úterý 13. prosince 2016

Z deníku prudiče 2: závěrky častěji?

Z praktického hlediska mi humbuk okolo roční účetní závěrky připadal odjakživa přehnaný: vždyť na konci celého úsilí nestojí nic jiného, než pohled na to, jak si firma počínala v souhrnu za období, které pravděpodobně začalo před třinácti a více měsíci - a před několika měsíci také skončilo. S tím máte vystačit pro celý další rok, tedy do doby, než budou k dispozici aktuálnější údaje z výkazů závěrky následující. Lze však v takovém případě vůbec hovořit o aktuálnosti? Měřeno rychlostí, dnes v prostředí globální konkurence obvyklou: dává nám kladné posouzení takových výkazů – třeba v pozici věřitele firmy - vůbec nějakou záruku, že je firma nyní v pořádku? A – připustíme-li, že právě tato úloha výkazů má pro důvěru v podnikání zcela zásadní význam – nebylo by lépe závaznou, zákonem vymezenou účetní závěrku provádět tak, jako u kótovaných společností – tedy jednou za čtvrt roku (na rozdíl od stávajících měsíčních "jakobyzávěrek", ve kterých se dají nepříznivé jevy docela úspěšně zatajit)? 

A je to venku! Slyším námitky účetních, jak mnoho práce by jim přibylo. Sotva skončí s jednou závěrkou, bude tu další. To všechno chápu: nejspíš by bylo nutno takové závěrky obsahově zjednodušit, ale copak právě takto by neměl účetní establishment reagovat na zcela nepopiratelnou společenskou potřebu? Řečeno po pravdě: zájmy malých a středních podniků jsou pramálo uspokojovány neustálým cizelováním účetních standardů. Jako bychom doplňovali o detaily starou podobenku ve snaze vidět svoji stávající tvář – namísto toho, znovu se vyfotit.