pátek 24. ledna 2020

Začněte mluvit jejich jazykem. A už vás mají...

"Můžete nám říci, proč byly náklady překročeny skoro o miliardu?" Tiskový mluvčí ministerstva mírně zbledl. Věděl, že to nebude jednoduché - a už je to tady. "Nepočítalo se s migrací dat.... ehm... a také jsme se rozhodli přejít na jednotnou datovou platformu - a samozřejmě, něco padlo na integrační vrstvu. Ale jsme přesvědčeni, že po nasazení do produkčního prostředí se nám vše vrátí…“ Záchranné lano je tu, pomyslel si. „Návratnost investice máme spočítanou, bude to  za osm let“, pokračoval už  se zřetelnou úlevou, ale také s téměř neznatelným podtónem vítězství v hlase (já osobně bych tedy návratnost osm let v IT za výhru nikdy nepovažoval). 

Vypínám Radiožurnál. Ovládání na volantu, fakt skvělý vynález. Vida, jak mluví tiskový mluvčí. Nejspíš absolvent žurnalistiky. Migrace dat? Datová platforma? Integrační vrstva?  Produkční prostředí? Že by ho ve škole učili srozumitelnosti zrovna takto, těžko uvěřím. Ten člověk jeví zřetelné známky infekce, která už zřejmě prostoupila celým ministerstvem. Zkusím to vysvětlit.

Co znamená výhoda domácího prostředí ví každý, kdo aspoň chvíli závodil v nějaké sportovní disciplíně. Důvěrně známé podmínky, stejné jako při tréninku, stejná šatna a skříňka, žádná překvapení z nepoznaných zvláštností. A možná i přízeň fanoušků, pokud nějací přijdou. Vyjednávání smlouvy, to je vlastně také sport. Má vítěze a poražené. Na nějaké „win-win“ tu, doufám, nevěříte. „Win-win“ má snížit vaši ostražitost, jde o jednu z vítězných taktik zkušených protihráčů. Mají i jiné možnosti. Pokud vás naučí používat jejich jazyk, získají kus výhody domácího prostředí.

Možná si pan mluvčí připadá, že má věci více pod kontrolou, když mluví v odborných termínech. Je tomu spíš naopak. Dodatečná migrace? Někdo nejspíš zapomněl, že se do systému musí nahrát existující data. Integrační vrstva? Pravděpodobně vám dodali nedotažené řešení, bez schopnosti spolupracovat s okolím. „Dobudovat integrační vrstvu" zní o mnoho lépe. Zejména, pokud ji „aplikujete do produkčního prostředí". O odborných termínech se s obyčejnými smrtelníky nediskutuje. Představují obdivované svátosti, kolem kterých lze nanejvýš opatrně našlapovat. Což přijde vhod, máte-li něco nepříjemného sdělit veřejnosti, zároveň však komplikuje možné výhrady, pokud jednáte s dodavatelem. Ten přece nedostal zaplaceno za odborné termíny, kterými se můžete blýsknout, ale za to, že jeho řešení bude fungovat. Není-li tomu tak, vlastními slovy byste nejspíš řekli něco jako: „Nedá se to používat, a chcete-li od nás dohodnuté peníze, hleďte si to co nejdříve opravit.“ Na hřišti soupeře, tedy pokud převezmete jeho slovník, bude vaše stejná námitka vyřčena nanejvýš takto: „Máme nějaký problém s integrační platformou, můžete nám pomoci?“ Cítíte rozdíl? Koupili jste přece platformu, platforma je jistě v pořádku a problém máte vy. Žádné opravování, ale práce navíc. Kdo asi bude platit?

Řada IT firem tuhle techniku mistrně zvládá. Udělají z vás nadšence, zasvětí vás do pojmů, bez kterých se nestanete členy jejich klubu. A nezačnete hrát jejich hru. Nemluvit jejich slovníkem znamená být out, neznalec, amatér. Když se dostali až k tiskovému mluvčímu, jak dokonale asi mají zpracované všechny, na které nutně museli narazit ještě před ním: odpovědné manažery, členy výběrových komisí, specialisty mající v popisu práce převzetí díla. 

⧫⧫⧫

Aztécký náčelník Moctezuma si prohlíží ušmudlané zrcátko, které dostal od Španělů výměnou za masivní zlatou sponu svého pláště: „Něco takového nemá nikdo z našeho kmene. Budou mne obdivovat víc, než kohokoli předtím...“

Iluze za milion. Nebo za miliardu?

úterý 7. ledna 2020

O dvou městech

Globální oteplování tu nemáme odjakživa. V nepříliš vzdálené minulosti se vyskytovala období, dlouhá desítky i stovky let, kdy se naopak globálně ochlazovalo.

V jedné z takových period vyrostla na severu kontinentu, nepříliš daleko od sebe, dvě města. Jejich obyvatelé žili spokojeným životem a protože tomu vždycky tak bylo, dobře věděli, že se zimní období pravidelně střídá s letním. Věděli také, že zimu dokáží přečkat v teple jen tehdy, pokud se v létě předzásobí dřevem, které těžili v blízkých lesích. Než listí ze stromů opadalo, byla kolem městských hradeb pravidelně vybudována ještě jedna hradba, z dřevěných polen. Jak polen během zimy ubývalo, ubývalo i hradeb, alespoň této poslední. S prvními jarními paprsky zmizela pravidelně i poslední polena a města se svými branami mohla opět otevřít světu.

Že je něco jinak, všimli si nejprve ti nejstarší. Jednoduché vysvětlení - jarní slunce náhodou opozdilo - brzy zavrhli, bylo tomu právě naopak: zimy byly tužší a tužší, topilo se více a dřevo ubývalo rychleji. Posledních pár let už byl nedostatek dřeva na konci zimy opravdu citelný. V dalším roce pak dřevo došlo krátce po zimním slunovratu, a to bylo opravdu zlé.

Prokřehlí konšelé se sešli na radnicích obou měst a žádali své starosty o rázný krok: život bez jasného plamene v krbu si po létech blahobytu neuměli představit. Chlad v jejich domovech hrozil rozvraty v rodinách, nemocemi, rebelií. Jednat je třeba okamžitě.

Starosta prvního města byl rozhodný muž; prosadit potřebné kroky mu nečinilo žádné obtíže. Je třeba otevřít městské brány, ve sněhu prošlapat cesty a z lesa přivést další dříví. Pokud jsou všechny dospělé stromy již vykáceny, bude nutno porazit i ty mladší, aby už nikdo zimou netrpěl. Stromů je v lese přece dost.

Starosta v druhém městě rozhodnutí zvažoval. Měl již svá léta a lidé jej čas od času podezírali, že dnešnímu světu už příliš nerozumí. Možná v tom byl i kus pravdy - právě teď však byli rádi, že v jejich čele stojí zkušený a uvážlivý muž.

"Strom v lese je jako tvůj potomek - to co čekáš,  ti poskytne, jen pokud mu dáš čas..."  starosta jakoby slyšel zdáli hlas svého dávno mrtvého otce. Dobře věděl, že po předchozích zimách už v lese další vzrostlé stromy nenajde. A zatnout sekeru do mladého kmínku mu připadalo jako ublížit tomu, kdo jej vychoval. 

"Les nemá dost dřeva a nezachrání nás; musíme se uskrovnit. Spálíme nepotřebný nábytek a na otop nechť poslouží i všechno nadbytečné harampádí tady z radnice. Nebude tolik tepla jako dřív, ale zimu přečkáme. Až země rozmrzne, zasadíme nové stromy, více stromů, aby naši potomci měli dříví dost..."

Divné řešení. Lidé - nejprve skrytě a posléze i zcela otevřeně - hleděli přes hradby, na siluetu sousedního města, nad kterou se vznášely oblaka dýmu z naplno roztopených krbů. "Spalují mosty k budoucnosti", odvracel starosta jejich výtky, "jen počkejte, jak na tom budou příští zimu, když les už vlastně nemají..."

Následující zimu však žádná změna nenastala. Když vanul vítr správným směrem, bylo cítit vůni kouře z krbů sousedního města. "Zatímco my se klepeme zimou a na oheň už přikládáme dřevo z krovů městské zvonice, oni si topí, jako dřív!" křičeli nespokojení konšelé na starostu. A měli pravdu.

Něco se však změnilo. Vítr voněl po ovoci. V sousedním městě už nejezdili pro dřevo; káceli jabloňový sad kousek za hradbami. Dřeva bylo opět dost. U domácího krbu si obyvatelé chválili, jaký blahobyt jimi zvolení zastupitelé dokáží zajistit. 

Sníh však roztál a přišlo jaro - bez květů jabloní. Namísto stínu jen vyprahlá půda. Bez včel, bez ovoce a bez úrody. V městě blahobytu vládla pojednou bída...

Věříte pohádkám? Pokud ano, obě města už zase vzkvétají. V čase bídy přišla pomoc od sousedů, kteří mezitím spálili všechno, co nebylo užitečné. V jejich lesích ale vyrostlo dost dřeva z nové výsadby. S radostí teď zkrášluji své příbytky vyřezávanými truhlami a svátečním nádobím, které dostávají od svých sousedů výměnou za obyčejná dřevěná polena nebo pár košíků jablek. Nepotrvá to však dlouho. Starostu - plenitele vystřídal ve funkci muž, jež umí hospodařit a holiny za městem jsou opět osázeny.

Nevěříte? I pro vás máme patřičný závěr: Hladoví obyvatelé města beze stromů se chopili zbraní. Po létech nestrádání byli v lepší kondici než jejich střídmí sousedé. Ti jako nepotřebné spálili i násady válečných seker. A varování nezaznělo - chyběla zvonice. Město bylo vypleněno, les vykácen a dřevo odvezeno.

A pak, že se uvážlivost vyplácí...