorovaně v noci vyzvedne – pokud tam vůbec něco najde. Každá vydaná faktura s uplatněnou DPH se může změnit v bianko šek, který stát musí víceméně bez námitek proplatit (tomu, kdo jej použije k doložení nároku na vrácení nadměrného odpočtu). Část rizika padá i na podniky – bezúplatné výběrčí. Podnik musí ze zákona daň státu odvést většinou dříve, než dorazí příslušná platba od zákazníka – jestli ovšem dorazí. Stát, jako autor systému, takové věci neřeší. Naopak, své robotující poddané zatěžuje kontrolními hlášeními a povinností prověřovat spolehlivost svých partnerů, což má ucpat – opět s velkými podnikovými náklady - jen ty mezery, které se ho dotýkají a které jsou v systému děravém skrz naskrz nejvíce viditelné.

Zrušit kontrolní hlášení? Jsem proti. Rada politikům: Zrušte celou DPH – a nahraďte ji, je-li to opravdu potřeba, obratovou daní! Nejlépe v celé EU najednou. Nic snazšího nemůžete pro podporu konkurenceschopnosti udělat! Nebo alespoň slíbit.

sobota 20. května 2017

E - BYT - DA

Podniky nežijí ve vzduchoprázdnu. V okolním prostředí jsou pro ně životně důležité dvě skupiny subjektů, které jim vdechují život prostřednictvím kapitálu - investoři a věřitelé. Komunikace s nimi se odehrává zejména prostřednictvím účetních výkazů. Moderní doba pak koncentrovala výkazy s mnoha řádky do dvou klíčových ukazatelů: EBIT a EBITDA. Oba tyto ukazatele jsou podřízeny pragmatickým zásadám: především mají sloužit rychlému porovnání - benchmarkingu, ať už jako benchmark poslouží stejný podnik v předešlých obdobích, nebo jiná firma s podobnými parametry. Benchmarking víceméně nahradil původní doporučená a všeobecně respektovaná rozmezí pro hodnoty tradičních ukazatelů - v  podmínkách globální konkurence se firma mnohem více než dříve přizpůsobuje tvrdým požadavkům přežití a působí často  v bizarních a nestandardních formách (majetek nahrazený pronájmem, minimální likvidita krytá stand-by facilitami, dlouhé splatnosti obchodních pohledávek  apod.),  které by se do žádného akceptovatelného rozmezí  nejspíš nevešly. Je ostatně možné, že přežívá právě díky těmto formám, tak jako borovice na skalních útesech, jejíž vzhled má jen málo společného s tím, co bychom očekávali třeba  u vánočního stromku.

Požadavek srovnatelnosti zvítězil u zmíněných ukazatelů dokonce nad jejich komplexností - každý by nejraději porovnával až čistý výstup, ale položky skryté pod písmeny I (interest - úrok) a T (taxes - daně), které se přece zájmu investora i věřitele zásadně dotýkají, jsou předem diskvalifikovány právě proto, že činí možnost porovnání fakticky složitější:
  • velikost vykázané daně je totiž spíše než na skutečném výkonu závislá  na míře snahy o daňovou optimalizaci (resp. respektu k  zákonné regulaci nebo odvaze ji ignorovat ) a také na fázi jejího uplatnění (typická daňová optimalizace je přesun daňové povinnosti mezi obdobími), 
  • úrokem jsme nespravedlivě zatěžování pouze v případě použití cizího kapitálu - náklady na stejnou funkci kapitálu vlastního jsou v účetním pojetí výsledku hospodaření nulové (na rozdíl od ukazatele ekonomické přidané hodnoty, EVA). Pokud vaše společnost z roku na rok nahradila část úvěrového financování vlastním kapitálem třeba z nerozděleného zisku, účetní zisk v budoucnu to díky nižším úrokům vylepší  (ceteris paribus)  - z pohledu jeho příjemců, kteří se na firmu dívají přes slábnoucí finanční páku, bychom však nejspíš očekávali právě opačný vývoj.
Shrnuto, podtrženo: máme tu dva "normalizované ukazatele", jejichž hodnota je poněkud vyšší než to, co z firmy reálně dostáváme, alespoň však nezkresluje výsledky srovnávání:
  • EBIT ukazuje na vytvořenou účetní hodnotu - růst bohatství firmy - a jako takový by měl primárně zajímat investory - neboť oni tímto bohatstvím disponují.
  • EBITDA, tedy EBIT zvýšený o odpisy, je naopak klíčová pro věřitele, neboť měří sílu standardního přítoku likvidity do firmy - z prostředků placených zákazníky zůstává firmě právě ta část, která odpovídá kalkulovaným odpisům a ziskové přirážce, zatímco ostatní položky tržeb, pokrývající v cenách kalkulovanou výši provozních výdajů (OPEX), jsou průběžně utráceny.
Máte pocit, že také investory, tedy majitele firem, v poslední době víc zajímá EBITDA, než jim původně určený ukazatel EBIT? Možná je tomu tak proto, že nevěří schopnosti vyjádřit v odpisech alespoň přibližně správnou hodnotu opotřebení majetku (o tom mluvíme ve FINBLOGu docela často). Mnohem pravděpodobnější příčinou je ovšem fakt, že účetní hodnota, tvrdě ignorující obtížně ocenitelné položky goodwillu,  právě z tohoto důvodu prakticky přestala fungovat jako měřítko ceny majetkových účastí (zejména akcií). Skutečná cena firem nebo akcií při prodeji se neodvozuje z hospodářského výsledku nebo účetní hodnoty aktiv, ale  z očekávaných peněžních toků (reprezentovaných právě EBITDou)...  A kdo z vás by nesouhlasil s tvrzením, že bohatství spojené s podílem v obchodní společnosti je nejlépe měřeno právě tím, za kolik lze takový podíl prodat (- alespoň ve srovnání s možností měřit bohatství  přes firemní aktiva, jejichž účetní ocenění je neúplné a jejichž zpeněžení je navíc těžko představitelné)?

Jste-li jako manažeři firem odměňování především za zvýšení EBITDy, je to ze strany majitelů firmy pochopitelné - nepřímo zvyšujete tržní ocenění jejich majetku. Z hlediska zdravého rozumu to tak úplně pochopitelné není. Ignorování vlivu odpisů - tedy ztráty hodnoty opotřebením - může vést k preferenci určitého typu zakázek, které získají vysokou EBITDA marži jen díky tomu, že její velkou část trh přisuzuje vysoké míře opotřebení (a ztráty hodnoty) odepisovaných aktiv, s takovým typem zakázek všeobecně spojované: Vítaným zákazníkem pronajímatele bytu maximalizujícího EBITDu (nebo EBYTDu?) by tak nejspíš byla parta teenagerů, financovaná bohatými rodiči. Ta bude ochotna si připlatit právě proto, že jim už nikdo ve městě přístřeší za normální cenu nenabízí - poté, co na několika předcházejících adresách   prosluli jako pořadatelé divokých, inventář devastujících večírků...

Opravdu chcete něco takového připustit v případě vlastního podniku?

pátek 7. dubna 2017

Konec intervencí v Čechách

Franta, Karel a Pepa učinili před několika měsíci závažné rozhodnutí. V okamžiku náhlého prozření, za třpytivého svitu hvězd - cestou z hospody domů -, spatřili svůj život v úplně jiném světle. Karel dodnes tvrdí, že se na obloze zjevil anděl strážný, ale Franta s Pepou hovoří o ďáblovi s varovně vztyčeným prstem. Tak jako tak, všichni tři si vybavují slova, která tenkrát zazněla: „Jakým životem to žijete? Výdělky utápíte v cigaretách a alkoholu, večery trávíte na pochybných adresách a vaše manželky chřadnou, cítí se opuštěné a každým dnem méně žádané. Špatně skončíte, jestli s tím hned něco neuděláte!“ Následující sugestivně vylíčenou hrozbu se žádný z nich dodnes neodváží zopakovat.

Jisté je, že onoho večera svorně přislíbili neznámé bytosti nápravu. Skončit s hospodou? Hádáte správně, tak daleko nezašli. Karel, Pepa i Franta se společně zavázali, že svou konzumaci mírně omezí, tak, aby mohli ušetřené peníze darovat manželkám - ať s nimi každý měsíc naloží, jak nejlépe umějí. Jestliže chřadnou a připadají si málo atraktivní, ať třeba pravidelně navštěvují nějaký salón krásy nebo fitko, tam jim jistě pomohou.

Program finančních intervencí ve prospěch čistého svědomí provozovali všichni tři až do poloviny minulého týdne. Ve čtvrtek, jako obvykle v hospodě s příznačným názvem Česká národní, dospěli pánové k jednomyslnému rozhodnutí. Intervence budou ukončeny. Důvody měl každý trochu jiné:

Franta je spokojený. Výhrůžkám shora ani zdola už nevěří. Jeho žena září štěstím a popravdě -  vydělává více, než kolik kdy viděl na své výplatní pásce. Po několika zkrášlovacích procedurách a jazykových kurzech získala prestižní místo v nadnárodní firmě (kdo jí ho dohodil, Frantu naštěstí nezajímá). Večery tráví na recepcích a víkendy na golfových turnajích. Věřte nebo ne, ale Franta má v hospodě pocit, jakoby vystoupal po několika stupíncích společenského žebříčku - bez jakékoli námahy. Zmíníte-li pocit odcizení, nejspíš vám vůbec neporozumí.

Karlova manželka stejný úspěch neměla. Ano, také jí návštěva kosmetického salónu společensky pomohla. Pár prvních večírků ji však utvrdilo v přesvědčení, že pracovat na sobě a hledat nové příležitosti přináší v podstatě stejný pocit, jaký lze doma zažít po několika sklenicích vodky – a dokonce nemusíte volat taxík. Karel už nechodí domů, jeho domov je smutný a neuklizený. Zbavovat se nadále peněz ve prospěch manželky by neprospělo ničemu jinému, než prohloubení její závislosti na alkoholu.

Domů nechodí ani Pepa. Má tam naopak veselo a ...plno. Návštěvy, vesměs pánské, se střídají a obývací pokoj jakoby už Pepovi ani nepatřil. Jeho dospělá dcera to vycítila jako první. Zatímco hosté obletovali paní domu,  pochopila, že ve stínu úplatně získané pozornosti nemá šanci. Sbalila kufry a Pepovi sem tam zavolá odněkud z ciziny. A manželka? V kruhu pravidelných návštěvníků zvolila favorita. Dnes spí v Pepově ložnici a jezdí s jeho fábií. Pepa občas přemýšlí, komu taková intervence vlastně prospěla. Že to nebyl on sám, ví jistě.

Ptáte se i vy, co vlastně přinesl konec intervencí v Čechách? Každému něco. U českých podniků to ostatně platí stejně, jako u českých manželek.

pondělí 27. března 2017

Ekonomický striptýz podniku: K čemu potřebujete Gross / Contribution Profit

K ocenění skutečné krásy nestačí vědět, že adeptka soutěže krásy disponuje preferovanými mírami 90-60-90. Pravdu odhalí až všemi očekávaná poslední disciplína – promenáda v plavkách. V podmínkách podnikové ekonomiky to platí podobně: firem s uspokojivou hodnotou parametrů  EBIT nebo EBITDA existuje celá řada. Chcete-li vědět více, je třeba odložit svrchní vrstvu z finančních výkazů. Podnikový striptýz může začít.

Co je předmětem zahalení, na rozdíl od ženské krásy, není u podniků objektem všeobecného zájmu. Právě naopak, informační poklady zůstanou často přehlédnuty. V oficiálním českém výkaze výsledovky byly dlouho maskovány rozdílovým řádkem s názvem Přidaná hodnota. Ode dne účinnosti poslední úpravy zmizel i tento řádek. Ne, že by to příliš vadilo – jak jsme již naznačili, šlo spíše o matoucí pojem, ukrývající skutečné perly zvědavým očím. To pravé však oficiální výkaz stále neodhalil.

O čem je řeč? Dva ukazatele ve formě rozdílu: Gross Profit (hrubý zisk), vznikající odečtením výrobních nákladů od podnikových tržeb, a Contribution Profit (příspěvkový zisk nebo krycí příspěvek), definovaný obdobně, jenom místo výrobních nákladů se vezmou v potaz náklady přímé – tedy přímo propojené s realizací konkrétních požadavků zákazníka (spotřeba materiálu pro výrobek nebo jeho balení je nákladem přímým, mzda plánovače nebo nájem za budovu ovšem nikoli). V poměrové verzi – tedy jako zlomek, ve kterém se jedno z  výše uvedených čísel dělí velikostí tržeb, nesou tyto ukazatele název Gross Margin (hrubá marže), resp. Contribution Margin (příspěvková marže).

Proč tolik zájmu o banální kombinaci účetních hodnot?
Contribution Profit má zásadní význam pro analýzy profitability. Podnikoví ekonomové řeší dlouhodobý problém s tím, jak správně přiřadit produktům náklady, které nejsou přímé (viz výše uvedené příklady). Většinou se uchýlí k určité formě průměru, což má bohužel zásadní důsledky. Průměr (na kus, na korunu, na hodinu práce apod.),vlastně střední hodnota, některé produkty nákladově zvýhodňuje, jiné naopak nespravedlivě zatěžuje. Budete-li akceptovat zakázky podle toho, zda cena pokrývá vámi takto kalkulované náklady, budete ochotni nabízet část vaší produkce  (tu, která je v rámci průměru zvýhodněná) velmi levně, což nepochybně vzbudí zájem zákazníků. V podmínkách trhu, kde každý nákup je podmíněn srovnáváním ceny s konkurencí, nebude ale stejný zájem o zbylou (náklady více zatíženou) část. Také tu však potřebujete prodat, aby průměr splnil funkci střední hodnoty. Nevědomky tedy budete levně prodávat produkty, u kterých jste podcenili skutečné náklady, a na takových se vydělat nedá. U příspěvkové marže omyl s průměrem nehrozí: obsahuje pouze přímé náklady, které jsou v konkrétních obchodních zakázkách přímo identifikovatelné – nemusí se rozdělovat průměrem. Vyšší procento příspěvkové marže ze zakázky přitom znamená více peněz, které si z tržeb můžete ponechat – k úhradě ostatních nepřímých položek a také jako případný zisk. Jsou-li nepřímé náklady podniku stálé povahy – příliš se nemění podle toho, co prodáváte (tzv. fixy), nebo alespoň představují každý rok stejné procento z vašich tržeb, pak je „spravedlivě určený“ zisk ze zakázky představován právě rozdílem mezi procentem příspěvkové marže a procentem nepřímých nákladů v tržbách (plus eventuální úspory z rozsahu, porostou-li nyní tržby rychleji než nepřímé náklady).

Je tu ovšem výjimka – orientace na produkty s vysokým podílem krycího příspěvku nesmí „rozhodit“ – tedy podstatně zvýšit - procento nepřímých nákladů v tržbách: pak by totiž byl vliv vyšší příspěvkové marže vymazán potřebou pokrýt zvýšený podíl nepřímých nákladů. Ochota zákazníků přeplácet přímé náklady (tedy zákazníků, které hledáte, usilujete-li o vyšší procenta Contribution Margin) ovšem často souvisí s jejich požadavky na individualizaci, malé dávky nebo speciální služby, které nepřímé náklady dodavatele navyšují. Tento efekt bude relevantní až v dlouhých časových obdobích (nepřímé náklady nevzrostou ze dne na den), což manažeři často ignorují. Contribution Profit je tak nepochybně skvělý sluha, ale zároveň špatný pán – dostane-li možnost ovlivňovat vaši strategii, skončí honba za produkty s vyšší příspěvkovou marží mnohem pravděpodobněji poněkud opožděným růstem nepřímých nákladů – typicky fixů z kapacit vyhrazených  pro realizaci nejrůznějších zákaznických služeb - namísto očekávaného růstu zisku.

Gross Profit nabízí odlišné kvality: je ukazatelem procesním, ukazuje, kolik hodnoty z inkasovaných tržeb zůstává „pod střechou“ odečteme-li kompletní (přímé i nepřímé!) náklady výrobního procesu - pro tyto náklady se vžila anglická zkratka COGS, „Cost Of Goods Sold“. Obyčejně bývá nižší než Contribution Profit – prakticky všechny přímé náklady vznikají ve výrobě, ale všechny výrobní náklady nejsou nutně přímé: stačí si představit odpisy univerzálních strojů nebo budov, ve kterých jsou stroje umístěny. Gross Profit ukazuje, v jaké míře vám umožňují tržní poměry (pokud tedy vyrábíte efektivně) provozovat obsluhu zákazníka, vývoj, marketing  a další firemní aktivity předpokládaným způsobem – zda vám cena produktu dovolí pokrýt také tyto náklady a ještě realizovat potřebné procento zisku.

Oproti „žhavé“ příspěvkové marži, jejíž změna na konkrétním artiklu bude vždy odrážet nějakou operativně významnou skutečnost (vždy jde o disproporci aktuální ceny produktu s aktuálním množstvím nebo cenou přímé spotřeby na produkt – máme před sebou výborný indikátor), prezentuje Gross Margin navíc i „zatuhlé“ historické problémy (např. nenaplněnou výrobní kapacitu). Je však zároveň dlouhodobě stabilní, podobně jako ostatní procesní ukazatele: meziroční trend není ovlivněn tím, jak je produkce organizována, nakolik je využit in- a outsourcing (nepřímé náklady vybavení versus přímá výrobní kooperace), do jaké míry se mění poměr práce lidí (reprezentovaných přímou mzdou) a strojů (s nepřímými odpisy) – což, bohužel, v dlouhém časovém horizontu znehodnotí analýzu časových řad Contribution Margin. Naopak: jakýkoli pokles hrubé marže je v tomto smyslu varovný, příčin neznamenajících „faktický problém na obzoru“ mnoho nevymyslíte.

Slovo závěrem?
Jako porotce MISS World zažijete více vzrušení, o tom není pochyb. Vidět vlastní firmu „naholo“ však občas také stojí za to. A drahou polovičku tím aspoň nenaštvete.

(napsáno pro Management News, původně publikováno v únoru 2017)

úterý 28. února 2017

V levém pruhu

V levém pruhu přeplněné D1 si stále častěji připadám jako osel. Nebo jako velbloud - uprostřed karavany.

Nejspíš jste to už také zpozorovali: Ve chvíli, kdy rozestup aut v pravém pruhu klesne pod nějakých sto metrů, zaplní levou polovinu souvislý pás vozidel - s rozestupy minimálními, prakticky žádnými. Pruh původně určený pro rychlou jízdu se nyní šine rychlostí toho nejpomalejšího. Při respektování zákazu předjíždění zprava vytváří viník, ukrytý anonymně kdesi daleko vpředu, dokonalý špunt.

Každý z ambiciózních řidičů v levém pruhu je hnán potřebou využít své právo předjíždět  (auto, do kterého nemálo investoval, ho k tomu přece kvalifikuje). Přitom vůbec nebere  v potaz fakt, že výsledek, na kterém se spolupodílí, jakékoli předjíždění znemožňuje. Levý pruh jede nezřídka pomaleji než ten pravý.

Řešení? Změna paradigmatu - jako osamělý bojovník se o ni snažím již několik měsíců. Vlastním příkladem, v naději, že další řidiči mé jednání pochopí. Je to přece logické - levý pruh bude svému účelu sloužit jedině tehdy, pokud řidiči v něm jedoucí uznají, že jejich právo předjíždět končí, jakmile blokují vozidlo, jedoucí za nimi -  a k tomu fakticky dochází pokaždé, když vás někdo dojede zezadu na minimální vzdálenost. Vím, vyzývat k dobrovolnému ústupu není úplně fér, zejména když byste sami rádi zrychlili a distanci za sebou opět zvýšili - podstatné ovšem je, že to udělat nemůžete, nikoli, jaký to má důvod. Možnost, že ten, komu uvolníte místo, si bude vědět rady  a řidiče vpředu nějak vybliká (bude v tom nepříjemnější než vy)  tu prostě je, vy jste svou šanci  nevyužili a ten za vámi by ji nyní měl dostat také. Pokud by stejné pravidlo (uvolnit bezpečným způsobem cestu rychlejšímu vzadu, kdykoli jste vpředu zablokováni, a to i tehdy, jestliže legitimně předjíždíte vozidlo napravo) respektovali všichni, ti nejrychlejší by se skutečně dostávali dopředu, a při poměrně jednoduchém přejíždění mezi pruhy ( k tomu jsou přece dálnice) by se levý pruh odblokoval. Nezkusíte to taky? Pokud se potkáme, vděčně na vás zablikám.

A nakonec: proč ve finblogu právě o tomhle? Nějak se nemohu ubránit dojmu, že ekonomika státu může být zablokovaná podobně jako jeho dálnice. Není tu náhodou příliš mnoho předem kvalifikovaných firem, které jsou oprávněny obsadit místo v rychlém pruhu, aniž by se dokázaly hbitě drát dopředu? Držitelé nejrůznějších pomníků minulosti, hospodářští sebevrazi přežívající díky postupnému projídání snadno nabytého bohatství, ale také příjemci nesmyslných dotací nebo nadnárodní kolosy s prolobovanou výjimečností, pramálo dbající o to, aby i v lokálních podmínkách malého trhu byli skutečně na špici. Ti všichni zbytečně blokují jiné, kteří by měli svou šanci alespoň zkusit. Výsledek - zpomalí všichni. 

Když jde o peníze, s dobrou vůlí ustoupit nejspíš počítat nelze. A očistnému procesu, odblokování, třeba v podobě tradiční cyklické krize, se úspěšně bráníme...

pátek 20. ledna 2017

WACC a náklady (financování) zásob

První dotaz roku 2017 v mé mailové schránce zněl zhruba takto: Jakou sazbu nákladů financování použít u zásob, dlouhodobě držených pro konkrétního zákazníka?

Připomeňme na úvod, že kalkulovaná profitabilita zákazníka, vyvolávajícího požadavek na nestandardní výši zásob, by měla být snížena nejméně o čtyři  nákladové položky: náklady uložení (skladové prostory), správy (nutná péče a administrativa), pojištění (pokrytí rizik) a financování zásob.

Dotaz se týká nákladů financování - nezapomeňte prosím, že ostatní položky nákladů, souvisejících s nestandardní výší zásob, bude nejspíš také třeba nějak zkalkulovat nebo odhadnout.

Pro samotné financování by se měla použít nikoli sazba bankovního úvěru, ale takzvané průměrné náklady financování společnosti (tzv. WACC). V úroku za konkrétní úvěr není totiž zahrnuto, že poskytnutí úvěru je většinou podmíněno specifickými požadavky banky (např. na určitou výši vlastního kapitálu, na určitý garanční potenciál společnosti apod.), týkající se společnosti jako celku. Možnost čerpat úvěr tedy není neomezená a její využití pro určitý účel znemožňuje využití v příslušné výši pro jiné případy, které by potom vycházely "nespravedlivě" dráž jen díky konkrétnímu rozhodnutí managementu. Poznamenejme na okraj, že v dobách velkého rozdílu mezi sazbami krátkodobého a dlouhodobého úvěru, do kterých současnost jistě nepatří, by bylo možno počítat WACC samostatně pro krátko- a dlouhodobé financování.

Jak spočítat WACC, ukáži na příkladu:

Uvažujme následující strukturu pasiv společnosti, působící v České republice: 300 mio. CZK ve formě vlastního kapitálu, 100 mio. CZK jsou rezervy, 400 mio. CZK neúročené závazky, 200 mio. CZK představuje úvěr a ostatní úročené cizí financování.

Pro poslední skupinu - úročené cizí financování - jsou náklady relativně snadno spočítatelné: předpokládejme, že vážený průměr úroků ze všech úvěrů a půjček jsou 3% p.a., ale protože jde o daňově uznatelný náklad, skutečně to společnost stojí jen 80 % nominálního úroku, zbytek je kompenzován ve sníženém odvodu daně, skutečný náklad (působící ve výsledku po zdanění) přestavuje 80 % z 3 % p.aa. = 2,4 % p.a.,

Spravedlivý náklad jako "úrok pro společníky" z vlastního kapitálu a rezerv  lze při neexistenci efektivního kapitálového trhu (společnost působí v České republice) pouze odhadovat: může to být nějakých 5 - 20% p.a. nad bankovní úrok, přičemž výše přirážky by měla odpovídat rizikové pozici společnosti. (Pozn.: rezervy jsou - v závislosti na svém budoucím "osudu" - buď opravou bilance o fakticky neexistující aktiva s nákladem financování nula, nebo specifickou formou nerozděleného výsledku s náklady financování stejnými, jako u vlastního kapitálu - obezřetně počítáme s druhou, nákladnější variantou). Jsou-li aktuální náklady bankovního financování 3 % p.a., půjde nejspíš o podnik s rizikem slabě podprůměrným, tomu by v rozmezí 5 - 20 % p.a. odpovídala přirážka ca. 10%,  náklady vlastního kapitálu včetně rezerv lze tedy odhadovat na ca. 13 % p.a., v tomto případě ovšem daňově neuznatelných.

U neúročených závazků musíme především uvážit fakt, že téměř jistě nejsou zadarmo - jejich náklady jsou nejčastěji zahrnuty do výše dlužné částky, obdobně jako když prodáte dluhopis s diskontem: dodavatelé by byli ochotni dodávat za nižší ceny, pokud by součástí plnění nebyla odložená splatnost faktury, tedy finanční služba, jejíž náklady si jednotlivý podnik i trh do ceny přirozeně započítají (skonta poskytovaná za promptní platby jsou toho ostatně důkazem). Obdobně se dá s menší či větší mírou fantazie předpokládat, že zaměstnanci by se spokojili s o něco nižší hodinovou sazbou za práci, kdyby dostávali zaplaceno okamžitě, a sazba DPH by mohla být o něco nižší, pokud by se platilo hned po skončení zdaňovacího období (tady je potřeba hodně představivosti, nejspíš hraničící s naivitou). Neúročené daňové závazky daně z příjmu bývají zase vyváženy neúročenými daňovými zálohami, ani v tomto případě nejde o kapitál  zdarma, faktický náklad je zde uplatněn ve formě recipročního snížení výnosu. V každém případě však jde v případě neúročených závazků o "položky poskytnuté v ceně zájezdu" - podnik je specificky nezískává za úplatu (proto nepatří mezi tzv. "Capital Employed") a při výpočtu mohou být ignorovány. Výsledek by ostatně nijak výrazně  neovlivnily, faktické nároky věřitelů nebudou v těchto případech příliš daleko od  předpokládané sazby WACC.

Výpočet (neúročené závazky ignorujeme, zbytek se počítá jako vážený průměr):

WACC = 200/(200+100+400) * 2,4% p.a.   +     (100+400)/(200+100+400) * 13% p.a. = 9,97% p.a.

Poznámka na okraj: Takto spočítaný WACC je už po započítání daňového efektu, v tomto smyslu je jeho dokonalým komplementem tzv. NOPAT, tedy "hypoteticky zdaněný EBIT", používaný při výpočtech EVA. V kalkulacích a dalších úvahách, kde jsou náklady financování postaveny vedle ostatních nákladů společnosti, u kterých není zohledněn daňový efekt (obvykle kalkulujeme zisk před zdaněním), by měl být také WACC uvažován ve formě před (hypotetickým) zdaněním, tj. navýšený koeficientem (1 + % sazby daně z příjmu).